Novoroční kázání 1. 1. 2020 - or

Základem dnešní zvěsti je část verše Ž 31,16 BKR: „V rukou tvých jsou časové moji.“

Je za námi čas Vánoc. Dnes jsme vstoupili do nového roku 2020. Letí to. Na rozdíl právě od Vánoc Silvestr a Nový rok není víc než záležitost kalendáře a počítání dnů. Uplynul příslušný počet měsíců, dnů a vteřin, tak tady je máme.

„Čas jedna ze základních fyzikálních veličin, jíž se měří vzdálenost mezi událostmi na první souřadnici časoprostoru,“ říká internetová encyklopedie Wikipedia pod heslem čas. Čas, chronos, měřený přesýpacími hodinami zase odsypal příslušnou hromadu písku a běží dál, pořád stejně, nezastaví se, nezpomalí ve štěstí, nezrychlí v trápení. V každé situaci měří každému stejně, ač to třeba leckdy působí jinak.

Je obtížné čas vystihnout a představit, říká tatáž encyklopedie. Co je to čas? Když se mě nikdo neptá, tak to vím, když se zeptá, tak nevím, napsal už církevní otec Augustin. Těžké si ho představit jinak než odsýpající hodiny. Pro naši lidskou zkušenost je základní prožívání prostřednictvím časové osy, na které je za námi minulost, kolem přítomnost a před námi budoucnost. A jen tu mihotavou přítomnost máme jakžtakž ve svých rukou. Ale je to jen „pouhopouhé prozatím“, které je hned pryč a z něhož zbydou jen vzpomínky uchované v paměti, jež selhává a která prý funguje až od tří let lidského věku. A směrem dopředu jsme odkázáni na plánování a přání, budoucnost ve svých rukou nemáme. Spousta věci bude jinak, než si plánujeme. Můžeme ji do jisté míry ovlivnit, ale zdaleka ne úplně.

Starozákonní Kazatel na té přímce života vyznačí základní a stěžejní body - čas rození i umírání, sázení a trhání a tak dále, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Tak to je, tohle nás potká a čeká, ale zároveň je v tom myslím ještě něco dalšího. Totiž nejen, že přijde čas sadby a sklizně, ale také, že přijdou chvíle jako stvořené pro to či ono. Všechno má svůj čas, říká Kazatel s velkým K a někdy je pravý čas. Je to jako s těmi Vánocemi, jednou za čas přijde čas (jako) stvořený pro scházení rodin, utichnutí sporů, shledání, vzájemné obdarovávání. To je speciální biblický čas, kairos, který je zvláštním, odděleným v průběhu a odsypávání času - najednou je chvíle zvláštní, kdy je třeba něco říct nebo udělat. A blaze tomu, kdo to vystihne, kdo to pozná a tu pravou chvíli a čas využije.

K lidské zkušenosti času také patří, že každou chvíli zažíváme jinak, že čas neplyne pořád stejně. Vzpomeňme, když jsme byli dětmi, jak se škola vlekla a prázdniny zase utíkaly a ono to do značné míry platí dodnes. Čas nejenže nemáme v ruce, ale on si někdy dělá, co chce a často nám navzdory, někdy pracuje i proti nám.

Žalmista v žalmu 31 zpívá: v rukou tvých jsou časové moji. Nejprve je to přiznání, že svůj čas opravdu nemáme ve svých rukou. Potvrzovaná zkušenost zvlášť dnešní doby, kdy se tolik honíme za časem, abychom kousek urvali, volna, chvíle pro sebe a pro nejbližší. A přitom nestíháme a stále „máme málo času“. Jakoby se někde ztrácel, jako v jedné knížce pro děti, kde je čas lidem kraden a zvlášť dospělým pořád chybí.

Žalmista nás tu vede k vyznání: Bože, nejsem pánem svého času, čas dostávám jako dar. Je tu nový rok a my dostáváme alespoň příslib dalšího času. Jako dar a s dary se dá nakládat podle svého. Ale zase každý pořádný dar na sobě má otisk jeho dárce. Ten čas je darem od tebe, Bože, a já prosím, aby v tvých rukou zůstával. Aby nebyl urvaný ze řetězu, aby to nebyl vytržený list z knihy života.

Všechen můj čas, někdy naplněný bořením a jindy budováním, pláčem i smíchem, truchlením i poskakováním, mlčením i mluvením, hledáním i ztrácením, není jen můj. Nový rok, ten nově načatý dílek času – jimi bude naplněn, není něčím nezávislým, nějaká nová a čistá kapitola, ale čas předznamenaný minulostí, ale nejen tím, protože je to také dar a ten beru a zase vracím do Boží ruky. Život se neodvíjí do prázdna, to je má naděje.

To žalmistovo: Můj čas je ve tvých rukou, říká, že to nejdůležitější nedržím, nesvírám jako vzácného motýla pevně v dlani, protože tím jej jen umrtvím, otěže času nejsou jen v mých rukou.

V téhle důvěře smíme vstoupit s dobrou myslí do nového roku, o kterém tak úplně nevíme, co nás v něm čeká. Všechny moje časy jsou v Boží ruce. To těžké z minulosti, ale i moje přítomnost a třeba i obavy z budoucnosti, ať se děje, nebo dálo a bude dát cokoli, není v prázdnotě, ale v Boží ruce.

A jak si tu Boží ruku představit, přiblížit? Ruce hrají v našem životě velkou roli. Spojení oka a ruky hrálo zásadní roli při tvorbě lidského intelektu a zručnosti. Ruce si podáváme na znamení spolupráce. Pamatujeme si asi na ruce babičky, na pohlazení maminky. Tiskneme a tiskli jsme si ruce s mnoha lidmi, některé stisky a setkání nás poznamenaly na celý život.

To všechno jsou lidské ruce. A Boží ruce? O Vánocích jsme si připomínali, že přiblížením a naším průzorem k Bohu je Ježíš Kristus, narozený Spasitel. Jeho ruce žehnající, dotýkající se i lidí nečistých. Jeho ruce, kterými láme chléb a rozlévá kalich. Nikdo, kdo jeho pozvání přijme, nebude vyrván z jeho ruky (J 10,28)

Do jeho ruky, která ač probodená hřebem, přesto drží, pokládáme náš nový čas a nový rok. Nic a nikdo nás z té ruky nevytrhne, ne pro naši sílu a vytrvalost, ale pro věrnost, lásku a sílu Boží.

Vstupme tedy do nového roku s vyznáním pokojného času: „V rukou tvých, Pane, spočívá všechen můj čas, má minulost, přítomnost i budoucnost.“ Amen

Pane, dej, ať porozumíme času, který nám dáváš. Této chvíli, času uplynulého roku a dej, ať smysl nacházíme i v času, který před námi otevíráš. Amen.

Píseň 636 Z tvé ruky, Pane můj