Mt 11,25-30 Ježíš tichý a něžný

Mt 11,25-30
Ani Ježíš nebyl ušetřen zklamání. Stále znovu narážel na nepochopení a odpor. Občas se říkalo, zvlášť mezi učenými farizeji, že jeho činy jsou ze zlého ducha. V některých městech působil dlouho, a přece jeho činnost nenechala téměř žádné stopy.
Tolik vydané energie, tolik kroků, slov, uzdravení, setkání. A tak ubohý výsledek. Co dál? Nechat toho? Začít dělat něco jiného? Má vůbec smysl pořád někde chodit, kázat, mluvit s lidmi? Stojí o to vůbec někdo?
Jaká je Ježíšova odpověď? Tichá a něžná. Ježíš se modlí. Smíme teď do jeho modlitby nahlédnout. Stát se jejími účastníky. Stát nebo klečet vedle něho a slyšet jeho slova.

Jeho modlitba jakoby se odehrávala v pohybu. Na začátku se Ježíš dívá nahoru a chválí Boha. Pak se soustředí a ujišťuje se o svém poslání, vyznává. Nakonec pohlédne kolem sebe a uvidí ostatní. Ty, kteří o něj stojí, kteří na něho čekají.

?Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.?
Zdá se, že se nic nedaří. A přesto Ježíš najde sílu děkovat, chválit, velebit, říct: Pane, Stvořiteli, ty, nad kterého není, od kterého máme život, mám radost. Raduji se, protože něco velikého děláš. Chválím tě, protože se něco děje. Ano, moudří a rozumní nerozumí. To je pravda. Ale ještě tu jsou maličcí.

Moudří a rozumní odmítají Ježíše, jeho učení, jeho uzdravování. Jeho slova jim připadají bláznivá. Nehodí se do tohoto světa. Není je kam zařadit. Jdou napříč všemu, co se kdy osvědčilo. A taky se kolem něho schází divná společnost.
Farizeové, moudří, rozumní, učení mužové tomu nerozumí. Podle nich ti nevychovaní nevzdělanci kolem Ježíše akorát tak brání tomu, aby se konečně Boží království prosadilo. Neznají pořádně Zákon, neznají výklady, předpisy, nevědí, co se dělá a nedělá, co se smí a nesmí, co se kdy může a co je naprosto vyloučené. Vnášejí chaos do pracně vybudovaného systému. Jak to, že to Ježíšovi nevadí?

Není zlé být moudrý. Je dobře, když umíme věci promýšlet, domýšlet důsledky našich rozhodování. Problém nastává tehdy, když si ve svém myšlení vytvoříme uzavřený systém, kde už máme všechno hotovo, názory a postoje pěkně porovnané, jasné, přehledné. Pak se může stát, že se naše srdce a mysl stanou nepropustnými. Neprostupnými pro nové a nečekané zkušenosti, poznání, pohledy. To je věčné pokušení lidského ducha, že si vytvoří uzavřené škatulky a už jen zařazuje. Ty jsi tady a já tady, a tohle patří k tomu? tak to má být a tak je to správně. Takový člověk se zavřel, ztrácí schopnost přijmout něco nového.

Ježíš říká, velebím tě, Otče, že jsi našel jiné, otevřené uši. Že jsi tyto věci zjevil maličkým. Tobě, Stvořiteli, stojí za to, abys myslel na ty, na které moudří a rozumní nemyslí.
Ti maličcí nejsou nutně malí, nejsou to také jen děti. Jsou to lidé dětské mysli.
Co děti odlišuje od dospělých? Nejvíc asi otevřenost a důvěra. Řekněte dítěti, pojď, a ono jde, podejte mu ruku a dítě se jí chytí. Takoví jsou maličcí, o kterých mluví Ježíš. Otevření jako děti, dychtiví, důvěřující. Ne nezkušení, vždyť to jsou často lidé životem všelijak sražení na kolena. Ale právě proto hladoví po laskavém slovu, které jim otevře ztracený výhled. Netouží po velikosti, jsou si vědomi toho, co jsou, co mají a co nemají, co jim chybí.
Až když člověk najednou ztratí sebejistotu, prožije náraz, padne na zem, až když se mu zhroutí mnohé z toho, na co spoléhal, pak se může stát znovu člověkem dětské mysli, dětské důvěry a dychtivého očekávání. Takovým zjevuje Bůh Otec svoje věci. Takoví lidé přijímají uzdravující doteky Boží lásky. Oni jsou pod zvláštní Boží ochranou a péčí. Jim patří Boží království, které je tak jiné než všechno, co si lidský rozum dokáže představit. Pro rozumné a moudré je Boží království nesmyslem či hádankou. Pro maličké je skutečností, která jejich životy mění.

?Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.? To je tvoje vůle, tak se ti to líbí, tak je to v pořádku. Ježíš se ujišťuje, že jeho Otec opravdu dává přednost otevřené připravenosti maličkých před uzavřenou jistotou moudrých a rozumných. V tiché a pokorné modlitbě se utvrzuje o důvěrné jednotě, ve které je spojen Otec a Syn.

?Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.? Jaká něha zní v Ježíšových slovech. Bezbranná nabídka, pozvání, které může být odmítnuto i s tím, kdo zve. Ježíš riskuje odmítnutí, a přesto zve. Vidí ty, kdo na něho čekají. Pojďte ke mně.

Kolikrát jsme sami tu větu vyslovili? Hádáme se s vlastním dítětem, hledíme na něho, a cítíme, že už toho bylo dost. ?Pojď ke mně?, už se nezlobím. Rozhořčeně diskutujeme se svým partnerem či partnerkou, hájíme každý svou neotřesitelnou pravdu?, a najednou nahlédneme nesmyslnost, malichernost celého sporu. Kdo první dokáže říct, ?pojď ke mně?, nestůj už proti mně, poneseme to dál spolu?? Jaká síla je v tomto pozvání.

?Pojďte ke mně všichni.? Nebuďte sami, připojte se ke mně, říká Ježíš. Pojďte vy, kteří mě hledáte na mých cestách od města k městu. Pojďte vy, kteří s sebou za mnou vlečete své nemocné s nadějí, že pro ně najdete pomoc. Vy, kteří nemůžete unést tíhu příkazů a zákazů, které na vás navalili vaši moudří učitelé a otcové. Pojďte vy unavení, otupělí, vyčerpaní, kteří vlečete stále se opakující starosti všedního dne. Vy, kteří máte pocit, že nikdy nedostojíte nárokům, které se na vás kladou. Pojďte vy, kdo jste poznali, že život je těžký, že s sebou nese zklamání a ztráty, bolest a nemoc, samotu. Pojďte, vstaňte, opusťte své pohodlí, vyjděte. Důvěra, víra dá člověku odvahu k pohybu.

?Pojďte ke mně a já vám dám odpočinout.? To je to, po čem tak často toužíme. Odpočinutí, spočinutí v klidu, uklidnění mysli, ulehčení. Toužíme po ujištění, že to, co nás honí z místa na místo, není vždycky to nejdůležitější. Že se můžeme zastavit, soustředit, tiše jako Ježíš, sklonit se, chválit Boha. Děkovat za ty jednoduché, prosté, tolik důležité věci. Za nové ráno, za slunce, za vzduch, milé lidi. Za toto shromáždění.

S pozváním souvisí také výzva. ?Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.? Shoďte ze sebe břemena, která vás tlačí k zemi. Nejsou k ničemu dobrá. Odpočiňte. A pak na sebe se mnou vezměte jiné jho, Ježíšovo, které na rozdíl od těch prvních netlačí ani netíží.

Spřáhněte se se mnou, připojte se k mně, spojte svou další cestu se mnou, říká Ježíš. Nebude to lehké, nebude to bez závazků ani bez námahy, ale Ježíšovo jho nezraňuje, nerozdírá kůži do krve.
Učte se ode mne, co je tichost a pokorné srdce, a najdete odpočinutí a pokoj.

Ježíš je tichý a něžný. Tak ho poznávají ti největší hříšníci, ti pohrdaní, kdo mají nejvíc těžkých věcí za sebou. K nim Ježíš nepřichází s hněvem a se zdviženým prstem, ale trpělivě a laskavě, jakoby věděl, že potřebují právě to, co možná nikdy nepoznali. Směrem k hříšníkům je Ježíš plný trpělivé laskavosti.

Ježíš má pokorné srdce. Směrem k Bohu má Ježíš srdce plné oddanosti, důvěrné, důvěřivé odevzdanosti.

To je Ježíšovo jho, ke kterému nás zve. Nasaďte si trpělivou laskavost vůči lidem a důvěřivou odevzdanost vůči Pánu Bohu. Toto jho netlačí, netíží, nerozdírá. S ním se dá jít, s takovým jhem dostane život jiné barvy, jinou perspektivu, novou naději. Ježíšovo jho nás proměňuje, stáváme se znovu maličkými, otevřenými a důvěřivými. Najdeme odpočinutí a pokoj. Zase potkáme radost a vděčnost. Znovu poznáme, že Pán Bůh je blízko a že nám dává sílu na každý den. Amen
11.5.2003