čtení: 1.Korintským 13,1 - 3
text: 2.Korintským 12,12 - 27

Dneska, děcka, nemám obrázky, ale chtěl bych si s vámi zahrát hru:
Mám tu takovéhle kartóny a fixy a potřebuji vaši spolupráci. Kdo neumí psát, může do toho zapojit i rodiče.
Na každý ten kartón vymyslíme a napíšeme někoho z nás, kdo tu s námi v kostele je nebo bývá a něco dělá.
- MÁTE NĚJAKÉ NÁVRHY?
- KDO JE TU S NÁMI TŘEBA PRÁVĚ DNESKA?
- A JSOU TU VŽDYCKY JEN DOSPĚLÍ (DĚTI)?
- NEMUSÍ TO BÝT JENOM TI, KDO TU ?VYSTUPUJÍ?.
Dobře tak je tam sami napište, nebo o to poproste rodiče nebo jiné dospělé. A teď ? druhou barvou fixů - dopíšeme na ty kartóny, co tady v kostele ten který člověk dělá. (Pojďte sem, řekneme si to.)
- ZASE ZKUSTE NAVRHOVAT. /Ukážeme si, koho tam máte/
- CO DĚLÁ?.?
Ještě si to všechno ukážeme a přečteme. Pojďte se s tím tady před lavice postavit do řady.
A teď to zkusíme rozdělit podle těch činností, podle toho, co kdo dělá: Na jednu stranu půjdou děti s tím, co považujete za opravdu důležité a pro náš kostel za potřebné. A na druhou půjdou děti s tím, co bychom mohli postrádat, bez čeho bychom se obešli, co tak důležité není.
- A PŘIŠLY JSTE, DĚTI, NA TO, CO TO VLASNĚ DRŽÍTE?
Ony to jsou vlastně vystříhané části těla. (Tady je dlaň, tady noha, tady hlava, tady oko, a tohle je pusa. A já pro vás mám další úkol. Sestavte z toho, co jste vybrali jako potřebné a důležité, postavu člověka. (na desce; špendlit)
- JE TAKHLE TEN ČLOVĚK CELÝ? CHYBÍ MU NĚCO?
- MOHL BY ŽÍT?
- A BYL BY TO PLNÝ A VESELÝ ŽIVOT?
- CO BYSTE POTŘEBOVALY, ABY MOHL ŽÍT PLNĚ A VESELE?
Nejspíš něco z té druhé strany. Tak to zkuste doplnit, aby ten člověk byl celý a mohl žít opravdu bohatý život.
- TAK CO, BYLY TYHLE ČÁSTI ZBYTEČNÉ?
- OBEŠEL BY BEZ NICH SE TEN ČLOVĚK?
Kdepak. Byl by z něho mrzák, pokud by to vůbec přežil.
Vidíte, a přesně to, co jste si teď zahráli, napsal apoštol Pavel do jednoho sboru.
Byl velký jako ten náš. Lidé v něm byli různí, jako my. Dělali taky různé věci, jako my. Někdo uměl moudře mluvit. Jiný na řeči moc nebyl, ale uměl udělat obdivuhodné věci. Dalšímu šlo dobře učení. A jiný se zase dobře staral o nemocné. A zase jiní uměli být nad věcí, jednat vždycky svobodně.
Jenomže té různosti bylo na některé asi moc. Jedni si začali na tom, co uměli, zakládat a ostatní nebrali, že si vystačí sami. Jiní zase měli obavy jestli tohle všechno ještě patří do kostela a k Pánu Ježíši. A dalším připadalo, že když neumějí to co druzí, tak tam snad ani nepatří ? pochybovali o sobě. Zkrátka jim to nešlo dohromady. Vypadalo to, že se ten sbor úplně rozpadne.
A tak jim to Pavel napsal podobně, jako jsme to hráli:
Milí Korintští ? to bylo to město, kde ten sbor byl ? vy jste asi zapomněli, že všechno co máte ? co dovedete, vaše schopnosti a nadání a to, jací jste, jste dostali od Boha, že je to jeho dar.
Víte, s Ježíšem Kristem je to jako s tím tělem. Tělo má taky mnoho různých částí, ale všechny tvoří jedno tělo. Představte si, jaký by to byl nesmysl, kdyby si třeba ucho řeklo: ?Protože nejsem pusa a neumím o Pánu Bohu mluvit, já k tomu tělu vůbec nepatřím.? Ke komu by ta pusa mluvila, kdyby nebylo žádné ucho?!? Nebo kdyby si oko řeklo: ?Já všechno vidím samo, já nikoho nepotřebuju:? Jak by se k tomu, co vidí, dostalo nebo před tím uhnulo, kdyby nemělo třeba nohy?! To by na sebe prozradilo jen to, že si nevidí ani na špičku nosu. A nejen, že by bylo ?mrzák na duchu?, bylo by mrzák i doopravdy. Ve své pýše by jenom živořilo.
Kdepak ta naše různost tady v kostele je důležitá, jako v těle. Právě v ní patříme k sobě a navzájem se potřebujeme.
- NAPADNE VÁS, DĚCKA, PROČ A K ČEMU POTŘEBUJEME TO, O ČEM SE NÁM ZDÁLO, ŽE SE BEZ TOHO OBEJDEME?

/Třeba děcka, které budeme křtít ? ty jsou pro nás strašně důležité právě svojí bezmocí a tím, že ještě nic nemohou. My si totiž často myslíme, že boží láska je za odměnu pro ty hodné, uvědomělé, pilné atd., mezi které se samosebou počítáme. A ony nám připomínají jaký je to omyl. Bůh nás má rád, ještě než o tom vůbec víme. Jeho láska nás k tomu dobrému osvobozuje.
Nebo Marek se Šimonem, kteří tu zlobí - ti jsou také důležití. Víte, my máme někdy lásky plná ústa, ale když pak dojde konkrétně na věc, tak se často ukáže, že je to jen prázdná bublina. Radši bychom ty, kdo nás staví před její konkrétní náročnost, někam uklidili. Marek se Šimonem nám to připomínají. Sbor to je taková konkrétní škola nebo dílna lásky./
Víte, Pavel to právě tak korintským napsal ? že Bůh dal těm přehlíženým částem těla tu největší čest, abychom věděli, že patříme k sobě a měli zájem jeden o druhého. Abychom věděli, že to, co raní jednoho, je bolestí nás všech. A to, co se povede jednomu, je radost pro nás všechny. Abychom na sebe nežárlili anebo nechtěli uspět bez druhých.
My tady v kostele totiž nejsme jen jako tělo. My jsme tělo Kristovo. A ten pro druhé žil i umřel. Proto tady žádná vzornost ani zbožnost bez vztahu k druhým nic neznamená. Tím Pavel to své podobenství o tělu končí: Bez lásky, bez zájmu o druhé je i sebevětší a sebedokonalejší víra jenom prázdná bublina. Vy jste tělo Kristovo, a proto vy nohy, ruce, pusy a ucha patříte k sobě. Radujte se společně z toho, jak jste různí. Jenom tak nejste mrzáci. Jenom tak ? spolu - jste tělo Kristovo. Amen.

694 V království božím místa dost

Bratři a sestry, já vám tu část Pavlova listu do Korintu ještě doslova přečtu. Je to taková důležitá prevence proti zbožné uniformitě, pýše a víře, která se zajímá jen sama o sebe:
1.Korintským 12,12 ? 27
A jako kázání vám chci přečíst jeden příběh z knížky ?Modlitba žáby? od Antony de Mella. Jestli jsem ho tu už někdy četl, omlouvám se, že se budu opakovat, ale myslím, že je třeba slyšet ho stále znovu. I když používá trochu jiný obraz, vyjadřuje v podstatě totéž, co apoštol Pavel:
Antony de Mello, Modlitba žáby, str. 72-73

684 Učiň mne, Pane, nástrojem