Mt 5,5 Blahoslavení tiší

Ježíš říká, blahoslavení tiší, nebo oni dědictví obdrží na zemi.
Kdo jsou ti tiší, které Ježíš blahoslaví? Čím jsou tito tiší, pokorní Pánu Bohu milí, blízcí, požehnaní?

Jsou to ti, které není slyšet? Lidé, kteří se bojí projevit, aby je někdo nezkritizoval, neponížil? Kteří se z nejrůznějších důvodů krčí někde v koutě? Jsou to lidé utlačovaní, násilím přinucení mlčet?

O Mojžíšovi se říkalo, že byl nejpokornější ze všech lidí. To bylo tehdy, když ho jeho bratr Áron a jeho sestra Mirjam pomlouvali, protože se jim nelíbila jeho manželka z cizí země. Tehdy se nenaštval Mojžíš. Bůh se rozhněval a potrestal oba pomlouvače. Mojžíš, nejtišší ze všech lidí, za ně prosil, aby jim trest byl odpuštěn. Ale když se jednalo o osvobození vlastního lidu, tak šel Mojžíš do boje. A když byl tento lid nevěrný Hospodinu, křepčil kolem zlatého telete a klaněl se mu, pak Mojžíš vzplanul hněvem, zuřil a trestal. A pak za ně stejně zase prosil, aby jim bylo odpuštěno.
Tichý Mojžíš mlčí, když jde o jeho vlastní čest a bojuje, kde jde o čest Pána Boha a jeho lidu.

Ježíš řekl sám o sobě, že je tichý a pokorného srdce.
Byl snad Ježíš pasivní? Ježíš nebyl ani pasivní, ani lhostejný, ani zakřiknutý. Právě naopak. Veřejně vystupoval, hovořil s představiteli lidu, neskrýval se, když ho někdo napadal. Bičem vyhnal kupce z chrámového nádvoří. Podle našich měřítek rozhodně tichý nebyl. V čem je tedy jeho tichost?
Ježíš ví, kdo je, komu patří, patří Pánu Bohu, a přece toho nezneužije. Ví, jaká moc mu byla svěřena, a přesto ji neužije ve svůj prospěch. Nepohrdá sám sebou, a přesto vydá pro druhého všechno, co má, i svůj život. Když ho bili, nebránil se. Ale běda, když silní ponižovali a tupili někoho slabého. Potom rázně a jednoznačně vystoupil na jeho obranu.
Tiší jako Mojžíš a jako Ježíš jsou ti, kdo jsou pevně zakotveni v Bohu. Jejich život je založen v Bohu, na něj spoléhají, na něj očekávají, z jeho slova žijí. Z jeho blízkosti čerpají sílu pro každý den.
Tito tiší vědí, že patří Pánu Bohu. Pak ale také vědí, že si na ně nikdo jiný nemůže dělat nárok. Vědí, že mají svou hodnotu před Pánem Bohem, vědí, že žijí z jeho lásky, z jeho milosti. Tato důvěra jim dává klid, pokoj, mírnost, tichost. Svobodně a tiše, bez velikých slov žijí tak, jak se to Pánu Bohu líbí.
Neprosazují vlastní vůli, vlastní zájmy, plány a představy, ale hledají, jaká je vůle Boží.
Netouží mít moc nad druhými, nechtějí jimi manipulovat.
Nepotřebují si dokazovat, že jsou lepší než ostatní.
Nepotřebují se prosazovat za každou cenu, protože nejsou zamindrákovaní.
Ví o své hodnotě před Bohem, a proto mohou být laskaví, vstřícní, otevření vůči druhým lidem.
Často jsou všelijak znevýhodněni. Právě proto, že se nikam netlačí, nemají mnohdy ani možnost do věcí mluvit. Mocní jim nenaslouchají, nestojí o jejich názor.
Blahoslavení tiší jsou přesto pevně zakotveni v Bohu.

Ježíš blahoslaví tiché, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Zvláštní zaslíbení. Proč zrovna zemi? Chápeme, že plačící budou potěšeni. Ale proč mají tiší obdržet právě zemi? K čemu jim bude země?
Po nových územích touží často právě mocní. Ti jsou slyšet a vidět. Svoji důležitost často zakládají na tom, kolik území vlastní a kolik lidí ovládnou. Ale proč tiší potřebují zemi?

Když Abraham dostal slib, že bude mít zemi, věděl, že bude mít budoucnost.
Když Izraelci spolu s Mojžíšem vyšli z Egypta, směřovali do zaslíbené země. Tam je čekala budoucnost. Tam byl prostor pro život. Tam mohli zemi spravovat, zušlechťovat, tam se mohlo rozvíjet jejich společenství.
Člověk potřebuje kus země, aby měl budoucnost, aby měl prostor pro život, aby se v tomto prostoru mohlo rozvíjet společenství lidí.
Také potřebujeme mít kousek země, na kterém stojí náš dům nebo byt. Můžeme ho upravovat jak chceme, jsme tam doma, žijeme tam s rodinou, tam máme teprve možnost rozvíjet naše vztahy, soužití. Máme odpovědnost za to, jak to tam vypadá.

Ale proč Ježíš říká, že zemi mají dostat právě tiší?

Protože tiší jsou pravou budoucností země. Dokud jsou na zemi tiší, má tento svět šanci na přežití. Kdyby tady byli jenom ti, kdo jsou neustále slyšet, ale přitom jenom touží se postavit na místo Pána Boha, byla by už země asi zahynula.
Připomíná to také starozákonní vyprávění o pokaženém městě Sodomě. Tam by bývalo stačilo deset spravedlivých, aby byla zachráněna. Ano, i deset spravedlivých zachrání celé město. A podle evangelia Bůh snad ani netrvá na těch spravedlivých a ani jich nemusí být nejméně deset. Místo slavných a hlasitých naslouchá mlčení tichých.

Tiší jsou nadějí země. Protože oni jsou pevně zakotveni v Bohu. Nezáleží jim na tom, aby prosadili svoji vlastní vůli. Stačí jim, aby se prosadila vůle Boží. V tom je jejich síla. Neprojevuje se v násilí, v hluku, v mnoha slovech. To je mírná, pokojná, laskavá síla, která mění svět nenápadně a tiše. Vnáší po troškách do světa to, co do něho přinesl Ježíš.
Tiší nesou do světa milost místo posuzování a soudu.
Odpuštění místo výčitek a osočování.
Laskavost a vstřícnost, protože se nemusí vymezovat proti druhým.
Pokoru, protože vědí, že bez Boží lásky mnoho nejsou.
A zároveň tichou a jistou hrdost, protože vědí, že je Bůh miluje. Mají před ním svou cenu, kterou jim nikdo nevezme.
Tiché Bůh zve k tomu, aby se jím nadále nechali vést a působili v tomto světě. Aby jejich laskavá a otevřená tichost ovlivňovala zemi a prorůstala našimi vztahy. To má budoucnost. A z dálky jakoby sem skrze blahoslavené tiché svítilo světlo nové země, kde už nebude pláč, ani smrt, ani bolest.

Blahoslavení tiší mají svůj život pevně zakotven v Bohu. V nich je naděje pro náš svět.
HP 21.9.2003