kázání Vojtěch Hrouda - 4.1.2015

Bohoslužby, 4.1.2015, V. Hrouda

Čtení: Ez 16,1-6

Kázání: Ez 17,22-24                

Milé sestry, milí bratři,

některé vlaky mají svá jména. Do Mnichova se jezdívalo Albertem Einsteinem, do Vídně Bedřichem Smetanou, do Ostravy Petrem Bezručem, do Žiliny Leošem Janáčkem. Z detektivek je známý Orient Expres.

Část těchto spojů zanikla nebo byla přejmenována, část jich jezdí dodnes. Pokud vím, tak rychlík č. 843 Brno – Bohumín zatím jméno nemá. Navrhnu Českým drahám, aby jej nazvaly Ezechiel. To, co jsem v tomto vlaku zažil, je totiž ezechielovské.

Dnešní kázání má proto dvojí inspiraci. Vedle příhody z rychlíku Ezechiel také text z knihy Ezechiel. Ten je v Ekumenickém překladu Bible nadepsaný Podobenství o vrcholku cedru a vinném kmeni. Přečtu pouze konec toho podobenství, je v 17. kapitole, v. 22-24:

Toto praví Panovník Hospodin: „Já vezmu ratolest z vrcholku vysokého cedru a zasadím ji, z vršku jeho koruny utrhnu snítku a zasadím na vysoko čnící hoře. Zasadím ji na vyvýšené hoře izraelské a vyžene větve, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Pod ním bude bydlit všechno ptactvo, všechno, co má křídla, bude bydlit ve stínu jeho větvoví. Všechny stromy pole poznají, že já Hospodin jsem ponížil strom vysoký a povýšil strom nízký; nechal jsem uschnout strom zelený a dal vypučet stromu suchému. Já Hospodin  jsem promluvil a také to učiním.

Rychlík Ezechiel – díl první

Před dvěma měsíci jsem tedy jel z Brna do Ostravy. Zopakuji nejdřív první část mého železničního zážitku. Tato epizoda byla součástí kázání o lidské zlobě a Božím hněvu z listopadu minulého roku.

V kupé se mnou seděly dvě ženy. Byly vyladěné kriticky, a to prakticky ke všemu. První z nich podbarvovala své rozhořčení pravidelným opakováním slova katastrofa. Na paškál si braly České dráhy a české Romy, mimo jiné. Jejich diskuzní příspěvky byly plné, pokud jde o nenávist, a zároveň prázdné, pokud jde o smířlivost, toleranci a zametání si před vlastním prahem. Když obě dámy vystoupily, musel jsem to dost rozdýchávat.

Rychlík Ezechiel – díl druhý

Dnes tu příhodu dopovím. Po chvíli vstoupil do kupé starší muž s velkým papírovým kufrem. Usmál se na mě a vesele si mě prohlížel. Zaujaly mě na něm dvě věci. Ten kufr, protože takové loďáky jsou z jiné doby. Pak jeho úsměv, protože to byl kontrast ke zlobě, která právě vystoupila.

Dali jsme se do řeči... on byl zvědavý, na můj vkus až moc. Vynechal otázku kam jedete, a rovnou se mě zeptal, jakou školu studuju. Tohle mě baví... když si někdo myslí, že jsem student, který jede na víkend domů. Řekl jsem mu... že jsem měl před měsícem padesát, mám dvě dospělé děti a taky jedno nezletilé, a tudíž už nestuduju, nýbrž dělám faráře, abych je uživil. Chvíli jsem se těšil z jeho překvapení. Když jsem mu chtěl ukázat občanku, tak odmítl... stále s úsměvem.

Důvěru za důvěru. Řekl mi, jak se jmenuje, kolik má dětí a kde pracuje. Kdysi měl vážný pracovní úraz. Žena se s ním rozvedla, protože po revoluci nevydělával dost peněz.

Pak se odmlčel a provrtal mě pohledem, který proniká, vidí a čte. Vy se mi líbíte, řekl. To mě potešilo, protože jsem ješitný. Jak ´líbíte´, jak to myslíte, zeptal jsem se, abych rozptýlil rozpaky. Podíval se z okna, protože vlak brzdil ve stanici... Jste živý!... Áh, Hranice na Moravě. Vystupuju. Mějte se hezky a ať se vám dobře daří. Vzal kufr a rychle vystoupil. Vlastně zmizel.

Mrzí mě, že jsem se ho nestihl zeptat, co v tom kufru veze. Čapl jej lehce, takže byl nejpíš prázdný... Nikdo další nepřistoupil. Za chvíli jsem byl v Ostravě.

Dvě otázky

Ta příhoda mi nasadila do hlavy dva brouky. Když dovolíte, pokusím se vám je předat... aby vám to taky vrtalo hlavou.

První brouk

První brouk a první otázka. Ta se táže na pořadí – nejdřív dvě ženy plné zloby, hned po nich muž s papírovým loďákem. Nejde o to, kdo je žena a kdo je muž, to mohlo být obrácebně. Jde o to, že nejdřív přistoupily nenávist a frustrace, pak přistoupila úleva. A vůbec, proč po tíži přichází lehkost? Proč po zlém duchu nastoupí muž, který se usmívá?

Z Bible (Ez 17,22-23, opakování vstupního textu): Toto praví Panovník Hospodin: „Já vezmu ratolest z vrcholku vysokého cedru a zasadím ji, z vršku jeho koruny utrhnu snítku a zasadím na vysoko čnící hoře. Zasadím ji na vyvýšené hoře izraelské a vyžene větve, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Pod ním bude bydlit všechno ptactvo, všechno, co má křídla, bude bydlit ve stínu jeho větvoví.

Tenhle úryvek z Ezechiele, byť je sám o sobě krásný, musí být čten v kontextu. Jeruzalém i celé Judsko úpělo pod nadvládou Babylónu. Dosazený král Sidkijáš hledal pomoc u mocného Egypta, ale jeho snaha ztroskotala. Většina judského obyvatelstva byla odvlečena do vyhnanství, do Babylónu.

V rozvratu není jen království, ale především Hospodinův lid. Stále více se propadá do modlářství a různých násilností, ohavností a zvráceností. Izrael se stal nevěstkou, která (cituji z knihy Ezechiel) spoléhala na svou krásu a … zahrnovala svým smilstvím každého, kdo šel kolem, ať to byl kdo byl... zabíjela své syny v oběť. Při všech svých ohavnostech a smilstvech si nevzpomněla na dny svého mládí, kdy byla docela nahá a jak se třepala ve své krvi. Konec citace. (Ez 16, 15 a 21-22)     

Za toto zlo si Izrael může sám. V jeho základu je porušení smlouvy s Bohem. Dcerka Izraelská neunikne trestu. Ten je vykonaný veřejně, před zraky všech. Potom ovšem Hospodin upokojí své rozhořčení proti ní a jeho žárlivost se od ní vzdálí, uklidní se, už se nebude urážet. To je opět citace z Ezechiele. (Ez 16, 42)

Hospodin zasadí ratolest. Ta vyžene větve, ponese plody a stane se nádherným cedrem. Pod ním bude bydlit všechno ptactvo, jak říká Ezechiel (Ez 17,23), na něm spočine duch Hospodinův, jak říká Izajáš. (Iz 11,2) Ta nová ratolest znamená, že po marazmu a zoufalství přijde Hospodinův Pomazaný, Mesiáš. Ne proto, aby obnovil státní moc. On obnoví království, které není z tohoto světa.

Tahle naděje se stala i v tom vlaku... ovšemže v malém! Vystoupila klíšťata, přisátá na všechny ohavnosti světa. Jejich rudé zadky, plnící se krví. Žádný soucit s tělem, ze kterého sají. Přistoupila nová ratolest a nesla kufr, který není z tohoto světa. Vnesla ducha cedru. Všechno, co má křídla, bude bydlit ve stínu jeho větvoví. (Ez 17,23)

Po tíži přichází úleva. Po otroctví přichází svoboda. V temnotách zazáří světlo. Po smrti přichází život. Po klíšťatech přichází muž s kufrem a usmívá se. Proč nakonec určitě přijde? Je to otázka položená naší víře, jen víra může odpovědět: Protože Hospodin nás v tom nenechá...

Toto praví panovník Hospodin: „... I poznáš, že já jsem Hospodin a budeš si to připomínat a stydět se a už neotevřeš ústa pro svou hanbu, až tě smířím se sebou přes všechno, co jsi páchala, je výrok Panovníka Hospodina.“  To je Ezechiel 16. kapitola (Ez 16, 59a; 62-63)

Druhý brouk

Druhý brouk a druhá otázka. Ta se táže na to, co mi řekl muž s kufrem ve vlaku. Jste živý! Co to znamená? Co to znamená ´být živý´?

Toto praví panovník Hospodin dceři Jeruzalémské: V den tvého narození nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra, nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének. Žádné oko nad tebou nepojalo lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus. Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij!“  

Tenhle úryvek je ze 16-té kapitoly Ezechiele (Ez 16,3-6), tedy před kapitolou, kde je řeč o ratolesti a nádherném cedru. Žij, dcero jeruzalémská, žij! Co to znamená... ´teď ležíš ve vlastní krvi, ale já chci, abys žila´?

Cítím, že dát odpověď na tuhle otázku je nad moje možnosti. I kdybych přemýšlel týden nebo rok, i kdybych se sebevíc snažil, stejně nemohu víc než vyjádřit svoje omezené hledisko, svou dílčí zkušenost, svoje osobní přání nebo touhu. Druhý člověk to pravděpodobně uvidí jinak nebo s jinou vahou důležitosti.  

Právě! Nemůžeme vymezit, co je život! Nikdo nevymyslí šablonu. Tím by totiž popřel základní vlastnost života, tedy jeho ´živost´. Život je životem tím, že předem není nalinkován, dán a určen.

Neurčenost však můžeme vnímat různě... jako příležitost nebo jako nejistotu. Jeden tuší v možnostech života svobodu a výzvu, druhý se bojí budoucnosti.

V životě není nic předem dáno. Život je otevřený. Proto nedoporučuji chodit ke kartářce nebo k astrologovi, kteří předpokládají opak – život daný a uzavřený. Takže, šetřte si peníze na něco užitečného. 

´Žij!´ tedy znamená ´vstup do této svobody možností.´ Jak se v těch možnostech ale neutopit. Jak se v nich zorientovat a podle čeho z nich vybírat. Je ta spleť různých cest jenom chaotické bludiště, nebo je v ní nějaký smysl a řád? Záleží na tom, po které cestě jdu?

Moje odpověď zní ´ano, záleží na tom´. Záleží na tom ´kudy žijeme´, po jakých stezkách jdeme nebo chceme jít. Na tom se nejspíš shodneme.

No jo, ale které stezky to jsou? To je těžší otázka... na tu neumím odpovědět. Omezím se na názor, že v té spleti cest je možné vidět a slyšet různé ukazatele, směrovky, šipky. Běžte tudy, zahněte doprava, tudy nechoďte. Čili je asi užitečné dívat se a poslouchat. Přemýšlet, to ovšem někdy nepomůže. Dát na instinkt bývá lepší, ale taky to není se zárukou. Řídit se srdcem, láskou, jistě, ale i tenhle kompas vás může svést z cesty. Tak snad od každého něco, skládat rozum, instinkt, srdce dohromady, vyvažovat... prodírat se životem, ptát se na cestu, když nevím kudy kam, no prostě jako v neznámé krajině.

Totéž (a lépe než já) říká Jeremjáš: Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid. (Jr 6, 16)

Nikdy to jisté není a být nemůže. Život je riziko, otevřená hra. ´Žij!´ znamená žij v riziku a neboj se toho. Dívej se po šipkách, pomohou ti, protože některé cesty jsou dobré a jiné dobré nejsou. Když zabloudíš, pokus se vrátit na nejbližší křižovatku a jít jinudy. Počítej s tím, že svůj život nemáš v hrsti..., on nakonec ani není tvůj. Máš ho zadarmo půjčený, aby sis mohl to dobrodružství zkusit. Aby sis mohl zaskotačit ve větvích nádherného cedru. Mimochodem, vidíš ho?  

To děvče jeruzalémské, to je docela typický příběh. Děje se znovu a znovu, pořád dokola. Bytost po narození pohozená v poli (16,5b). Třepala se ve vlastní krvi (16,6), protože neměla nikoho, kdo by se nad ní slitoval, kdo by měl soucit (16,5a). Bůh, který si jí všiml (16,6), měl soucit a jí dal všechno... (16,7-14)

To děvče jeruzalémské šlo dál životem, ale špatně se dívalo na cestu, moc o ní asi nepřemýšlelo, instinkt potlačilo, křik srdce neposlouchalo. Zabloudilo. Spadlo do toho a byla to její vina. Nevážila si té lásky, která ji vypiplala. Vždyť trestu také neunikla. Ale nakonec – a to se vracím k první otázce – nakonec přišla úleva. Po otroctví svoboda. V temnotách světlo. Po smrti život. Po klíšťatech muž s kufrem, který je odjinud.

Ezechiel: Všechny stromy pole poznají, že já Hospodin jsem ponížil strom vysoký a povýšil strom nízký; nechal jsem uschnout strom zelený a dal vypučet stromu suchému. Já Hospodin jsem promluvil a také to učiním.

Na ředitelství ČD

Očekávám, že až přijdu na ředitelství Českých drah se svým nápadem, že rychlík 843 Brno Bohumín by se měl jmenovat Ezechiel, zeptají se mě proč. Proč zrovna Ezechiel? Řeknu jim, že mi zrovna v tomhle vlaku Ezechiel pomohl se dvěma zásadními otázkami: Proč po tíži přichází úleva a co znamená žít.

Pokud se zeptají, jak mi ten... jak že se to jmenuje, ten filosof na E... vlastně pomohl, řeknu: pomohl mi VĚŘIT V RATOLEST  a pomohl mi věřit, ŽE JSEM ŽIVÝ

No uvidíme, jak to dopadne, České dráhy jsou poružná firma...

Amen