Rodinné bohoslužby 14.6.2015

Uložit kázání jako mp3.

Já jsem si dneska, děcka, přinesl něco, co souvisí s Pánem Bohem a s Desaterem přikázání. (taška s polštářkem)

  • HÁDEJTE, CO TO MŮŽE BÝT?

/Je to lehký. Je to měkký. Určitě to znáte. Všichni to asi máte. Používáte to každý den…./

Polštářek.

  • K ČEMU JE TAKOVÝ POLŠTÁŘEK?

Na spaní. Nebo nemusíte ani spát. Jen tak si lehnete, odpočíváte. (naznačit) Nic neděláte. Zkrátka pohodička.

  • A CO MYSLÍTE, HODÍ SE TAKOVÝ POLŠTÁŘEK DO KOSTELA?

Já bych řekl, že ano. Takový polštářek to je vlastně skoro vyznání víry. Vážně. Na něm se ukazuje, jestli opravdu důvěřujeme Pánu Bohu, nebo jenom sobě. Odpočívat, děcka, to totiž vůbec není jen tak.

  • CO MYSLÍTE, JE TĚŽKÉ ODPOČÍVAT? Já myslím, že někdy ano.
  • MÁTE NA TO ČAS, NEBO VÁS POŘÁD NĚKDO HONÍ, ABYSTE NĚCO DĚLALI?
  • A MYSLÍTE, ŽE STAČÍ K ODPOČINKU, ABY NÁS NIKDO NEHONIL DO PRÁCE?

Ono to, děcka asi nestačí. My se totiž umíme honit sami, i když nemusíme. Já vám o tom povím jeden příběh z bible:

                Izraelci, jak už asi víte, byli otroky v Egyptě. Tam je do práce honili. Pořád jen: „Dělejte! Makejte! Neulejvejte se!“ Neměli žádný čas na odpočinek. Ani popovídat si spolu nestihli, ani na bohoslužby neměli čas.

                A z toho je právě Pán Bůh vysvobodil. Poslal jim Mojžíše, aby je z otroctví vyvedl. Jen co vyšli, objevila se ale jiná potíž. Byli na poušti. Nikde tam nic nerostlo a oni měli hlad. Byli zoufalí, a tak začali reptat proti Mojžíšovi: „To jsme radši mohli umřít v Egyptě! Tam jsme aspoň měli chleba a hrnce masa. Tys nás vyvedl sem na poušť jen, abys nás umořil hladem!“

                Mojžíše ten nevděk štval, ale Pán Bůh se na ně kupodivu nezlobil. Na někoho, kdo má skutečně hlad, se nemůžete zlobit, že je zoufalý. Pán Bůh jim naopak pomohl, jídlo jim slíbil a také dal.

                Když nastal večer, snesli se kolem tábora křepelky. Byly tak unavené letem přes poušť, že je izraelci snadno pochytali a měli maso.

A ráno přivál vítr něco světlého, byly to krupičky jako sníh. Sníh to ale nebyl, spíš nějaká semínka. Izraelci se ptali: „Co to je?“ a protože hebrejsky ta otázka zní „Man hú?“, začali tomu říkat mana. Bylo to dobré, sladké. Dalo se z toho vařit i péct. Byl to takový chleba z nebe. Každý si mohl nasbírat, kolik potřeboval. A Mojžíš jim řekl: „Nenechávejte si nic do rána. Nehamoňte. Jestli nasbíráte víc, než spotřebujete, rozdělte se. Důvěřujte Pánu Bohu. On vám zítra zase chleba dá.“ A tak měl každý plnou misku many. Byla to taková škola důvěry.

                Někteří ale důvěřovat neuměli. Neposlechli a schovali si do zásoby. Jenomže jim to nebylo nic platné. Do rána jim to zčervivělo a děsně to páchlo. Mojžíš se zase zlobil. Pán Bůh jim přece dal chléb. Nemusejí se bát! Mohou mu důvěřovat!

                A tak každé ráno znovu sbírali manu a učili se přitom důvěře, že jim Pán Bůh to, co je k životu třeba, vždycky dá. Nemusejí křečkovat, nemusejí hamonit do zásoby.

                Šestý den jim ale Mojžíš řekl něco jiného: „Dneska si nasbírejte dvakrát tolik, než sníte. Navařte a napečte, co je třeba. Protože zítra mana padat nebude. Zítra budeme díky Pánu Bohu odpočívat, budeme s ním slavit a radovat se. Nebojte se, mana se vám do zítra nezkazí. Připravte se, napečte, navařte, zítra nemusíte díky Bohu nic dělat. Dneska vám dal dvakrát tolik, abyste zítra měli čas na sebe a na něho.“

  • A VÍTE, JAK TO DOPADLO?

Mana, i to, co z ní napekli, se opravdu nezkazilo. Ale někteří z nich důvěřovat neuměli. Na to, co jim Pán Bůh dal, co spolehnout neuměli. Báli se, že když se sami nepostarají, nebudou mít z čeho žít, a tak i ten sedmý den vyšli zase sbírat. Jenomže nic nenašli. Byla to marná práce.

        A tentokrát se už nenaštval Mojžíš, ale Pán Bůh sám:

„Jak dlouho mi ještě nebudete důvěřovat?! Dal jsem vám přece všechno, co k životu potřebujete! Dal jsem vám to i na ten sedmý den, abyste nemuseli nic dělat, abyste mohli být se mnou a odpočívat! A vy to neumíte!“

  • DĚCKA, HONIL TEĎ TY IZRAELCE NĚKDO DO PRÁCE?
  • A PROČ SE TEDA NEUMĚLI ZASTAVIT? PROČ SE HONILI SAMI?

Chyběla jim důvěra. Měli pocit, že si musí všechno opatřit sami; že když se sami nepostarají, tak jim něco uteče.

  • A BYLA TO PRAVDA?

Nebyla. Pán Bůh jim všechno, co potřebovali, dal – aby mohli být spolu, aby mohli být s ním, aby mohli odpočinout, aby se mohli společně radovat. To všechno je dar důvěry. Nemusíme se bát, že nám něco uteče, když se ten jeden den nebudeme točit kolem sebe! Proto je ten polštářek možná větším vyznáním důvěry, než všechny naše výkony. Je svědectvím o svobodě, o volnosti, kterou nám Pán Bůh dává. O té si teď zazpíváme.

375 SV Volný jsem

 Pro dospělejší:

Marek 2,23 – 3,5

Sestry a bratři,

                o nás evangelících se říká, že jsme pracovití. A my na to také někdy býváme hrdí. Někteří významní sociologové dokonce nám, tedy té kalvinistické reformované zbožnosti, přisuzují zásluhy za vznik a rozvoj kapitalismu s jeho vysokou pracovní morálkou. Mohli bychom si gratulovat. Ale ve světle toho, co jsme dneska slyšeli z bible, nevím, jestli opravdu máme k čemu si gratulovat.

                Skutečná důvěra se totiž podle ní neprojevuje ani tak pracovitostí, jako spíš schopností ve svém díle ustat, zastavit se, odpočinout. Však to i desatero, jehož se i necírkevní lidé rádi dovolávají, důrazně připomíná. Nemáš slavit svátek práce, ale den odpočinku. Bůh se na poušti také nehněval na ty, kdo si sedmý den přispali, ale na ty, kdo si přivstali, aby jako pilné včeličky hned od rána snášeli do úlu.

Dát si pauzu není projev lenosti, ale důvěry v boží štědrost. Samozřejmě přitom jde nejen o práci. Důvěra, která spoléhá, že Bůh dává, co je nám třeba, je především svobodná od starosti o to, abychom si užili, aby nám nic neuteklo. Člověk se totiž dokáže honit i za tím, aby si odpočal podle svých představ, aby stihl všechno, co podle něj k volnému času patří. Skutečně svobodný je asi až ten, kdo má čas pro Boha a pro druhé, kdo ho dovede nezištně někomu věnovat.

                Největší paradox ale zachycuje evangelium. Zbožní lidé i z darované svobody dokážou udělat zákon, který zase staví jenom na tom, co splníme, na našich výkonech. Z darované možnosti udělají podmínky, ze štědrosti nároky. To nejzákladnější, totiž vztah, který přeje člověku dobrý a plný život, se jim z boží péče o něj vytratí. Zůstanou jen neosobní pravidla. Mechanicky uplatňovaná, bez ohledu na situaci.

                Ale na tu bral ohled už Hospodin na poušti. Když měl lid hlad a reptal, neslyšel od něho ani slůvko výčitek, ale dostal křepelky i manu. Když o pár let později reptal stejně, ne ovšem z hladu, ale proto, že mu už mana nebyla dost dobrá, Hospodin vzplanul hněvem a masem, které tolik chtěli, se lid málem udávil.

Boží slovo – i to o odpočinku -  jistě platí, ale je to slovo živé. Bere ohled na lidskou situaci. Je to slovo vztahu, slovo lásky. Proto, když Ježíš odpovídá: „Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu“, tak tím jednoduše nedává za pravdu diktátu lidských přání – v něm by byl člověk pořád otrokem, ale upozorňuje na to, že i přikázání bez skutečného zájmu o druhé, bez soucitu a lásky, se míjejí svým smyslem. Tomu, kdo v nich boží dobrotu a lásku nevidí, nebudou k ničemu, i kdyby je doslova dodržel. A tomu, kdo je v nich vidí, se se soucitem a pomocí křížit nebudou. Ten pro ně bude mít vždycky dost místa. Klidně pomůže i v den odpočinku, a nic, ani spása, mu neuteče. Protože nestaví na sobě, ale na božím daru. Amen.