Izajáš 25,6-8

Tak promluvil Hospodin. To už něco znamená, to platí, na to je spoleh ? to není radno brát na lehkou váhu.
Ale co promluvil? A co to znamená? Máme před sebou téměř 3 000 let staré proroctví plné slov a slovních spojení, kterým dnes rozumí jen málokteří. Snad pár učenců a několik lidí, kteří čtou podobné věci celý život. Je zde řeč o nějaké hoře, tučné hostině s morkem a přečištěným vínem, o závoji a přikrývce pronárodů. To nejsou běžná a jednoduchá slova. Pokusím se je zjednodušit a přeložit. Proroctví by snad mohlo znít takto:
Bůh dá samé dobré a krásné věci všem. A vše špatné nadobro zmizí.
To zní přece krásně, ne? A kdy už to bude? Jako věřící křesťan Vám chci dnes sdělit tajemství. Ono už to tak je. Toto proroctví bylo naplněno, a sice v Ježíši Kristu. Slovo od slova naplnil Ježíš svým příběhem a svými skutky. V Něm Bůh sestoupil mezi lidi, stal se člověkem, aby všichni lidé byli nasyceni. Ježíš Kristus, Bůh a král, uspořádal hostinu pro všechny lidi a servíroval na ní sám sebe. To si připomínáme a to můžeme zažívat při slavení večeře Páně. On sám byl popraven, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh vzal tu potupu světa sám na sebe. My, kteří věříme v Ježíše Krista, můžeme naplnění tohoto proroctví už zažívat. Nechť je nám ono proroctví posilou na cestu.
To, co jsem teď řekl, je pravda a plně tomu věřím. Zároveň mám z toho ale strach. Mám strach vidět současnost v tak krásných barvách, protože je pak jednoduché nevidět hlad, bídu, vinu, odcizení i smrt všude okolo sebe. Ono je lákavé zavřít se do světa víry, kde už je vše jasné, vyhrané, krásné a jednoduché. Je velice lákavé zabouchnout dveře před tím, co je tam venku. A nejenom venku. Když k sobě budu upřímný, zjistím, že i ve mně samotném je hlad, vina, odcizení a strach. Je velice lákavé ve jménu víry zavřít dveře i před těmito otravujícími a rušivými vlivy.
Ať chceme nebo ne, musíme si i my, jako křesťané, přiznat, že k naplnění tohoto proroctví, totiž že Bůh dá samé dobré a krásné věci všem a že to špatné nadobro zmizí, ještě stále něco podstatného chybí.
Sdělím Vám tedy druhé tajemství. Ono to tak bude. A kdy? Až, jak věřím, přijde Pán Ježíš podruhé na tuto zem. A jak říkal on sám: ?Přijdu brzy. Proto bděte a buďte připraveni.? To je přece krásné a dobré. Vědět, že až přijde nebo nejpozději, až já sám umřu, bude už vše jen krásné a dobré. Ono to možná zní jako příliš laciná naděje. Není však laciná, pokud nám i v tomto významu bude dnešní slovo posilou na cestu. Je totiž velice lákavé zavřít se do světa očekávání nebe a vizí Boží plné přítomnosti. Nějak už dotlouct a odkroutit si tady těch zbývajících 50, 60, 70 let. Nějak to přežít a dožít. A skutečně nevidět a necítit potřeby a bolesti lidí, kteří se takto zavřít neumějí nebo nechtějí.
I to, co jsem teď říkal, že ono to tak bude, je pravda a plně tomu věřím, ale i z této pravdy mám strach.
Chtěl bych Vám tedy sdělit ještě třetí tajemství. To, co jsme četli v proroku Izajáši, to se tady na světě, na této straně věčnosti asi nikdy nestane. Vždycky tu budou hladoví, bezbranní, trpící a umírající. A ani nám samotným, ať už věříme jak moc chceme, se to nevyhne. Hrát si na to, že to tak není, je hloupé a viděno zvenčí dost trapné. Přece má život tady na zemi smysl. My jako Hospodin nikdy neuspořádáme hostinu pro všechny národy, hostinu tučnou s vyzrálým vínem. Přece ale můžeme pomoci alespoň některým hladovějícím, snad jednomu nebo dvěma? A nikdy neodstraníme smrt. Můžeme být ale nablízku trpícím a umírajícím a zkoušet je nést a doprovázet.
Tohle, myslím si, je Křesťan. Následovník toho tesaře z Nazaretu. Alespoň někdy vyjít sám ze sebe a být tady s těmi druhými a pro ty druhé. V tom je snad to tajemství a zázrak víry. A nejsme přeci na této cestě sami a bez pomoci. Víme, že Ježíš už tou cestou šel a nezanechal nás tu samotné. Můžeme věřit, že to, co nás teprve čeká, to oko nevidělo a ucho neslyšelo, to ani na mysl lidskou nepřišlo.