kázání - rodinné bohoslužby; 2.9.2007 - Abraham

- JAKÉ JSTE MĚLI PRÁZDNINY?
- UŽILI JSTE SI SLUNÍČKA? BYLO VÁM NĚKDY VEDRO?
- BYLI JSTE NĚKDY Z TOHO VEDRA CELÍ UONDANÍ?
- CHTĚLO BY SE VÁM JÍT V TAKOVÉM VEDRU NA VÝLET? TŘEBA NA NĚJAKEJ DLOUHEJ VÝLET?
- A CO KDYBY VÁM RODIČE SLÍBILI, ŽE NA KONCI TOHO VÝLETU BUDE NĚCO KRÁSNÉHO? NEBO, ŽE KDYŽ TO CELÉ VYDRŽÍTE, TAK VÁM NAKONEC KOUPÍ ZMRZLINU?
- VYDRŽÍTE TO? I KDYŽ TO BUDE HODNĚ DLOUHÉ?
- NESTALO SE VÁM NĚKDY, ŽE JSTE SI SEDLI A ŽE UŽ DÁL PROSTĚ NEPŮJDETE?

Vy si tenhle rok budete na NŠ vyprávět také o takovém dlouhém výletě. Víra to je takový výlet, taková dlouhá cesta. Budete si povídat o těch, kdo po ní šli ? o celém zástupu. Každou neděli o jedné postavě. A dneska začneme jedním ( Abraham ), který se doslova vydal na cestu. Jím ten zástup začíná a vy ho určitě znáte.
- NAPADLO BY VÁS, KDO TO JE? ABRAHAM
- VZPOMENETE SI JAKÝ BYL, KDYŽ SE NA TU CESTU VYDAL? BYL MLADÝ NEBO STARÝ? (přímo dědeček)
- A CO OPUSTIL? (domov, známé, bezpečí)
- A PROČ TO DĚLAL? PROČ SE VYDAL NA CESTU?
- A CO MU PÁM BŮH ŘEKL? CO MU SLÍBIL? (že mu dá zemi a udělá z něho veliký národ, že mu dá syna)
- MĚL TO HNED, JAK DO TÉ ZEMĚ PŘIŠEL? (ani zemi, ani syna)
- ČEKAL DLOUHO?
- A VĚŘIL PŘITOM POŘÁD, ŽE MU BŮH SPLNÍ, CO SLÍBIL? (Kdepak. Někdy už doufat nedovedl. Někdy to chtěl sám uspíšit a ještě víc to zamotal. A někdy se už smiřoval s tím, že už nic čekat nemůže.)
A právě v takové chvíli se s ním dneska v tom vyprávění potkáme. Bylo zrovna poledne, slunce pálilo, ani lísteček se nehnul. Abraham seděl před stanem a klímal. Kam by se taky honil? Čeká už roky a pořád nic. Zemi prošel už několikrát křížem krážem a pořád jako by byl na začátku. Nic se neděje. Už se s tím smiřoval. Není se kam honit. Hlavně klid. Prostě se usadil. A kdyby to bylo na něm, tak by to tak možná skončilo.
Jenže ono to nebylo jen na něm. Najednou se něco stalo. Abraham vzhlédl a najednou vidí tři muže. Stojí proti němu. Nečekaná návštěva! A ona je to někdy veliká milost, když vás někdo vytrhne z takového ospalého klidu. Abraham jim hned běžel vstříc a zval je, aby se chvilku zdrželi, že jim připraví něco k jídlu. Najednou do něj vjel život a běhal jako za mlada.
Nejdřív k Sáře, aby honem vzala mouku a zadělala a upekla chleba. Pak běžel ke svému stádu, vybral pěkné dobytče, aby upekli pečínku. Připravil také honem džbán s pitím a všechno to snášel pro ty nečekané hosty.
A ona to byla opravdu milost a veliká! Dvojnásobná! Protože v těch nečekaných hostech navštívil Abrahama ještě někdo.
- VÍTE KDO?
Ano ? sám Pán Bůh. Oni to byli jeho poslové. Tak to někdy je, když přijmeme někoho, koho jsme ani nečekali, že to ani nevíme a přitom přijímáme posly od Pána Boha.
Když totiž dojedli, ptali se Abrahama: ? A kde je tvoje žena Sára?? A on povídá: ?Tady ve stanu.? A jeden z nich mu na to řekl: ?Já se k tobě zase vrátím, a za ten čas, který je obvyklý, bude mít tvoje žena syna.? Toho syna, kterého už ani Abraham nečekal.
Sára to samozřejmě taky slyšel, stála přece u stanu. A jak to zaslechla, zasmála se tomu: ?Cože, já taková bába stará, že bych ještě rodila?? Ono to opravdu bylo k smíchu, vždyť byli s Abrahamem stařečci.
Jenže Pán Bůh Abrahamovi řekl: ?Proč se Sára směje? Proč tomu nevěří? Copak Bůh nemůže dělat i věci nečekané?? A znovu Abrahamovi opakoval, že ho zase navštíví a Sára bude mít syna.
I tohle Sára slyšela a hrklo v ní asi tak, jako když vás někdo přistihne, že děláte něco, co nemáte, a dostanete strach. A tak jako vy, i ona hned zapírala: ?Kdepak, já jsem se nesmála.?
Před Bohem ale nemá cenu zapírat, on to ví a také to Sáře řekl: ?Ale ano, smála ses.?

Jenomže Bůh je, děti, naštěstí jiný než my. On ten posměch nechtěl Sáře vrátit, ani ji za něj usadit nebo potrestat. Bůh i když mu někdy nevěříme a třeba se tomu, co říká smějeme, tak to, co slíbil, splní. Je nám věrný. A byl i Abrahamovi a Sáře. A tak se jim opravdu po obvyklém čase narodilo děťátko ? syn. A Abraham mu dal jméno IZÁK.
- PAMATUJETE SI, CO TO JMÉNO ZNAMENALO? MY JSME SI TO S TĚMI, KDO CHODÍ NA NÁBOŽENSTVÍ UŽ VYKLÁDALI.
Ano, znamená SMÁL SE, SMÍCH nebo SMÍŠEK. Aby jim i nám připomínal, že i když my se tomu někdy smějeme, Bůh nám přeje, abychom se mohli smát šťastně. A tak se také teď Sára smála. Už ne nevěřícně, ale šťastně. A děkovala za to Pánu Bohu. A dokonce říkala: ?Jen ať se mi každý vysměje, jak jsem byla hloupá. To nevadí, ta radost, kterou mi Bůh, díky své věrnosti dopřál, ta za to stojí!? A zpívala si.
A my si teď o té radosti, která nás díky Bohu potkává, můžeme také zazpívat:

Abraham si kráčí: - zpívej
?Boží sliby stačí.? - zpívej dál
Jenže čas ho tlačí. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Když už jenom klímá, - zpívej
Znovu zní novina: - zpívej dál
?Pán Bůh ti dá syna.? - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Sára ta se smála: - zpívej
?Šance je tu malá.? - zpívej dál
Doufat už se bála. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Bůh však sliby plní, - zpívej
dítě v klíně vrní. - zpívej dál
Milost tě oslní. - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Každý ať se směje, - zpívej
vyjde z beznaděje. - zpívej dál
Bůh nám ten smích přeje.- zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dá

Židům 11,11 ? 12
Jedenáctá kapitola Listu Židům, z které jsem vybral ty dva verše o Sáře, je ? bratři a sestry ? jakousi rekapitulací Starého zákona. Autor tu na jeho výrazných postavách ilustruje, co to znamená věřit Bohu.
A je opravdu zvláštní, že do tohoto přehledu výrazných starozákonních svědků víry zařadil také Sáru. Tomu, co jsme si o ní teď podle bible s dětmi vyprávěli, tvrzení, že věřila, příliš neodpovídá. Když zaslechla boží zaslíbení, pochybovačně se mu smála. Ostatně Abraham se nad ním nedlouho před tím také shovívavě pousmál. A přesto autor listu Židům právě u Sáry ? jako u jediné ? zdůrazní, že věřila pevně. Jakoby na just. Jakoby nás chtěl provokovat.
A snad chce. Možná mu jde právě o to, abychom si nad ten obvyklý obrázek víry jako skálopevné jistoty, které je všechno jasné, položili otazník. Tak jako láska znamená něco jiného než život bez hádek ? s tím, na kom nám opravdu záleží, se možná pohádáme spíš než s někým, kdo nám je lhostejný ? tak také asi víra je ještě něco jiného než samozřejmá jistota, která žádné otázky nemá a o ničem nepochybuje.
Jestliže je naše víra opravdu vztahem k tomu, který je ? jak Písmo říká ? Bůh skrytý a jehož úmysly nejsou úmysly naše a jehož
cesty nejsou cesty naše, pak by bylo spíš s podivem, kdybychom s ním byli ve svých představách hned zajedno, kdybychom se s žádným rozporem nemuseli potýkat a kdyby se nás žádné pochybnosti vůbec netýkaly. Většina svědků víry, od Abrahama, přes Mojžíše, Joba a proroky až po Ježíšovi učedníky, je měla. A Ježíšův výkřik z kříže: ?Bože můj, bože můj, proč jsi mne opustil?? ? ať už ho vykládáme jakkoli ? jej k tomuto zástupu také řadí.
Víra a pochybnost nestojí proti sobě. Snad právě tehdy, když se člověk i se svou pochybností obrací k Bohu, když pro něho ani pochybností ten vztah nekončí, je na místě mluvit o pevné víře.
Ta se totiž neodečítá od pevnosti našeho přesvědčení, ale projevuje se spíš vědomím, že vždycky nemusíme mít poslední slovo. Pak se může člověk zastydět, ale také vděčně smát, když ho Bůh zaskočí něčím, co už ani nečekal. Nemusí trvat na svém. Radši se bude smát i sám sobě, protože ta radost, kterou mu Bůh připravil, za to stojí. Amen.