Otče náš 5.

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:    Kaz 2,24 – 26 + L 12,16 – 21

Text: Matouš 6,11

Bratři a sestry,

                nevím, jestli jste si všimli, k jaké změně dochází v modlitbě Páně s prosbou o vezdejší chléb. Doposud se jednalo o to „tvé“ – tvé jméno, tvé království, tvá vůle – tedy o to boží. Až nyní, v druhé půli, přichází na řadu to naše – náš chléb, naše viny, naše vysvobození. Obdobně je to i v Desateru. První čtyři přikázání se soustřeďují na vztah k Bohu a teprve druhá polovina se týká našich vzájemných vztahů.

                Samozřejmě, že jedno od druhého není striktně oddělené. Ve vztahu k Bohu jde zároveň o vztah k lidem a naopak. Apoštol Jan to píše naprosto polopatisticky:  „Řekne-li někdo: Já miluji Boha, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ Obojí je nedělitelně propojené. Ale přece jen to pořadí, má svůj důležitý význam.

                Až poté, co se soustředíme na Boha, na to, co je v životě skutečně rozhodující, na jeho vůli a moc, můžeme poznat, co opravdu potřebujeme, můžeme správně rozumět svým vzájemným vztahům, naše přání se dostanou do náležitého kontextu. Nejdřív je třeba mít na mysli, oč v životě vlastně jde, komu patří všechna čest, sjednotit se s jeho vůlí a spolehnout se na jeho moc a pak teprve můžeme vidět v pravém světle svoje potřeby a dobře vyslovit svoje přání.

                Na prvním místě z nich je prosba o denní nebo vezdejší chléb. To je možná trochu překvapení.  Od náboženství bychom čekali, že v lidském životě upřednostní spíš nějaké duchovní hodnoty. Chléb lze sice jistě chápat jako souhrnný pojem.  Martin Luther ho například v Malém katechismu rozepisuje takto: „Všechno, co je třeba k tělesnému životu, jako je pokrm, nápoj, oděv, obuv, dům, příbytek, pole, dobytek, peníze, majetek, laskavý manžel, zdárné děti, věrná čeleď, spravedlivá a mírná vrchnost, řádná vláda, příznivé počasí, mír, zdraví, pořádek, počestnost, dobří přátelé, spolehliví sousedé a ostatní potřebné věci.“ Ale to jde stále povýtce jen o naše všední pozemské tělesné potřeby.

                Po prosbách o svatost božího jména, o příchod jeho království a o prosazení jeho vůle to vypadá jako pěkný sešup. Jako bychom se z duchovních výšin propadli rovnou do kuchyně, do spíže, k bankomatu nebo do volební místnosti.  Ale ten propad je jen zdánlivý. Kdo od počátku pozorně sleduje modlitbu Páně, ten už ví, že ani ty první prosby nepředstavují nějaký únik od všedních starostí do nebe, že se v nich jedná právě o tu nejcivilnější rovinu života tady na zemi. Však to jejich závěr výslovně říká. Kdo se modlí „buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi“, ten přece nemůže nic z pozemských věcí z víry vypustit, ten ví, že se o boží svatost a vůli jedná právě u oběda, v jeho peněžence, šatníku nebo na zahrádce.

                Naše nejvšednější starosti a potřeby mají ve víře a v modlitbě svoje dobré místo. Víra – alespoň ta biblická, Ježíšova – má daleko k idealistické povznesenosti nad hmotné potřeby života. Bere je naprosto vážně a nevykazuje jim jenom nějaké okrajové místo. Pouze připomíná, že teprve v určité souvislosti mohou mít dobrý smysl a mohou život opravdu zbohatit.

                To, co naznačuje pořadí proseb modlitby Páně, říká pak Ježíš v závěru kapitoly naplno: „Hledejte nejprve boží království a spravedlnost a všechno ostatní – co Luther tak hezky vyjmenoval – bude vám přidáno.“

                Zase se ale nabízí otázka: Proč o to tedy prosit, bude-li nám to přidáno? Zvlášť když Ježíš, jak jsem tu už několikrát připomínal, uvádí svoji modlitbu ujištěním, že náš nebeský Otec přece ví, co potřebujeme, dřív než ho o to prosíme.

                K odpovědi nás snad dovede úryvek z biblické knihy Kazatel, který jsme slyšeli od stolu Páně. Ten totiž ukazuje, že hlavním problémem ve vztahu k hmotnému zabezpečení života není ani tak, zda se nám ho dostává, ale čím pro nás je. V tom je obrovský rozdíl. Pro jednoho je zdrojem radosti a bohatství života a pro druhého jen úmorné dřiny, věčné uštvanosti a marných nadějí.  A to záleží právě na vztahu k Bohu.  A o něj v modlitbě jde. Modlitba není o žadonění, ale o naší proměně. Při ní se nám otvírají oči a obnovuje se naše důvěra. Proto prosíme.

                Jednoduše řečeno náš nebeský Otec ví, co potřebujeme a také se nám toho dostává, ale my bez té prosby – a bohužel někdy i když ji opakujeme – jako bychom to neviděli a máme pocit, že je ten chléb vezdejší jenom na nás. A pak se bojíme, že když budeme hledat boží království a jeho spravedlnost, nejen že nám nic přidáno nebude, ale že na tom ještě budeme tratit, že se o něco připravíme – přinejmenším o čas, kdy bychom pro ten „chléb“ mohli něco udělat. V našem pohledu zkrátka jedno druhému konkuruje. A tak to pořadí obrátíme. Nejprve se soustředíme na vlastní zajištění a pak, když zbude čas, peníze a energie, přijde teprve na řadu Bůh a jeho slovo, hledání spravedlnosti, solidarity, štědrosti a milosrdenství.

                Jenomže ono to nevypadá, že by ta změna pořadí přinesla víc radosti, spokojenosti, volnosti a bohatství života. Spíš jakoby se tu plnil ten Kazatelův scénář – ustaranost, obavy, uštvanost a prázdnota života. Místo aby nám soustředění na naše potřeby umožňovalo žít plněji, dostáváme se do jeho vleku – na nic nemáme čas, pro nic víc nám nezbývá místo. Tomu, co nám mělo sloužit, sloužíme spíš my sami. Bez důvěry se z našich potřeb stává nemilosrdný diktát.

                A právě před ním nás může prosba o chléb vezdejší uchránit, protože obnovuje naše vědomí, že jde o boží dar. Restauruje naši důvěru, že i v této věci je na Boha spolehnutí a tak ta starost neleží jenom na nás. Uvolňuje ruce k opravdu smysluplné práci, která se nevyčerpává jen v sebezajišťování. Dává nám prostor, abychom se věnovali tomu, co Bůh žádá, bez obav, že nám něco uteče, že se ochudíme. A dává také svobodu k tomu, abychom si opravdu užili toho, co máme. Ono to totiž, jak připomíná Kazatel, není jen tak.

                Jednak, kdo vidí zajištění života jen jako vlastní dílo, ten se těžko zastaví. Tomu to strach nedovolí. Musí shánět, musí hromadit, aby se zajistil. A jeho vlastnictví ho už natolik zaměstná, že na tak bezúčelné věci jako je krása, radost a úžas nezbude čas a prostor. A až konečně bude mít pocit, že má vystaráno na mnoho let, aby si užíval, tak už možná - jako v tom Ježíšově podobenství - nebude kdy, nebo už to prostě ani nebude umět. Zvyk je železná košile.

                A jednak, aby si člověk radost opravdu užil, tak asi musí být prostá sobectví. Patří k ní sdílení, které zkrátka není možné, je-li člověk zaměřen na sebe. A pokud má na starost vlastní zajištění, tak to ani jinak nejde.  Té sebestřednosti se člověk žádným vlastním úsilím zbavit nemůže. To je právě dar důvěry, která se může spolehnout a proto také oddat Bohu, který vede k solidaritě, k milosrdenství, štědrosti a lásce.

        Ony jsou zakódovány už v té prosbě. Každý z nás neprosí jen sám pro sebe. Prosíme spolu a také pro druhé „Chléb náš vezdejší, dej nám dnes“. Jde i o potřeby druhých. Stejně jako sobě, přejeme i jim jejich naplnění. Místo asketické náročivosti, která se často vydává za víru a ráda předhazuje druhým svoji skromnost, nás modlitba Páně učí štědrosti. Myslíme na potřeby druhých, učíme se je vnímat, rozumět jim a mít je na mysli. Jedině tak se otvírá radost a bohatství i pro nás. Amen.