Otče náš IX.

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:    1.Par 29,10-16 + Jak 1,5-8

Text: Mt 6,13var: Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.

Sestry a bratři,

nejdřív chci upozornit na jednu praktickou drobnost. Na tomto závěru modlitby Páně se při ekumenických shromážděních většinou pozná, kdo je evangelík a kdo katolík. Bratři katolíci se obvykle po prosbě „zbav nás od zlého“ zarazí. Běžně jí totiž končí. Kdežto my evangelíci pokračujeme „neboť tvé jest království i moc i sláva na věky“.

                Je to přitom zvláštní paradox, protože my evangelíci se často díváme svrchu na tradici a zdůrazňujeme proti ní jako rozhodující věrnost Písmu. Jenomže on tento dovětek v původním textu bible není. I v novém překladu ho najdete jen v poznámkách pod čarou. Jde o pozdější – i když hodně starý - dodatek. V tomto případě jsou tedy bratři katolíci de facto Písmu věrnější a my naopak dáme na tradici.

                Říkám to proto, abychom si uvědomili, že je to s věrností Písmu a tradicí složitější, než se zdá. Jen tak o nich místo šablonovitých soudů budeme umět přemýšlet. A to je šance, abychom byli k druhým laskavější a měli pro ně víc pochopení.  Doslovnost všechno nevyřeší a jsou i dobré tradice. Obdobná vyznání bývala součástí modliteb už ve starozákonní době. Celé shromáždění se jimi nahlas připojovalo k modlitbě předsedajícího.

                To je také něco, co nám evangelíkům není úplně vlastní. Oprávněně se obáváme bezmyšlenkovitého opakování, při kterém se z ustálených frází stávají jen jakési prázdné zaříkávací formule. Ale to je úskalí třeba i oblíbených biblických citátů, nebo vyznání víry. A tradiční název tohoto dovětku – říkalo se mu „pečeť modlitby“ – prozrazuje, že jde o něco velice podstatného a důležitého.

                Jakoby na něm – tak jako na pečeti – záležela pravost či faleš modlitby. Samozřejmě ne mechanicky – pouhým připojením toho dovětku, ale ono to vyznání vyjadřuje vztah, který ke všemu, co jsme doposud v modlitbě vyslovili, máme. Trochu zjednodušeně by se dalo říct, že se na něm rozhoduje, jde-li skutečně o modlitbu, nebo jenom o zbožná přání. V tom je podstatný rozdíl.

                Přát si můžeme leccos. A mohou to být jistě i věci důležité, ušlechtilé a zbožné. Jenomže asi hodně záleží na tom, jak je vyslovujeme, jak se k těm přáním stavíme. Často říkáme, že by se něco mělo udělat, že by bylo krásné, kdyby to tak bylo, nebo kéž by to tak bylo. Přejeme si to. Jenomže už v tom podmíněném způsobu, který nemá žádného konkrétního adresáta, vyjadřujeme jednak svoji pochybnost, že by se to opravdu mohlo stát, že by to bylo reálné, jednak vyjadřujeme svůj odstup – my sami se v tom angažovat nemíníme. Považujeme to určitě za žádoucí a byli bychom rádi, kdyby to tak bylo, ale protože nevidíme nikoho, kdo by byl schopen to uskutečnit, je to právě jen takové zbožné přání, s jehož naplněním vlastně nepočítáme. Nedovedeme se na ně spolehnout, a tak je nedovedeme ve svém jednání ani předjímat. Zůstáváme jen v roli pozorovatelů a zařídíme se prostě podle toho, jak to je.

                Vyznání „neboť tvé je království i moc i sláva na věky“ ale úplně mění situaci. Potvrzuje důvěru, že se se svými prosbami obracíme k někomu, kdo je ve věci jejich naplnění kompetentní, kdo na to má, komu ta rozhodující pravomoc skutečně patří a náleží.  To je ten podstatný rozdíl.

V modlitbě nevyslovujeme jenom svá přání, při kterých bychom sami zůstávali mimo hru. Modlitba není jednosměrka. Vstupujeme v ní do vztahu důvěry, která nás do věci zahrnuje a zapojuje, která ruší ten divácký přístup. Vyznáváme, že Bůh o tom, zač prosíme, skutečně rozhoduje, a proto se na to můžeme spolehnout a ve svém jednání to předjímat, jednat s nadějí, která počítá s tím, co třeba zatím není vidět. Důvěra v boží moc formuje a uvádí do pohybu nás. My v ní patříme do naplnění svých proseb. Vyznáváme a uznáváme boží vládu a moc i nad sebou. Proto nemůžeme zůstat mimo.

                Na první poslech to možná zní nelogicky jako to závěrečné vyznání. Vždyť v něm jako skutečnost a důvod svých proseb vyznáváme něco, oč jsme předtím teprve prosili, po čem jsme volali: „přijď království tvé, buď vůle tvá, posvěť se jméno tvé“.  Ale toto napětí nás provází při přemýšlení nad modlitbou Páně už od začátku. Ježíš k modlitbě vybízí a zároveň říká: „Vždyť váš nebeský Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ Věřím, že je to právě proto, abychom opustili zjednodušenou a zavádějící představu, že je modlitba jen nástrojem, jak k něčemu přimět Boha, aby nám došlo, že je o vztahu, jehož jsme součástí, a který nás utváří a utvářet má. Bůh nás skrze něj formuje. V modlitbě na nás nejsou jen prosby, jsme součástí boží odpovědi. Děje se právě, když se modlíme.

                Bůh ví o našich potřebách a má moc je naplnit, ale ono jde také o to, abychom si my uvědomili, co opravdu potřebujeme a čeho se nám v důvěře dostává, abychom nezůstávali jenom u svých zbožných přání. Myslím, že o moci modlitby nelze mluvit bez toho, abychom mluvili o tom, jak mění a přetváří nás, jak nás vyvádí z našich zaběhaných pohledů, jak nám odhaluje, co jsme nečekali a jak nás také motivuje a uvádí do pohybu na základě důvěry. Modlitba není alternativou k jednání, modlitba je jeho zdrojem.

                V tomto smyslu rozumím varování apoštola Jakuba, že bez důvěry není možné počítat s tím, že by člověk od Boha v modlitbě něco dostal. Obdarování je nedělitelně spojeno s důvěrou. Uskutečňuje se v ní a skrze ni. Jsme obdarováni tím, k čemu nás důvěra vede.

                Právě ten závěr modlitby Páně ale také chrání před úskalím, které je s důrazem na naši důvěru spojeno. Je totiž snadné sklouznout při něm k domnění, že tedy modlitba a její výsledek závisí v prvé řadě na naší upřímnosti, na našem náležitém modlitebním přístupu a jistotě o vlastní víře.  Žádný poctivě věřící člověk se ale asi pochybnostem o své víře a otázkám spojeným s modlitbou nevyhne. A pak se dočká jen ubíjejících soudů, které ho ještě víc znejistí. Bohu díky nás to závěrečné vyznání vrací k tomu, co je skutečným základem, na němž naše modlitby a naděje stojí. Nejsme to my sami, ani bezvadný stav našeho zbožného vědomí, ale vláda, moc a sláva boží. Svoje prosby, včetně svých otázek a pochybností v nich svěřujeme někomu silnějšímu, než je naše doufání. Proto se můžeme spolehnout,  proto můžeme mít odstup i od svých pochybností, a když nerozumíme, neznamená to konec, ale výzvu k hledání a otevřenosti.

                „Ty líp než já víš, co mi prospívá, co přebývá a schází,“ jak teď budeme zpívat. Neboť tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.