Jakou moc má víra? Co zmůže víra proti zlu, proti nemoci, proti odmítnutí?

Je tady zvláštní příběh setkání Ježíše a pohanské ženy.
Ježíš odešel z Galileje do blízkosti města Týru. Ta oblast byla proslulá jako ztělesnění modlářského pohanství a pýchy, která si zakládá na svém bohatství a kultuře. Tam dobrý věřící neměl co pohledávat.
Právě tam odchází Ježíš. Možná chce být sám, někde úplně jinde než doma mezi svými. Má za sebou vyčerpávající rozhovory s farizeji a učedníky. Ježíš může být unavený, naštvaný, zklamaný. A tak snad chce mít prostě chvíli klid. Zavřel se do jakéhosi domu a nechtěl, aby o něm někdo věděl.

Ježíš je daleko od lidí a s nikým nechce mluvit.

V mnoha žalmech volá člověk k Bohu, který se zdá být daleko a nechce se ozvat. Možná má právě dost marného lidského mudrování a pachtění, nechce se na ně dívat, nechce odpovídat na prosby a otázky, chvíli tak mít klid? Mnohokrát v dějinách volali lidé k Bohu a neslyšeli odpověď. Nebo možná jenom odpovědi nerozuměli?
Může víra obyčejného člověka překonat Boží vzdálenost a mlčení?

Za Ježíšem přichází žena. Ani neznáme její jméno. Víme jen, že to nebyla židovka, byla to pohanka z oné zkažené, modlářské týrské oblasti.
Vyhledala Ježíše, protože o něm slyšela a potřebovala od něho pomoc. Toužila po pomoci pro svou dceru, která byla posedlá zlým duchem, trpěla duševní nemocí.
Cizí pohanská žena jde za Ježíšem, který ji nezná, neví, jestli ji Ježíš přijme, neví, jestli jí pomůže, ale zkouší to. Pro svou nemocnou dceru riskuje i to, že narazí na odmítnutí. Ale jsou situace, kdy člověku už nic jiného nezbývá, kdy už není co ztratit. Zbývá už jen volat a tlouct a doufat, že Bůh uslyší a porozumí.

Žena klečí u Ježíšových nohou a prosí. Uzdrav moji dceru. Zbav ji její nemoci.

Ježíš na její prosbu odpovídá: ?Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.? To je velmi tvrdá odpověď. Na takové nejsme u Ježíše zvyklí. Zkouší snad Ježíš, co žena vydrží? Kolik ponížení je ochotna pro svou dceru podstoupit? Někdy se zdá, že nás Bůh vystavuje nějaké nesmyslné, kruté zkoušce. Kolik vydrží naše víra. Co jsme schopni udělat, abychom se dovolali Boží pomoci.

Ale tak to není. Ježíš ženu nezkouší. Ani ji nechce ponížit. Ale velmi vyhraněným způsobem ženě sděluje, kde je její místo. Chléb patří dětem. Chléb života, zvěst o Bohu, který člověka miluje tolik, že pro něj zemře, to patří na prvním místě Ježíšovým židovským bratrům a židovským sestrám. Boží lid, národ Izraele, židovský národ, to jsou ti, kdo mají v Ježíši poznat milujícího a trpícího Boha. Ti ostatní, pohané, ti musí počkat. Tak tvrdě Ježíš dokáže mluvit.

Není to snadno pochopitelné. Proč taková vyhraněnost? Jak tomu máme rozumět?
Snad je odpovědí víc. Ale jedna z možných mne napadla při čtení svědectví lidí, kteří přežili nacistické koncentrační tábory. Nemůže to být tak, že byl Ježíš už tehdy sevřený úzkostí o svůj lid? Věděl o utrpení, které měl Izrael za sebou. A jakoby nahlédal, že toho ještě nebylo dost, že napořád půjde židovskému lidu o existenci. Že právě Židé potřebují nutně vědět o Bohu, který přináší život, svobodu, prostor, záchranu. Že to není Bůh pravidel a zákazů, ale Bůh lásky, milosrdenství, života. Že tento Bůh k nim na dosah ruky přichází právě v Ježíši. Proto jde Ježíš nejprve a především k nim a nemůže ztrácet čas. Možná vede Ježíše k tak necitelné odpovědi ne tvrdost a uzavřenost, ale úzkost o jeho vlastní sestry a bratry.

Žena Ježíšovu odpověď přijímá. Nebrání se, neurazí se, neodejde dotčeně. Přijímá místo, které jí Ježíš určil. Dotahuje jeho obraz do konce a nachází východisko. ?Ovšem, Pane, ale i psi se pod stolem živí z drobků po dětech.? Něco přece musí zbýt, Pane. Tvé milosti nemůže být tak málo, aby se nedostalo i na ostatní. Ano, nemohu si dělat na nic nárok. Nemám právo na tvou přízeň ani na tvou pozornost. Na nic nemám právo. Mám jen touhu po těch drobcích, po tom, co zbude, protože věřím, že to stačí. Věřím, že tvá láska je tak hluboká, tak široká, že se do ní vejde i nemocné dítě i mnozí další.
Žena věřila, že Boží milosti je dost pro všechny. Pro ty, kdo přišli první, ale i pro ty, kdo přišli až mnohem později. Nemá potřebu tlačit se dopředu. Věří, že na konci řady není Boží milosti méně než na začátku.

Ježíš je přemožen pokorou a velikostí víry této ženy. ?Žes toto řekla, jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery.? Ježíš se vzdává před ženinou vytrvalostí a bezmeznou důvěrou. Ženina víra je silnější než Ježíšova úzkost.

Jakou moc má víra? Víra dává odvahu bojovat, nevzdat se. Nepřestat volat. Čekat na odpověď. Vydržet, že ta odpověď zní třeba úplně jinak, než jsme si představovali.
Víra dává odvahu zápasit o Boží náklonnost. Ať se otevřou zavřené dveře, ať se ukáže, že Bůh je Bůh naslouchající, soucitný a lítostivý. Ať zahlédneme naději, že se i zlé věci mohou proměnit. Že i zlé věci mohou něco v našem životě proměnit k dobrému.

Žena z Týru zápasila o Boží milost pro nás všechny, protože i my jsme až druzí a další v řadě. Stejně jako ona na nic nemáme právo. A přesto můžeme jako ona věřit, že není místo na světě, kde by Bůh nemohl zasáhnout a pomoci.
Boží milost je tak veliká, že je jí dost pro všechny. Nelze si na nic dělat nárok, ale očekávat lze všechno. Amen.
HP 13.7.2003