Daniel Ženatý

Smiluj se nad námi ,Hospodine, po celé dny k tobě voláme. Neboť ty jsi Bože dobrý, a nabízíš odpuštění. Ke všem, kdo tě volají, jsi nanejvýš milosrdný. Ž 86,3.5

Milostivý Bože, je dobré být tady. V tomto shromáždění, s lidmi kolem nás. A věřit, že jsi s námi. Ty nás znáš. Víš, že ze svých porážek dokážeme vyrobit blyštivá vítězství. Znáš naši schopnost mluvit o velkých chybách jako o nepatrných přehmatech. Slyšíš naše nadávky, když se vztekáme, že něco není podle našich představ. Někdy jsme sami sebou tak zaměstnáni a tak hlasitě mluvíme a mluvíme, že neslyším tvůj tichý hlas. Odpusť nám. A dej nám svého Ducha, abychom slyšeli tebe.

Nic před tebou neskrýváme. Vyznáváme, že jsme možná složili ruce v klín, když bylo třeba pomoci.

Není to veselé a radostné vyznávat své viny. Ale jen tak je možné slyšet slyšet radosti. Jen tak je možné se radovat. Zpráva o naději ve tvém synu vede k úsměvu a vděčnosti. Nutí k narovnání a poskočení, k ujištění, že smíme začít znovu, že nám dáváš nový den, že tu smíme být.

Prosíme o pokoj a radost pro shromáždění tvého lidu. Pro zásluhy tvého syna a našeho Pána a Spasitele, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen

Čtení Ž 138

369

Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová. A protož nebudeme se báti, byť se pak i země podvrátila, a zpřevracely se hory do prostřed moře.

Text: Mt 18,21-22

Petr. Žádný učeň. Žádný nováček. Ostřílený muž Ježíšovy nejbližší družiny. Něco má za sebou. Už vyznal, kdo že to je jeho Mistr. Bůh, Mesiáš.

Petr má nějaké zásluhy. V dobrém smyslu. Cosi po něm zůstalo. A to ještě netuší, jaké úkoly mu Kristus svěří. A co vše pro Krista vytrpí.

Také většinou nejsme v Kristově učení žádnými nováčky. Něco už máme za sebou, Kolikrát jsme zde byli, kolikrát jsme volali Otče náš, vyznávali víru. Kolik lásky, víry a něhy každý z nás Kristu vyjádřil v písních.

A také máme nějaké zásluhy, v dobrém smyslu. Cosi děláme i pro sbor, pro bližní, pro Krista. Také máme problémy s vírou jako Petr, Krista jsme někdy zapřeli. Nebo alespoň smlčeli že k němu patříme.

Přistoupil k Ježíšovi. To je cosi dobrého, přistoupit k někomu a ptát se. On také mohl stát, mohl se odvrátit, mohl mlčet, mohlo mu to být jedno. Ze své pozice mohl říci, už jsem dost prožil dost zažil, dost vyznával, teď už mě nechte být. On učinil krok. Pohnul se.

Tušíme ž v tom spočívá kus tajemství života. Činit krok k druhému, za druhým. Krok kdy se zeptám, oslovím, usměji. Učiním krok ke shromáždění, z lavice ke stolu Páně.

Oslovil Ježíše. Něco řekl. Vydal hlas. Jak to je, kdy je lepší mlčet, kdy je lepší mluvit? Nikdo neporadí. Ale známe pocit bezmoci a vzteku, když jsme něco chtěli říct a netroufali jsme si, báli jsme se. A když jsme něco řekli a pak si říkali, lepší bylo mlčet. Mluvit a naslouchat, to patří k Božímu lidu na této zemi.

Pane. Tak jej osloví. Ne hej počkej, ani provinilý výraz, prosím prosím. Pane. Ty jsi Pán, k tobě jdu, tebe se ptám, prosím pověz slovo. Odpověz. Jinak tu nemohu být.

A pak se zeptá. Kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší?

Kolikrát. Už to nasvědčuje, že je odhodlán odpustit vícekrát než jednou. A to je problém. Často nejsme schopni odpustit ani jednou. Dvakrát, třikrát, možná dokážou odpustit ti nejlepší. Ale odpustit 7x? Sedmička číslo plnosti, vrchovatá míra. Tak to snad jen ti nejlepší z nejlepších, olympionici lidských duší zvládnou. Ale většina má velké problémy odpustit vůbec aspoň jedenkrát.

A oč se vlastně jedná, co se má odpustit? Hřích proti mně. Když mě někdo urazí, potupí, oklame, oloupí o peníze či čest, poníží před ostatními, fuj. Vždyť ten někdo mně způsobil otevřenou ránu v mé duši. Komplikovanou zlomeninu páteře mé duše. Přerušil vše co tam funguje. Já krvácím, mě to bolí, já jsem z toho vedle, ne on. Já se nemohu soustředit, mně utíká čas a nejlepší léta a život pod rukama. Ne jemu. A po mně se chce, po mně zraněném a poníženém se chce nějaký výkon. Odpustit. Zhladit. Vyhodit ten hnus ze sebe ven. Já mám na vlastní náklady likvidovat odpad duše srdce, odpad, který způsobil někdo jiný. Já mám odstranit, zahrabat nebo vyvést do recyklačního dvora polámané zbytky důvěry a lásky. To je trochu moc, ne? Proč to neudělá ten, kdo to způsobil? Proč já?

Ježíš slyší co se ptá přední z učedníků, zkušený Petr. A pak řekne, ne 7x ale 77x. Až se všechno zatřese. Jednou odpustit zvládnou ti dobří, dvakrát třikrát ti nejlepší, 7x jen špička. A Ježíš k dokonalé sedmičce ještě jednu přidá, aby nebylo mýlky. 77x. Pořád. Bez omezení. Tak. To je přece za hranicí lidských možností. Na to přece nejsme vybaveni. Toho nejsme schopni. To je bláznivý požadavek, pojďme domů tady se někdo zbláznil, někdo kdo nezná jací lidé jsou, co dokážou, jak jednají, jak mluví, jak to pálí a bolí.

Už bychom šli domů, že to nemá cenu s tím Ježíšem, když zaslechneme jeho další slova. To co bezprostředně následuje po odpovědi, kterou dal Petrovi. Podobenství o služebníkovi, kterému král odpustil doživotní žalář. A jen co služebník vyšel ven, nebyl schopen odpustit mnohem a menší dluh.

A pak bychom se možná zastavili při slyšení těchto Ježíšových slov a začalo nám svítat.

My zde nejsme skupina lidí, která si přišli splnit nějaké reálně požadavky, zkontrolovat plnění usnesení svých závazků a možností. My jsme ti, kdo mají problémy s tím, aby druhému odpustili. Nemusíme to skrývat ani tajit. A my jsme ti, kdo celý svůj život žijí jedině díky Božímu odpuštění. To jsme my a proto jsme tady. Protože tohle víme. Odpouštět nám dělá problémy. A zároveň víme, že jedině díky Božímu odpuštění můžeme žít, být, rodit se a umírat. A nechodíme sem proto, že bychom splňovali nějaké požadavky. Chodíme sem proto, že se s Kristem dotýkáme hranice nového života.

Petr skutečně došel až k hranicím lidského. Až k hranicím možností. Až tam, kam jen ti nejlepší z nejlepších dosáhnou. A Ježíš ho odkázal daleko za hranice lidských možností. Do Božího prostoru. Za hranice obvyklého. Převedl dál, do svého království. A ukázal vidíš, tady v tom Božím světě můžeš odpouštět. Ne ze svých sil, ale z mých. Přijímej. Je jich dost. Nedělej ze sebe dokonalý automat na odpouštění. Netvař se před sebou ani před lidmi ani před Bohem, jakože to nic není. Je to něco. Je to těžké. Je to za hranicemi tvých sil. Připusť to. Připusť všechny možnosti. Já bych chtěl odpustit, druhý o to nestojí. Jak bych mohl, když se mně stala přece jasná křivda. Klidně to řekni, ano, tak to je. To je jeden krok. A přistup, a vezmi mne, Krista.

To jsme my tady, to je sbor. Skupina různých lidí, takových co sami ze sebe jsou schopni odpustit ? někteří sotva jednou, jiní možná dvakrát, někdo možná 7x.

A nám se zde nabízí ? když už beztak z odpuštění Kristova žiješ a dýcháš tak přijmi něco víc než vitamín, který tě na chvíli postaví na nohy, víc než Diazepam který tě na chvíli uklidní. Přijmi Krista. A přestaneš se sledovat, zda jsi odpustil jednou či 15x. Pochopíš, kdo jsi, kdo je ten druhý co tě ranil, a že oba bez Krista klepete na brány smrti, a dál ne. A abyste neklepali na brány smrti ale na brány života, musíš, smíš s Kristovou pomocí odpustit.

Jistě že to bolí. Krista to také bolelo. Bolí to, ale stojí to za to. Je za tím život. Proto jsme tady, abychom to znovu a znovu zkoušeli. Sami dojdeme na hranici sedmi pokusů, na hranici smrti. S Kristem tu hranici přejdeme. Jako údolí stínu smrti. A když se rozhlédneme, stane se jasné, že pokusy o odpuštění nemá cenu počítat. Že se to musí dít pořád. I když to bolí.

Pane, k tobě přistupujeme, a možná máme dojem, že jsme docela dobří. Ty nás bereš za ruku a vedeš do života. A to co život tvoří, to co život dává, je tvá oběť. Tvé odpuštění. Nejde o to, co zvládneme. Jde o to, co přijmeme. Amen

404

přímluvná

PJK, ty dáváš odpuštění všem. Dávej nám sílu se zvednout, přistoupit a přijímat. A pak nám dávej sílu odpouštět. Ne těm, kdo jsou daleko, ale těm, kdo jsou blízko. Ne těm kdo by nám ublížit mohli, ale těm, kdo nám ublížili. Dávej nám sílu, abychom odpuštění nebránili. Abychom nelámali hůl nad sebou ani nad druhými. Netřískali dveřmi ani za sebou, ani před druhými. Dávej nám sílu věřit, že tobě jsme drazí všichni, a proto sestry a bratři.

Přijmi naše pokorné vyznání, že nejsme dobří jen tím, co dokážeme. Ale především tím, co od tebe přijmeme. To změní náš život s malosti do nekonečnosti. To převede z omezenosti do věčnosti.

Přivoláváme tvé milosrdenství Pane ke všem, kdo trpí. Ke všem, kdo jsou nemocní. Kdo strádají opuštěností. Za ty kdo jsou daleko od svých milých a je jim smutno.

Prosíme za ty kdo utíkají z domovů a hledají střechu nad hlavou. Dávej těm, kdo ji dosud nad hlavou mají dost vynalézavosti jak pomoci a štědrosti k pomoci.

Společně voláme -

Jako vyvolení svatí, Boží a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost pokoru a trpělivost.

Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství.

649