L 1,46-55 Mariin chvalozpěv (22.2.2002)

Hana Pfannová

P: 264,1

Introit: Ž 45,2

P: 276 Slávy Pán přichází opět

M: Pane, přicházíš, a my se trochu bojíme, že tě přehlédneme. Prosíme tě v těchto dnech o pokoj, o ticho, abychom tě uslyšeli, abychom tě uviděli. Přicházíme k tobě se vším, co máme, se všemi nesplněnými nadějemi, s celým naším životem. Ty nabízíš světlo, které nám náš život ukáže v pravdě, bez příkras. Nabízíš také svoji lásku a blízkost, abychom naše nepřikrášlené životy unesli. Děkujeme ti za to. S tvou pomocí jdeme každý den dál. Vyznáváme, že přitom klopýtáme, děláme chyby, ubližujeme. Prosíme za odpuštění tebe, prosíme o sílu, abychom dokázali prosit za odpuštění ty, komu jsme ublížili. Prosíme o tvého svatého Ducha, ať naše mluvení, zpěv a modlitby nejsou prázdná slova, ale ať zní k tvé chvále a nám k posílení. Amen.

1. čtení: Ž 113

P: 261 Aj, čas vzácný přišel

Kázání: L 1,46-55

Marie čeká dítě. Je to celé jakési zvláštní. O svém dítěti se dozvídá od Božího posla. Postavil ji před hotovou věc. Budeš mít syna a dáš mu jméno Ježíš. Marie nejdřív nerozumí, brání se, ale pak přijímá. ?Staň se mi podle tvého slova,? říká.

A pak Marie spěchá, spěchá do hor za svou příbuznou Alžbětou. V takové chvíli člověk nechce být sám. Mladá dívka, která v sobě nese život, spěchá za starou ženou. I ta se stane matkou. Setkávají se dvě budoucí matky. Obě byly téměř ve stejný čas zasaženy Boží milostí. Alžběta přivede na svět Jana, kterému budou lidé říkat Křtitel. Marie porodí Syna Božího.

Dvě ženy jsou spolu, posilují jedna druhou. Nekomentují, nevysvětlují, jak to všechno bylo. Proč také. To je Boží věc. Spolu čekají na příchod svých dětí. Neruší mnoha slovy a vysvětlováním to krásné a tajemné, co se děje. Někdy je lepší mlčet. Nebo zpívat.

A Marie zpívá píseň. Chvalozpěv. ?Má duše velebí Pána.?

Marie není originální skladatelka. Její píseň je složena z kousků prastarých písní. Slyšíme v ní zpívat kdysi neplodné a nešťastné ženy, a potom šťastné matky Abrahamovu Sáru a Annu, matku Samuele. Slyšíme v ní krále Davida, i statečného Joba a další, bezejmenné lidi. Staré písně se skládají dohromady do jednoho mohutného chvalozpěvu. Najednou je z nich nová píseň.

Boží jednání s námi je přece také vždycky docela nové a překvapivé.

Do Mariina chvalozpěvu se vlévají písně všech, kdo poznali, jak velký je Hospodin.

Co to vlastně Marie zpívá? O čem a o kom? Zpívá o sobě? O své radosti, o svém úkolu, o tom, jak jí je, že má trochu strach, že neví, co ji čeká, co všechno bude muset se svým synem prožít? Ne, Marie nezpívá o sobě ani o tom, že ona bude mít dítě.

Zpívá o svém Pánu. Od sebe obrací pohled jinam, k tomu, který to všechno chtěl a způsobil. Duše má velebí Pána za to, co velikého udělal pro svůj lid.

Doslova přeloženo: velkým činí má duše Pána. To je na Marii to zvláštní, to ji činí významnou ženou. Marie činí velkým Boha, ne sebe. Chválí jeho, nezpívá o dítěti, ale o tom, jak Bůh jedná s lidmi. Teď je ta chvíle, kdy je to potřeba znovu připomenout. Teď se to zase ukázalo. Bohu stojí lidé za to, aby pro ně něco dělal. Kvůli lidem se Bůh sám činí malým, jako to dítě, které se narodí Marii jako každý jiný bezbranný člověk.

Kvůli lidem Bůh mění věci, které se zdají nezměnitelné. Marie o tom slyšela vyprávět, vidí to na vlastní oči, zažívá na vlastním těle. Tento svět má budoucnost. Přes všechno zlé, co v něm bylo a je. Každé vánoce toto znovu připomínají. Tento svět má budoucnost a naději.

I ve vlastních dětech vidíme naději a budoucnost. Je v nich možnost, že svět bude pokračovat, že do něj vnesou něco nového, že se skrze ně bude projevovat Boží láska.

Jak by potom nebyla naděje a budoucnost v dítěti, které nese v sobě Marie?

Marie zpívá, protože v jejím životě se projevilo Boží milosrdenství. O něm zpívá svůj chvalozpěv.

A my se k jejímu zpěvu můžeme přidat, protože Boží milosrdenství zakoušíme také.

Hospodinovo milosrdenství trvá. Není na chvíli, ale pokračuje od jedné generace k druhé. Každá generace těch, kdo v Boha věří, kdo k němu přicházejí s respektem a úctou i láskou jako k svému Otci, zažívá různým způsobem Boží milosrdenství. Nebo jinak řečeno - Boží činnou lásku.

Marie zpívá dál. Hospodin rozptýlí pyšné, ukáže jim jejich hranice. Svrhne ty, kdo vládnou mocí, a povýší pokorné a ponížené. Pozvedá ty, komu není přiznána žádná důstojnost, staví na nohy ty, kdo se cítí malí, neviditelní, bezvýznamní.

Nasytí hladové, dá napít žíznivým, protože mu nejsou lhostejní ti, kdo trpí chudobou a nedostatkem.

Ujme se svého lidu, protože pamatuje na to, co slíbil otcům?

Je to tak skutečně? Není to, o čem Marie zpívá, dávná minulost, jen staré vyznání víry, které už neplatí? Můžeme to brát vážně i my, po všech zkušenostech s tímto světem a s námi lidmi?

Ale Marie a všichni před ní přece dobře věděli, o čem zpívají. Věděli, že existuje zlá moc i ponížení, že je hlad a žízeň a chudoba. Netvářili se, že to není. Ale právě v chudobě a ponížení zažívali, jak překvapivě a mocně působí Boží blízkost, Boží láska.

Marie zpívá o důvěře, o naději, o budoucnosti, kterou v sobě nese její, naše, Boží dítě. O těhotných ženách se říká, že ?jsou v naději?. My můžeme s Marií sdílet její důvěru a naději pro tento svět. Můžeme o ni spolu s ní prosit. Slova její písně se nám mohou stát vyznáním i prosbou:

Pane, nasyť hladové, pozvedni ponížené, zbav násilníky jejich moci. Ukaž nám, kde můžeme pomoci, kde máme prosit, kde udělat pro tebe prostor. Protože slyšíme o naději, slyšíme o budoucnosti.

A dnes už víme, co Marie mohla jen tušit. Bůh o vánocích vstoupil do našeho života, do všech jeho stínů, slabostí a těžkostí. Poznal ponížení a strach a je na straně těch, kdo jimi trpí. U něj mají slabí, hladoví a ponížení přední místo.

Marie zpívá, protože ví, že Bůh opět vstoupil do našeho obyčejného, bolavého světa. A my se k jejímu zpěvu můžeme přidat. Má duše Boha velebí. Amen.

P: 627 Má duše Boha velebí

Ohlášení

M: Pane Ježíši Kriste, prosíme, přijď do našeho světa. Ukazuj nám, že v něm tvoje moc a láska působí. Upevňuj v našich srdcích důvěru a naději, že náš svět, naše životy mají budoucnost, že se mohou měnit okolnosti, které činí lidi nešťastnými a zoufalými. Myslíme na lidi, kteří trpí beznadějí, protože jejich život je ohrožen samotou, nemocí, hladem, chudobou, násilím, nepřátelstvím. Prosíme za lidi nemocné a umírající, ať najdou blízkého člověka, ať se zmírní jejich bolest, jejich strach. Prosíme za lidi, kteří se snaží, aby se prosazoval pokoj a spravedlnost ve světě. Za všechny, kdo pomáhají mírnit utrpení druhých. Prosíme za ženy, které čekají dítě, i za ženy, které dítě nečekají. Prosíme za jejich muže. Prosíme o naději, o budoucnost.

Voláme společně: Otče náš, Amen.

Poslání: Radujte se v Pánu vždycky, opět pravím, radujte se. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Požehnání: Ž 121,5-8

P: 259 Navštiv nás Kriste žádoucí