Otče náš 4

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:       Mt 26,36 – 42

Text:       Mt 6,10

Bratři a sestry,

                nežijeme v ideálním světě. Každého z nás potkávají v životě i věci bolestné, smutné a zlé. Konflikty, nedorozumění, křivdy, zablokované a rozpadající se vztahy, bezmoc, kterou cítíme při trápení našich blízkých, nespravedlnost poměrů ve společnosti, hrozné činy teroristů, které vyvolávají strach, a nenávist a bezohlednost, které se z něho rodí a někteří ji ještě přiživují – ten výčet by asi mohl být dlouhý. A čím osobněji se nás ty věci dotýkají, tím víc si asi přejeme, aby se to změnilo. Toužíme po proměně, obnově, po restauraci poměrů na zemi.  A snad jsme natolik střízliví, abychom si uvědomovali, že to je hlubší záležitost, než jenom otázka výměny vládnoucí garnitury. Toužíme prostě, aby se neprosazovala zlá vůle, ale vůle dobrá, boží. Věříme Bohu. Věříme poselství, které s jeho vládou spojuje napravení vztahů, odstranění bezpráví a bolesti, setření všeliké slzy z tváře. Proto prosíme „přijď království tvé, buď vůle tvá“. To je hlavní smysl těchto proseb.

                Zároveň ovšem spolu s celou biblí vyznáváme, že Bůh kraluje, vládne, že má moc svou vůli prosadit. Však to také v závěru modlitby Páně společně opakujeme: „neboť tvé je království i moc i sláva na věky.

                To zní asi trochu nelogicky. Jestli něco je a děje-li se to, proč je třeba o to prosit? S tímhle napětím jsme se ale setkali už v úvodu modlitby Páně. Ježíš v něm vybízí „Modlete se“, ale přitom říká, že náš nebeský Otec ví, co potřebujeme, dříve než ho prosíme. Kdyby šlo jen o to, abychom Bohu připomněli, co potřebujeme a vyprosili si to, byla by vlastně modlitba zbytečná. Ale ono v ní jde o víc, jde o nás. Na závěr jednoho podobenství o vytrvalosti modlitby říká Ježíš, že o naplnění boží vůle není pochyb, ale otázkou je, jestli ji ještě někdo bude čekat a vítat.

                Pokřivené poměry na nás působí. Máme tendenci se v nich zabydlet, zvyknout si, vzít je jako bernou minci. Touha vyvane, důvěra se vytratí. A my pak už po změně ani netoužíme, nebo k jejímu prosazení užijeme to, co v těch deformovaných pořádcích funguje, a tak je spoluvytváříme, posilujeme, utvrzujeme.

                Modlitba je tu pro nás. Aby se tohle nestalo. Když se modlíme, Bůh na nás pracuje, touha a důvěra se v nás obnovují. A to je první předpoklad, aby boží vůle přicházela ke slovu, abychom jí nestáli v cestě, abychom nešli proti ní.

                To je nesmírně důležité, protože boží vláda – alespoň podle bible – není něco vnějšího, co bychom mohli sledovat jako nezúčastnění pozorovatelé nebo diváci. Ježíš říká: „Království boží nepřichází tak, abyste ho mohli vypozorovat; ani se nedá říct: „Hle je tu“ nebo „je tam“! Vždyť království boží je mezi vámi!“ Neděje se bez vaší účasti, děje se ve vašich vztazích. Království boží je o tom, co se ve vás a skrze vás prosazuje.

                A příkladem toho, jak se to děje, je Ježíš sám. On není ovládán nějakou vnější silou, nejedná na povel bez vlastního souhlasu, s vyloučením svobody. A sám také takou moc neužívá. Jeho život je dílem důvěry a důvěry se dovolává. Zjevuje sílu, která si člověka podmaňuje zevnitř. Ne automaticky, ne bez jeho vědomí a také ne bez zápasu. Právě v jeho těžce vybojovaném svobodném souhlasu s boží vůlí se uskutečňuje její vítězství.

                A to je to, oč slovy „Přijď království tvé, buď vůle tvá“ prosíme – abychom se nedali ovládat kdekým a kdečím, abychom se jenom neprosazovali, ale abychom uměli říct k boží vůli svoje „ano“. V té prosbě volíme dobrovolnou poslušnost, svobodně se rozhoduje pro respekt vůči Bohu. Prosíme za sebe – ujmi se své vlády ve mně, skrze mou důvěru. Tak, jak to zpíváme v písničce „Vezmi, Pane, život můj, k své jej službě zasvěcuj.“

                Poslušnosti je ale třeba zase dobře rozumět. My při ní obvykle klademe důraz hlavně na důsledné splnění zadaného úkolu. A někdy nám přitom uniká jedna základní věc. Poslušnost, jak už samo to slovo říká, znamená především někoho poslouchat, slyšet, být k jeho slovům pozorný.  Plnění je až druhý krok. Poslušnost není jen o našem výkonu, ale o vztahu. Neplníme v ní, co je nám samozřejmě jasné. Nejdřív je třeba pozornosti, naslouchání, porozumění druhému. Bez nich se snadno stane, že i při nejlepší vůli, prosazujeme stále jen sebe.  Však Ježíš také nevybízí prostě k tomu, abychom boží království budovali nebo uskutečňovali, ale říká „Hledejte především boží království a jeho spravedlnost…“ Ani když jsme upřímně přesvědčeni, že konáme boží vůli, nemusí to tak být. V závěru kázání, jehož součástí je modlitba Páně, prohlašuje Ježíš o těch, kdo v jeho jménu prorokovali, vymítali zlé duchy a učinili mnoho mocných činů: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ Zbožná vůle není automaticky boží vůle.

                Před touhle iluzí nás výrazným a zvláštním způsobem varuje Ježíšův zápas v getsemanské zahradě. Ani u něho totiž nebyly jeho a boží vůle jednoduše totožné.  Ježíš říká: „Ne, jak já chci, ale jak ty chceš.“ Tím méně můžeme s tou shodou počítat my.

Souhlas s boží vůlí zahrnuje i ono „ne jak já chci“ – tedy zápas s vlastní vůli, s vlastním přáním a záměrem, s tím, co jsem si třeba i jako zbožný člověk naplánoval a vysnil. Je iluze myslet si, že jsme s Bohem tak zajedno, že tenhle rozdíl bolestivě nepocítíme, že nebudeme muset překonávat sebe.  Říct „ano“ k tomu, co chce Bůh, to vždycky znamená bojovat sám v sobě a sám se sebou. A to se může týkat i našeho přání žít podle Boha.

                Středověký mystik Mistr Ekhart píše, že prosba „buď vůle tvá“ znamená „vzdát se i své vůle naplňovat vůli boží“. Zní to asi dost divně, ale když si uvědomíme, že Ježíš byl ukřižován právě lidmi, kteří byli přesvědčeni, že konají vůli boží, můžeme snad rozumět tomu, jak je to pravdivé. Někdy může boží vůle přijít ke slovu jen v našich prohrách nebo v napětí, ve kterém zůstáváme bez potvrzení, jen s nezajištěnou důvěrou a otázkami.

                A v tom nás má nejspíš udržet i ten dovětek „jako v nebi, tak i na zemi“.

                Když zahlédneme nebo zaslechneme „to nebeské“, až opojně krásné a ideální, jsme v pokušení se do toho utéct a vystačit si s tím, vymezit si nějaký ohraničený prostor, kde nám to vychází, a nad ostatním mávnout rukou. Může to být naše nitro, naše soukromí, rodina, uzavřený sbor, vysněná budoucnost. Tam nám to funguje, naše víra se tam potvrzuje, je nám tam dobře, máme své nebe. A ostatní?  Koho to zajímá? Jejich chyba, že nejsou, kde jsme my. To ostatní je zkrátka na odpis.

                Anebo naopak. Když s tím „nebeským“ narazíme zde na zemi, jsme v pokušení říct si, že se to sem zkrátka nevejde, pro tenhle svět to prostě není. A bereme to jako fakt. Víc se dělat ani čekat nedá. Víry se navenek jistě nevzdáme, ale z lásky k bližnímu se pak stane jenom slušnost odsud až posud. Vše, co ji přesahuje a provokuje, prohlašujeme za utopii.  Jsme realisté.

        Jenomže v tom dovětku to právě takhle – „buď a nebo“ – není. Tam je to obojí dohromady, sjednocené, spojené. Nutí nás nevzdat se ani tohoto světa, ani Boha, žít plně na této zemi a v přítomnosti a přitom jinak, než nám okolnosti diktují. Kdo se modlí „Přijď království tvé, buď  vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“, ten se modlitbou i činem pokouší milovat zemi i Boha najednou, ten pro jedno neodepisuje druhé, ten celou svou duší usiluje právě o to propojení a sepětí. 

                Samozřejmě, že přitom bude zažívat napětí a prohry, a mnohdy bude mít víc otázek než odpovědí. Ale to není chyba. Prosbě „buď vůle tvá“ asi nejvíc protiřečí právě ta touha se jim vyhnout. Amen.