Ř 5,6-11

Od určitého okamžiku se to zde na zemi změnilo. V čase, kdy na kříži zemřel Mesiáš, Bůh v těle přišlý.
Kristus zemřel jednou. V konkrétním čase. Jeho smrt nelze opakovat ani v tajemném úkonu, ani při zbožných, opravdových přáních a touhách.
Přichází totiž na církev čas od času vlna touhy ještě jednou to znovu prožít. Být u toho, stát pod křížem, být sevřen a přemožen silou okamžiku. Bylo by to krásné.
Pavel jednoznačně sděluje, nelze si vyvolat Ježíšovu smrt ještě jednou. Ani vznětem zbožné mysli, ani drogou, ani na videu. Ten rozhodující čas není rozdroben na spoustu individuálních časů, spoustu osobních silných zážitků. Ty jsou důležité, ale nelze je užít pro opakování Kristovy smrti. Ta byla jednou a byl to zářez do struktury časů a dějů a myšlení člověka. Zkrátka, od určitého okamžiku se mnoho věcí důkladně změnilo.

A ta změna se týká všech. Nikdo neměl a nemá přednost, nikdo nebyl a není nadanější pro přijetí Kristovy milosti. Nikdo nemá větší nárok na Kristovu milost. Pokud se týká nároku na Boží milost, je pošetilé se nějak rozdělovat. Jsme jistě různí v mnoha ohledech. Úspěšní a neúspěšní, chudí a bohatí, moudří a hloupí, spravedliví a nespravedliví, nesoucí odpovědnost a vyhýbající se odpovědnosti, přímí a intrikáni. Nejsme všichni stejní. Nepatříme do jednoho pytle.
Ale pokud bychom stáli frontu na Boží milost pak není nikdo, kdo by měl mít přednost, není žádná velmi důležitá osoba, modrý majáček, plaketa za zásluhy. Stejný přístup k Boží milosti má spravedlivý i nespravedlivý. Zbožný po ní smí vztáhnout ruku stejně jako bezbožný. Kristus zemřel dříve, než bychom se mohli nějak rozdělit podle zásluh nebo úspěchů.
Jakoby Pavel měl snahu stále rozevírat kleště, které by se chtěly sevřít a Krista chtěly ponechat úzké skupince lidí. Stále nebezpečí pro každý sbor. Ke sboru patří všichni. I ti tzv. slabí křesťané, i ti kdo nechodí do shromáždění.
Někdy by se nám z hlediska provozu sboru zdálo výhodné škrtnout ty, které jsme dlouho neviděli. Ale to nelze, patříme do něj všichni, ustavuje to sám Kristus svou obětí.

A pak Pavel přidá vysvětlující obdobu, jak je to s tou Kristovou smrtí za všechny. Abychom lépe porozuměli. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když se možná někdy někdo takový najde. Někdo je ochoten dát svůj život za život druhého. Děje se tak při každém narození dítěte, matka dává všanc svůj život. Ti, kterým zemřeli děti, ti někdy vyznávali, že kdyby to bylo aspoň naopak, dal bych svůj život jen aby dítě mohlo žít. A v dějinách bychom našli příklady statečné odvahy, katolický kněz Kolbe v koncentračním táboře šel do hladomorny namísto vybraného muže, který prosil dozorce o život, že má doma děti. Dozorce pravil posměšně, když se najde někdo místo tebe, tak budeš žít. A Kolbe řekl, já půjdu místo něj. A zemřel, muž byl zachráněn.

Jenže tento obraz jako vysvětlení Kristovy oběti přece jen kulhá. Ti, za něž někdo dobrovolně zemřel, nebyli darebáci. Kristus zemřel za všechny, včetně darebáků.
Kdyby dnes někdo řekl, já jdu do vězení za tohoto lotra ? byl by blázen. Kdyby někdo šel odpykat trest smrti za zločince, to by nebylo normální. Zavoali bychom na něj psychiatra. A Pavel chce konečně aby nám toto došlo, že ani smrt Kristova za všechny, včetně darebáků nebyla normální. Že to bylo takto bláznivé, nepochopitelné jednání Boží. Mluví ostatně o bláznovství kříže.

Zemřel za darebáky ? a co nám projede hlavou? Že to byl zbytečný luxus a že bys mělo tou milostí šetřit?
Nebo projede úleva, uf, tak to i já mám šanci?

A Pavel pokračuje - když už za nás Bůh takto bláznivě zemřel, tak to přece nenechá vpůli cesty stát. Tak to určitě dojede do konce. Když už jsme uvnitř toho procesu, tak už dojdeme do konce. A tato víra se už teď nějak projevuje.

Jeden z projevů - máme pokoj s Bohem. Můžeme odložit stálou připravenost k boji. Někdy se pohybujeme a jednáme jako bychom byli ve válečné pohotovosti. Reagujeme, jako bychom už dopředu věděli, že nám chce druhý ublížit. Druhé vidíme už na první pohled se znamínkem mínus na jejich čele, jsou to nepřátelé a kdo ví, co se po nás bude chtít.
To není třeba. Kristus nastolil základní vztah pokoje. Jistě, je třeba jej bránit, je třeba se postavit zlu, které by pokoj chtělo změnit v nepokoj. Křesťan není naivní snílek, který neví o špíně světa. Ale to základní, to co už je z Boží strany hotovo je pokoj. Mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a člověkem. Výchozí pozice.
***
Kristus zemřel jednou. Nedá se to opakovat. A zemřel dřív, než si kdokoli mohl dělat zásluhy. Jeho smrt otevřela milost pro všechny. Jsme rozdílní, jsme různí, nejsme stejní. Ale na Boží milost nemá nikdo z nás větší nárok než druhý.

Nárok na milost mají i darebáci. Jsme pro? Jsme proti?

Když už to Bůh takto velkolepě rozjel, tak to neskončí nějakým ušmudlaným závěrem. Už to dojede do konce. A proto se může už teď hned mnohé změnit.
Třeba smíme užít pokoj, který Kristus nastolil mezi Bohem a člověkem. Začít vidět druhého jako toho, s kým mohu mluvit a žít.