Čtení:    Ex 12,1 – 14 + Jr 31,31 – 34

Marek 14,22 - 25

Uložit kázání jako mp3.

Sestry a bratři,

                tenhle úryvek z evangelia – možná ještě lépe v podání 1. Listu do Korintu – znáte jistě velmi dobře. Jedná se o ustanovení Večeře Páně a opakuje se před každým vysluhováním. Máme to už skoro zautomatizované. Stačí, když uslyšíme „vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim“, a už ani není třeba pokračovat. Automaticky nám v mysli naskočí: Aha – Večeře Páně a vybaví se nám kruh bratří a sester, farář, kalich, chléb, trochu sváteční a trochu vážná chvíle. Možná i odpuštění vin.

                Tahle automatičnost má jistě svůj dobrý smysl. Umožňuje dorozumění, sdílení, obohacuje řeč. Stačí ťuknout a do našeho vědomí je vtaženo celé bohatství souvislostí. V tom je základ a síla každého symbolu – kalicha, kříže ale i lebky nebo dvou nul.

                Má to ale i svoje úskalí. Ty samozřejmé souvislosti, které se nám automaticky vybaví, mohou vést k bezmyšlenkovitosti, ve které přestaneme původní smysl nebo příběh vnímat. Máme je tak zafixované, že už ten původní příběh ani neposloucháme a jsme vlastně slepí k tomu, co se v něm děje.

                Pojďme se teď pokusit na chvíli z toho vystoupit. Zapomeňme teď na chvíli na Večeři Páně, kterou slavíme, na faráře, na kruh okolo stolu Páně, na ten náš rituál a vraťme se k Markovu vyprávění. Oč tam vlastně jde? Co se to tam děje?

                Ježíš zasedne se svými dvanácti večer ke stolu. Také to není obyčejné jídlo. Všechno při něm má symbolický význam. Jedná se o „Hod beránka“, o největší slavnost lidu izraelského. Ta připomínala a zpřítomňovala slavné vysvobození a vyvedení z otroctví, které de facto zformovalo Izrael jako boží lid. Beránek a jeho krev byly znamením boží věrnosti a božího milosrdenství a zároveň ukazovaly, že se vysvobození neděje jen tak, že má cenu života.

                Svobodu a hříšnou, nepravou, svazující moc prostě nelze sloučit. Zlo není výmysl, zlo má svoje konkrétní důsledky. Jen je-li odstraněno, otvírá se cesta k životu ve svobodě. Proto je v tu noc v domech egyptských pobito všechno prvorozené, tedy zasvěcené egyptským božstvům, které představovaly tu zotročující moc. Věc ovšem není tak černobílá, jak ji i my někdy rádi vidíme. Ta zozročující moc rostla i z nedůvěry božího lidu. Ani on není bez viny. Proto i v domech izraelských teče krev na stálou připomínku, že zlo nelze přejít, že plodí smrt a záhubu.  A je-li možné, aby tu svou nedověru neodnesli, pak ne proto, že by existovala nějaká výjimka z protekce, ale proto, že z boží lásky někdo jiný, nevinný bere následky zlého na sebe a vylévá svou krev za ně.

                To všechno obsahovala symbolika velikonočního hodu beránka, ke kterému Ježíš zasedl spolu se svými učedníky. A připomínal ještě víc – následující smlouvu, kterou Hospodin uzavřel s Izraelem na Sinaji, která darovanou svobodu potvrzovala, a lid při ní byl pokropen krví obětních zvířat; novou smlouvu vepsanou do srdcí, kterou ohlašoval prorok Jeremjáš, i budoucí vysvobození, které pro krev smlouvy zvěstoval prorok Zachariáš. Bylo to nejen zpřítomnění toho, co se stalo, ale i předjímka budoucnosti, hostiny, ke které zasedne vyvolený lid spolu s Abrahamem. Proto při ní také několikrát koloval kalich vína, které přece, jak praví žalm „obveseluje srdce člověka.“

                Jestli vám to připomíná význam Večeře Páně, kterou slavíme my, není to náhoda. Ta symbolika je podobná, ne-li stejná. Jde o boží lásku, která bere následky našeho hříchu na sebe, o možnost svobodného života, který se touto obětí otevírá i o předjímku jeho budoucího naplnění v božím království. Při obou slavnostech se jedná o symbolický rituál, který odkazuje k velikým božím skutkům a zpřítomňuje je.

                A právě teď, bratři a sestry, když se nám takřka totožný obsah těch dvou slavností vyjevil, si snad můžeme všimnout, co se v tom evangelijním příběhu vlastně děje. Co to Ježíš vlastně udělal? To jenom místo jednoho symbolického bohoslužebného obřadu ustanovil jiný s takřka stejným obsahem?!

                Myslím, že ne, bratři a sestry. Věřím, že tu jde o mnohem víc. Proto jsem na začátku říkal: Zapomeňme, že jsme ta slova zvyklí slyšet jako ustanovení Večeře Páně. Pokusme se je vnímat jako skutečný příběh. Co se v něm vlastně děje? Co tu Ježíš dělá?

                Uprostřed toho symbolického hodu najednou vezme chléb a potom kalich a začne mluvit o sobě: „Toto je mé tělo“, „Toto jest má krev“. A svou obětí to pak naplní. To, co bylo symbolem, se najednou stává součástí jeho života. Obřad se mění ve vlastní příběh. To, co zpřítomňuje boží věrnost, lásku a oběť, už není rituál, ale vlastní život.

                Autor Listu Židům to později vyjádřil tak, že vkládá Kristu do úst tato slova:

                „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal Bože, tvou vůli, jak je o mně v tvé knize psáno.“ (Žd 10,5-7)

                Spíš než ustanovení nového obřadu, jde o konec obřadnictví. Bohoslužbou se stává vlastní život, vlastní příběh. To je ta nová smlouva, vepsaná ne už na stránky Zákona, ale do lidského srdce. Symboly už neodkazují k tomu, co bylo v minulosti, nebo co bude v daleké budoucnosti, ale Ježíš je přijímá jako poslání vlastního života, naplňuje je svým příběhem. Mezi symbolem a životem už není rozdíl. Obřad bez toho, aby byl zároveň životem, končí. „Amen, pravím vám, že už nebudu píti z plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu pít nový kalich v Božím království.“ 

                Tak je pro nás, bratři a sestry, ten, kterého vyznáváme a přijímáme jako pravdu, cestu i život, inspirací a apelem, abychom sjednotili bohoslužbu se životem, abychom nepěstovali nějakou zvláštní bohoslužebnou oblast, ale aby se náš život a náš příběh staly bohoslužbou, která zjevuje a potvrzuje boží vůli, věrnost a milosrdenství. Chceme-li Krista následovat, pak nejsou prostorem pro naši bohoslužbu obřady, rituály, nebo speciální náboženské úkony a výkony, ale jsme to my sami. Je to to, co jsme, co žijeme.

                Proto apoštol Pavel v listu do Říma píše: „Vybízím vás, bratři, pro milosrdenství Boží, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“ My se máme stávat tím, co Bůh udělal pro nás, jeho tělem. Jinak než vlastním životem Boha v duchu Kristově oslavovat nelze. Připomínáme-li si jeho skutky, pak proto, abychom se na nich účastnili, abychom je žili.

Slavit boží lásku k nevěrným v duchu Kristově nelze bez toho, abychom sami milovali druhé nejenom na oplátku. Slavit Kristovu oběť nelze bez ochoty obětovat sebe sama – tedy brát bolesti a těžkosti druhých na sebe, i když si je třeba sami způsobili, aby se pro ně otevřela nová možnost života. Takhle berme i Večeři Páně, kterou budeme nyní - o Velikonocích - slavit. Bůh v ní nasadil sebe sama, abychom mohli žít svobodně od důsledků svých slabostí a vin. Přijměme na tom účast. Nasaďme se stejně, aby ta boží láska osvobozovala lidi okolo nás. K tomu nás Ježíš tím, co udělal, zve. Amen.