kázání, díkčinění, Genesis 14,1-2 + 11-24

čtení: Genesis 13
text: Genesis 14,1-2 + 11- 24

Sestry a bratři,
slyšme to právě dnes, kdy děkujeme za to, čeho se nám k životu dostává: Nejen nouze a chudoba, ale i značné jmění život komplikuje a vytváří konflikty. I pro ně může být člověku země těsná. I ono představuje zkoušku. Žádá si své a my lidé to často nezvládáme. Na spor je zaděláno, než se jeden naděje.
Abram se značně zmohl, měl stáda, stříbro i zlato. Nezaslouženě, jak bychom se dočetli v předchozí kapitole. Svým jednáním bez důvěry se o všechno, včetně života, málem připravil. V tom, že se to nestalo, je možné vidět požehnání.
Jenomže ono neplatí: čím bohatší tím požehnanější. A stejně tak prostě neplatí: čím požehnanější tím bohatší. Zda je majetek, kterého člověk nabyl, pro něho skutečně požehnáním, to se asi projeví až v tom, jaký k němu má vztah a k čemu ho vede, co mu umožní. Z Abramova následujícího jednání by se nejspíš dalo odvodit: čím požehnanější, tím nezávislejší na vlastním zajištění, tím svobodnější ve vztahu k možnostem, které slibují zajištěnou budoucnost.
Abram byl nezaslouženě obdařen. Pochopil snad něco z boží štědrosti. Důvěřuje jí. A tak nestřeží úzkostlivě vlastní zájmy. Jsou pro něho přednější jiné věci. Ač by si mohl jako hlava rodu činit nárok na výhodnější postavení, nechá vybrat mladíčka Lota: ?Odděl se, prosím, ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se napravo, já se dám nalevo.?
Abram navrhuje rozchod ? ne ve zlém, ani kvůli uchování vlastní životní úrovně nebo klidu, nýbrž proto, aby se spor nestupňoval, aby rostoucím napětím nebyl porušen jejich vztah: ?Ať nejsou rozepře mezi mnou a tebou?, vždyť jsme muži bratři.? Právě proto, aby bratrské pouto nebylo porušeno, vyber si svou cestu sám, svobodně. Chci ti k tomu dát prostor. Pokoj a bratrství asi nemohou bez svobody existovat. Pro ně dávám k dispozici i výhodnější výchozí podmínky. Někdy je třeba vnějšího odloučení, aby nedošlo k vnitřnímu odcizení.
Kdo se spoléhá na boží zaslíbení, kdo třeba díky svým krachům poznal boží štědrost, může si takovouhle velkorysost dovolit. Nemusí vždycky ustrašeně myslet na zadní kolečka. Může důvěřovat, že Bůh ví, co k životu potřebujeme. Ví už zkrátka, že to, co člověka skutečně ohrožuje, nejsou vnější podmínky, ale nedůvěra vůči Bohu.
Lot se ale zatím jenom vezl. Sám se nerozhodoval. Odpovědnost za selhání si přičítat nemusel. A možná proto ani tu nezaslouženou boží štědrost nevnímal. Pokud má člověk za to, že je strůjcem svého štěstí sám, není divu, že svojí odpovědnost vidí jenom ve výběru na první pohled výhodnějších podmínek. Lot si vybírá lákavý úrodný okrsek Jordánu, který je jako zahrada Hospodinova, jako země egyptská.
Tahle dvojznačnost je, bratři a sestry, důležitá. Dostatek, prosperita, pohodlí ? to není vždycky jen od zlého. To jistě může být i dar boží, navštívenka do ráje, do zahrady Hospodinovy. Ale právě jen může. Stejně tak to může být pěkná otročina, země egyptská.
Potíž není v tom, že bychom rádi zajištěně a pohodlně žili, potíž nastává tehdy, když to jako Lot máme při svém rozhodování za to nejdůležitější a jediné, nač se ohlížíme, a přehlížíme přitom, kam nás to zavede, do jaké společnosti se tím zařadíme. Co na tom, že byli mužové sodomští před Hospodinem velice zlí a hříšní? Co na tom, že teď budu patřit k nim? Hlavně, že mám vystaráno.
Jenomže ono na tom, jak se hned ukáže, záleží hodně. Kdo se neptá, jaké společenství má v životě vytvářet a jaké hodnoty mají přednost, kdo svou naději a jistotu vkládá jen do podmínek, které slibují jistou existenci, ten s nimi sroste a stane se proto brzy hříčkou osudu.
Okolnosti se mění. To, co slibovalo zajištěnou existenci, stává se vzápětí příčinou zajetí. Lot, který se na nic jiného neohlížel, stal se obětí své volby, poměrů, které si sám vybral a v nichž se zabydlel. Sodoma nelákala jen jeho. Útočníci pobrali všechno jmění Sodomy a Gomory?vzali s sebou též Abramova synovce Lota, sídlil totiž v Sodomě.
Tu přišel uprchlík a pověděl o tom Hebreji Abramovi?
Teď přišla chvíle, kdy si mohl zamnout ruce. ?Vida, tak se to přece jen Lotovi vymstilo, že se hnal za lepším! Já mu přál jen dobré, ale Pán Bůh ho přece potrestal! Jo, jo chamtivost se nevyplácí.?
Mnozí by mu asi i dneska přizvukovali. Jenomže, kdo opravdu věří, ten skutečnost jenom nekomentuje a božími tresty se už vůbec neohání. Kdo opravdu věří, tomu osud bližního, byť by se třeba odrodil, nikdy není lhostejný a nemůže jinak než se pro něho přes všechna rizika aktivně nasadit. Abram kvůli Lotovi vstupuje do toho, co my nazýváme politika, a to úplně natvrdo ? jde do boje se zbraní v ruce. Zdánlivě beznadějně ? devět králů se tam řeže a on spěchá se směšným počtem 318ti mužů osvobodit synovce.
Abychom z toho ale neudělali jenom jednu z novodobých kovbojek alá Terminátor nebo Vinetú, je třeba znát trochu hebrejštinu. Ukáže nám odkud se ta bláznivá kuráž víry bere. Hebrejština totiž podobně jako latina užívá pro čísla písmen. Číslovky lze tedy číst a za písmeny počtu 318 se skrývá vyznání ?Elí Ezer? ? což znamená ?Můj Bůh je moje pomoc?. Nespoléhám na sebe, ani na svou sílu, ani na svou odvahu, spoléhám, že na to nejsem sám ? v tom je kuráž víry.
Ani to ale není celé. Aby ta kuráž byla skutečně pravdivá, je třeba číst dál. Po Abramově vítězství objevuje se náhle na scéně tajemná postava Melkísedekova. Kde se vzal, tu se vzal ? před tím ani potom o něm není řeč. Nepatří ke králům, kteří se účastnili války. Překvapivá je i zmínka, že byl knězem Boha Nejvyššího, tedy Hospodina. Vždyť Bůh si přece vybral Abrama, aby skrze něho došli požehnání veškeré čeledi země. A tady je to najednou naopak. Ten neznámý král a kněz je Bohu, zdá se, blíž než jeho vyvolený. To on žehná Abramovi jménem božím. Je to záhada.
Ale víra tu snad smí tušit souvislost nejhlubší. Vždyť jméno Melkísedek znamená ?král spravedlnosti? a ?šálemský král? zase ?kníže pokoje?. A tento král spravedlnosti a kníže pokoje přináší Abramovi chléb a víno. Už asi tušíte, kam mířím. A list Židům ukazuje stejným směrem: ?Ačkoli to byl boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy, když ho Bůh prohlásil veleknězem podle řádu Melkísedekova.? Až sem tedy máme ve svých úvahách dojít.
Tam, kde se jde věřící bít za cizí svobodu, kde bere do ruky zbraň, aby zachránil bližní z ruky agresora, ze spárů dějin, ze soukolí hříchu, tam, kde se statečně postaví na ochranu slabých, tam nesmí u své statečnosti a svého vítězství zůstat. Musí se setkat s poslem odjinud a s ještě hlubší pravdou: skutečná spása, která přináší pokoj a smíření má ještě jinou podobu, než je síla a vítězství.
Statečnost víry je potřebná, ale nezapomeň čí je to vítězství: ne ty, ale Hospodin ti vydal do rukou tvé protivníky. Nemysli si, že lze svět spasit jen odvahou a nadšením, popřípadě výkonnou policií a spravedlivou armádou. Ne na sílu, ale na oběť lásky máš spoléhat.
Tvá vojenská akce se zdařila, ale věz, že nasazení pro bližního, oběť, věrnost, bratrství jsou ty hodnoty, pro které se to vítězství stalo. Viz chléb a víno, přijmi hod beránka ? já, kníže míru, prorok boží, král i kněz sám sebe obětuji a pro mnohé vylévám svou krev. V tom je boží spravedlnost a pokoj. To je tvoje naděje.
A toho, kdo ji prožil, už žádný vykuk k handlování s lidmi nezláká. Ví, kdo ho učinil bohatým. Nemusí se prodat. Může se jmění vzdát. A nemusí z toho přitom udělat zákon. Může je druhým i přát. Amen