Rodinné bohoslužby na začátek šk.roku 6.9.2015

Uložit kázání jako mp3.

  • CESTOVALI JSTE HODNĚ O PRÁZDNINÁCH?
  • KDE VŠUDE JSTE BYLI?
  • BYLO VÁM NA TĚCH CESTÁCH VŽDYCKY VESELO? NEBO JSTE BYLI TAKÉ NĚKDY SMUTNÍ? STALO SE VÁM TŘEBA NĚCO NEMILÉHO, TĚŽKÉHO?

Tak je to vlastně v celém životě. Život je cesta a potkávají nás věci veselé i smutné. A někdy je nám z toho hodně ouvej. Někdy máme dokonce pocit, jakoby to byl úplný konec, jakoby ta cesta už nikam nevedla – že nás zkrátka už nic dobrého nepotká. (Možná nás to napadá trochu i teď, když skončily prázdniny.)

  • CO MYSLÍTE, JE TĚŽKÉ SE Z TAKOVÉHO SMUTKU A BEZNADĚJE DOSTAT? CO KDYŽ JE TO NĚCO OPRAVDU TĚŽKÉHO, CO SE STALO?
  • CO MYSLÍTE, CO PŘI TOM POMÁHÁ?

Já vám povím jeden známý příběh z bible, který to ukazuje. A ono to souvisí i s nedělní školou, která teď zase začne.

  • CO DĚLÁVÁTE NA NEDĚLNÍ ŠKOLE?
  • O ČEM SI VYPRÁVÍTE, NEBO CO SI PŘEHRÁVÁTE?
  • A CO MYSLÍTE, PROČ SI VYPRÁVÍME BIBLICKÉ PŘÍBĚHY?

Není to jen proto, abychom znali bibli, nebo historii – jak a co se kdysi stalo. To bychom byli třeba jen jako sběratelé starých pohlednic. Kdepak - na těch příbězích záleží, co a jak uvidíme dneska. O tom je ten příběh, poslouchejte:

                To se stalo, když Ježíše ukřižovali. Jeho přátelé z toho byli strašně smutní a skleslí. Říkali si, že je všemu konec. Všechno to krásné, co s Ježíšem zažívali a co jim dalo naději, že život bude mnohem lepší, skončilo. A tak se rozcházeli.

                Dva z nich se vydali zpátky do své vesničky. Jmenovala se Emauzy. Povídali si spolu o tom, co se stalo a byli toho smutku úplně plní. A tak si ani nevšimli, že se k nim cestou někdo (Ježíš) přidal. Byl to Ježíš, ale oni neviděli nic jiného než svůj smutek, a tak ho nepoznali.

                On se jich po chvíli zeptal: „O čem to rozmlouváte a proč jste tak smutní?“ Oni nad ním kroutili hlavou: „Ty jsi asi jediný, kdo neví, co se teď v Jeruzalémě stalo!“ Měli ho za nějakého neinformovaného hlupáka

  • CO MYSLÍTE, DĚCKA, NEVĚDĚL JEŽÍŠ, CO SE V JERUZALÉMĚ STALO?

Věděl, věděl to líp než oni. Ale nevymlouval jim to. Prostě se zeptal: „A co to bylo?“ A oni poučeně odpovídali: „No jak zabili toho velikého proroka Ježíše, který tak mocně mluvil a všem pomáhal. Velekněží ho vydali, byl odsouzen a ukřižovali ho. A my jsme přitom doufali, že nás všechny zachrání. Ale je konec! Některé ženy sice byly ráno u hrobu a přiběhly se zprávou, že je prázdný a že jim andělé říkali, že je živ. Ale my jsme ho tam neviděli. Kdepak, je konec, konec všemu!“

  • A VÍTE, CO JIM NA TO JEŽÍŠ ŘEKL? CO MYSLÍTE?

Představte si, že jim neřekl, že je živ. Ani jim neukázal něco, aby je přesvědčil, že je to on, kdo stojí před nimi. Ani nevyprávěl o vzkříšení. 

On jim začal vyprávět příběhy z bible a na nich jim ukazoval, že to, co oni vidí jako krach a konec, je ta síla, která vítězí – že láska a věrnost vítězí právě, když se utrpení a bolesti nevyhnou. Vyprávěl o Mojžíšovi a o dalších: o Samuelovi, Davidovi, Elijášovi, Jeremjášovi, Izajášovi. Ve všech těch biblických příbězích přece boží láska a věrnost nevítězí bez bolesti a navenek to často vypadá, že prohrála. Asi jen ten, kdo je zná, může pravdivě poznat, že Ježíš zvítězil, může poznat, že smrt ve věrnosti není prohra a konec, ale vítězství a moc, která všechno přemáhá.

A proto si i my ty příběhy z bible vyprávíme – vy v nedělní škole, my dospělí tady při bohoslužbách. Ty příběhy nám pomáhají vidět to, co známe, jinak. Někdy úplně obráceně, než si myslíme: že třeba prohra může být vítězstvím, nebo že nejsilnější není ten, kdo všechny přepere, ale ten, kdo zůstane věrný, i když přitom dostane nakládačku; nebo že právě díky tomu, co vypadá jako konec, můžeme poznat a čekat radost.

A ti dva učeníci ji také nakonec díky tomu Ježíšovu vyprávění poznali v něčem úplně obyčejném.  Když večer došli do Emauz, pozvali Ježíše k sobě na večeři. A on, když seděl za stolem, vzal chleba, poděkoval Bohu, lámal ho a rozdával jim ho. A jim jakoby najednou spadly šupiny z očí, ho poznali. Rozvzpomněli se – tohle s ním přece už zažili. A tehdy přece mluvil o tom, že se za ně vydá. Ani jim nevadilo, že ho pak už neviděli.

Díky tomu jeho vyprávění poznali, jak k nim mluví z bible, jak je s nimi, i když o tom ani nevědí. A měli radost a vrátili se zpátky do Jeruzaléma, aby se o ní podělili s ostatními.

Tak takhle je to s těmi biblickými příběhy, které si vyprávíte v nedělní škole. Díky nim vidíme věci jinak, vidíme něco, co bychom jinak neviděli. Třeba i Boha a Ježíše, kterého bychom si v obyčejných věcech nevšimli. Z těch příběhů vlastně roste i ten náš – roste v něm víra, láska, naděje, radost. Je to trochu jako strom.

  • CO MÁ TAKOVÝ STROM? (listy, korunu, kmen, kořeny)
  • A CO Z TOHO JE VIDĚT?
  • A JSOU TY KOŘENY DŮLEŽITÉ, KDYŽ NEJSOU VIDĚT?

Jsou, bez nich by žádný strom nebyl. No a ty příběhy z bible, jsou jako ty kořeny. Z nich roste život víry. Proto vás ten strom bude celý rok v NŠ provázet a vy do těch kořenů můžete špendlit obrázky z těch příběhů. A mám na vás prosbu: přineste si příští neděli do nedělní školy svojí malou fotku – ty našpendlíme do té koruny. Kdo by fotku neměl, tak ho příště učitelé NŠ vyfotí a kdo by nechtěl, ten může namalovat sám sebe na lísteček do té koruny. Abychom věděli, z čeho vyrůstáme, díky čemu můžeme dobře a jinak vidět, co prožíváme, a že v tom nejsme sami.

DÁL PŘECE NEJDEME SAMI – vlastní verze

Bratři a sestry, chtěl bych z celého toho evangelijního vyprávění, které jsme sledovali s dětmi, vyzdvihnout jenom jedno slovíčko, které mi přijde nejdůležitější – je to příslovce(?)  „TAK“. Přečtu ho ale v souvislosti, aby to bylo jasnější Ježíš zklamaným učedníkům říká: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“

A proč mi to slovíčko přijde nejdůležitější?

Ono totiž ukazuje, že rozdíl mezi vírou a nevěrou není v prvé řadě v tom, co která vidí, co má před očima, ale jak to vidí; že ta nechápavost, kterou Ježíš dvěma učedníkům vytýká, není v tom, že by neviděli nebo neuznávali nějaké mimořádné skutečnosti, ale v tom, že si jiný význam toho, co vidí, vůbec nepřipustí.

Ježíš jim neukazuje něco jiného, než to, o čem mu sami vyprávěli – o jeho vydání, odsouzení a ukřižování. Nepřesvědčuje je dokonce ani o prázdném hrobě, ani o vidění andělů. Nevypráví vůbec o vzkříšení. Neukazuje jim na důkaz svoje probodené ruce, aby je přesvědčil o tom, že před nimi zase stojí živý. Neargumentuje možností života po životě, nebo nesmrtelností duše.

Naopak – tím slovíčkem „tak“ je odkazuje právě jen k tomu, co mu vyprávěli – k tomu, co vytrpěl. A jediný rozdíl je v tom, že pro ně to znamená konec všech nadějí, kdežto podle něj je právě tohle potvrzení vítězství a síly, která zachraňuje svět. To je ten zvláštní pohled Písma, který představují proroci.

Naděje nepřichází skrze nějakou nadpřirozenou sílu, která utrpení spravedlivého škrtá nebo obchází, ale právě skrze ně, právě tak.

A pochopit Písmo a uvěřit všemu, co mluvili proroci, neznamená v prvé řadě uznat ještě nějakou jinou nadpřirozenou skutečnost, než tu, kterou vidíme, ale dojít k tomu, že to, co vidíme, může mít také jiný význam, než tomu samozřejmě přikládáme.

Kvůli tomuto jinému pohledu stojí za to otvírat Písmo. Nečteme je, abychom unikli tomu, co vidíme, ale abychom tomu dobře rozuměli; abychom neuvízli jen v zajetí svých představ a víru nezaměnili jen s přesvědčováním, že se nějak zázračně naplní. Bibli v duchu Kristově čteme, abychom i ve věcech tak obyčejných, jako je chléb a víno nebo věrnost se všemi jejími bolestmi, uviděli slávu a moc boží. Amen.