Otče náš VIII.

Čtení: Matouš 13,24-30 + 26,69-75

Text: Matouš 6,13b – „zbav nás od zlého“

Sestry a bratři,

myslím, že žádnou jinou prosbu modlitby Páně nevyslovujeme tak spontánně a upřímně, jako právě tuto. I bez sáhodlouhých výkladů pro nás má naprosto konkrétní obsah. Se zlým máme každý svoje zkušenosti a nic víc si asi tolik nepřejeme, než abychom byli zlého zbaveni. U počátečních proseb modlitby Páně nás někdy stojí dost přemýšlení, abychom si uvědomili jejich konkrétnost a důležitost. Ale u prosby „zbav nás od zlého“ se i mně hned vybaví, co na mě doléhá, co mě ubíjí, co mě trápí a čeho bych chtěl být zbaven. Tahle prosba nám jde, myslím, opravdu ze srdce.

A Ježíš, jak se zdá, této naší touze rozumí. Zařazuje ji do své modlitby. Dává nám prostor, abychom ji vyslovili. Je to touha oprávněná a legitimní. Modlitba ji v nás má uchovat a udržovat živou. Se zlým se nemáme smiřovat, nemáme si na ně zvykat, nemáme je brát jako osud a rezignovat. Naděje na jeho odstranění v nás má stále žít a pracovat.

Má to ovšem jedno úskalí, na které nás upozorňuje pořadí modlitby Páně. Reformátor Martin Luther je vyjadřuje takto: „ Přesně si povšimni, že na posledním místě se prosí a má prosit o odvrácení zlého. To znamená o odvrácení nepokojů, drahoty, válek, nákaz, soužení a také pekla, očistce a všech tělesných a duševních trestajících nemocí. O tyto věci máme prosit, ovšem ve správném pořadí, tj. až na posledním místě. Proč? Nalezneme některé, a není jich málo, kteří Boha a jeho svaté jméno ctí a prosí, ale jenom proto, aby se zbavili trápení. Nic jiného nehledají; nemyslí ani na první prosby, které stavějí do popředí čest, jméno a vůli Boží. Sledují tedy vůli vlastní, a tak tuto modlitbu zcela převracejí.“

Bez toho, abychom měli na prvním místě boží vůli, svatost a jeho vládu nemůže být o důvěře řeč a z modlitby se stává jenom sebeprosazování. Ta pozitivní prosba, abychom byli vysvobozeni od zlého, může být bez tohoto kontextu zvrácená a zavádějící a může ke zvrácenostem vést.

Pokusím se to ilustrovat na třech biblických příkladech:

Prvním je Petrova zrada. Petr jako jediný podle evangelií Ježíše v těžké chvíli neopustil. Když se všichni učedníci rozprchli, on jediný ho následoval až do velekněžského paláce. Tam jej ovšem jedna z děveček poznala a označila jako toho, kdo patřil k právě zatčenému a vyslýchanému Ježíšovi. A Petr, aby unikl nebezpečí, že ho stihne stejný osud jako jeho Pána, rozhodně zapře. Třikrát za sebou. Odřekne se toho, komu sliboval věrnost až za hrob. I takové důsledky může mít touha zbavit se zlého.

Podle Janova evangelia mělo stejný důvod i rozhodnutí velekněží Ježíše ukřižovat. Její členové si mezi sebou říkají: „Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří a přijdou Římané a zničí nám toto svaté místo i národ.“ A tak na radu Kaifáše nakonec rozhodnou, že je lépe, aby zemřel jeden člověk za lid, než aby zahynul celý národ. Rozhodují se v odpovědnosti za nárok, za církev i za chrám.  Chtějí je uchránit zlého. A výsledkem je vražda, poprava nevinného.

A třetím příkladem je Ježíšovo podobenství o plevely a pšenici. Ten „Zlý“ nasel v noci do lánu osetého dobrým semenem símě zlé. A horliví služebníci, když to zjistí, přiběhnou za hospodářem s otázkou: „Máme jít a plevel vytrhat?“ Ale od hospodáře slyší na tu touhu zbavit se zlého jednoznačnou odpověď: „Ne! Protože byste při trhání plevele vyrvali z kořenů i pšenici.“ Při té čistce byste nadělali víc škody než užitku. Celá setba by vzala za své. Nechte to růst. Nebojte se, však ono na to rozdělení dojde. Písnička, která tohle podobenství parafrázuje, končí slovy: „Vždyť všechny hrůzy a horory byly v touze, by svět očištěn byl.“

Paradoxně často právě když dáme průchod své touze zbavit se zlého – ať už před ním uhýbáme, nebo s ním zápasíme – vede to k něčemu ještě mnohem horšímu. Když se šťastný, klidný a spokojený život, bez všech nebezpečí, komplikací a bolesti stane prvním a posledním cílem, jsme asi na nejlepší cestě zlému podlehnout. A podnětem k tomu nemusí být jen strach, ale třeba i odpovědnost, nebo ty nejupřímnější úmysly napomoct božímu dílu v tomto světě.

Zapomínáme totiž na jednu podstatnou věc, kterou bible připomíná. Zapomínáme, že do té prosby „zbav nás od zlého“ patříme i my. Zlo není jenom věcí vnějších okolností, které na nás doléhají. Zlo zasahuje a odcizuje samo jádro našeho bytí, lidské srdce. „Nejúskočnější ze všeho je srdce působící zkázu. Kdopak je zná?“, ptá se prorok Jeremjáš. A Ježíš říká, že ne z nějakých věcí, ale z lidského srdce vychází všechno zlé. Pokud si neuvědomujeme tuhle svojí indispozici, stává se každá naše touha zbavit se zlého nebezpečnou iluzí, při které nevědomky dáváme prostor tomu zlému v nás.

Proto Ježíš, když se přimlouvá za svoje učedníky, říká: „Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ Zlo netkví především v okolnostech, jímž jsme v životě vystaveni, ale v naší vzdálenosti od pravdy. „Zbav nás od zlého“ znamená hlavně „zbav nás toho, abychom se pravdě vzdalovali, abychom své štěstí hledali bez ohledu na tvé slovo.“ Třeba právě tehdy, když se budeme chtít vyhnout tomu, co je nebezpečné, náročné a těžké, čeho se bojíme. Třeba právě v té mylně pochopené odpovědnosti nebo horlivosti, která chce vykořenit zlo.

V závěrečné prosbě modlitby Páně prosíme především o vlastní proměnu a věrnost, prosíme, aby nás Bůh ve všech tlacích života – ať už kladných nebo záporných - přidržel ve své pravdě a ve svém slovu. Snad nejlépe vystihují smysl této prosby slova žalmu: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.“

A my tou prosbou vyznáváme a přiznáváme, že je sami od sebe prostě nemáme, že nás zlého nemůže zbavit jednoduše naše opatrnost, chytrost, zásadovost nebo horlivost, že k tomu potřebujeme tebe, Bože. Nevystačíme si zkrátka se svým úsilím. Rozhodující je, abychom se v něm neminuli s tebou – s tím, na čem podle tebe záleží; abychom v něm vycházeli z důvěry ve tvou vládu a moc.

To je něco, v čem sami snadno selháváme. Konfrontace se zlem je vždycky strašně náročná. Budí dojem, že nás to zlé převálcuje a my pak podléháme panice, a buď mu ustupujeme, nebo se necháme strhnout k tomu, že v obraně jednáme úplně stejně jako ono, necháme si bezděky vnutit jeho způsoby. Svoboda od zlého proto závisí víc na důvěře, než na naší horlivosti, která se snaží zlo vykořenit.

K důvěře nás také zval žalm v úvodu dnešních bohoslužeb: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům…, doufej v Hospodina, konej dobro, v zemi přebývej a zachovávej spravedlnost. Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého…“ Bez důvěry zlo vyhrává i v našem úsilí se ho zbavit. Modlitba je v prvé řadě hrází právě proti tomu. Živí v nás důvěru, že ve svém zápase nejsme sami, že všechno není jenom na nás. Jen díky tomu je možné obstát.

Řečeno obrazem podobenství o koukolu – naší úlohou a cílem není pole bez plevele, ale i při všelijak zapleveleném poli neztratit důvěru, že dobrá úroda nepřijde nazmar, a proto ji nést; žít navzdory všemu zlému důvěrou, že díky Bohu má dobré smysl a šanci. Amen.