Rodinné bohoslužby - začátek šk.roku 1.9.2013 - Desatero

čtení: Mk 10,17 - 22

- DĚCKA, BYLI JSTE NĚKDY SVÁZANÍ SPOUTANÍ?
/ Ani ve hře? Na táboře?/
- DOVEDETE SI PŘEDSTAVIT, ŽE BYSTE BYLI OPRAVDU SPOUTANÍ? ŽE BY TO NEBYLA HRA, ŽE BYSTE MĚLI NA RUKOU A TŘEBA I NA NOHOU POUTA? ŽE BY VÁS NĚKDE DRŽELI JAKO VĚZNĚ NEBO OTROKY?
- JAK BY VÁM ASI BYLO? MĚLI BYSTE STRACH? BYLI BYSTE NAŠTVANÍ? MĚLI BYSTE VZTEK? PŘIPADALI BYSTE SI MOCNÍ, SILNÍ, NEBO BEZMOCNÍ? NA CO BYSTE ASI NEJVÍC MYSLELI?
Já jsem tu takové spoutané, zotročené ruce nakreslil.
- JAK SE TY PRSTY NA NICH TVÁŘÍ? (vztekle, smutně, naštvaně, zoufale, mračí se?)
- A VÍTE, CO SI ŘÍKAJÍ?
Já vám to prozradím: viz. Našpendlovací bubliny
- VIDÍTE TO? ? tak to ????. pojď nahlas přečíst.
Mám tu ale ještě jedny ruce (volné, bez pout).
- CO JE NA NICH JINÉ? ? Ano jsou volné, bez pout.
- A TVÁŘÍ SE TY PRSTY STEJNĚ?
- A CO MYSLÍTE, BUDOU SI ŘÍKAT TOTÉŽ?
- CO TŘEBA TEN PRVNÍ? KDYŽ TEN SPOUTANÝ ŘÍKÁ: ?JSME VYDÁNI VŠEMU NA POSPAS?, CO BY MOHL ŘÍKAT TEN VOLNÝ?
Třeba: ?Bůh je jeden. Nemusíme poslouchat kdekoho.? Nebo: ?Bůh je věrný. Co by mi mohl kdo udělat.? A ty další prsty třeba: ???
- A NAPADNE VÁS, PROČ JSEM TYHLE RUCE NAKRESLIL? O ČEM SI ASI LETOS BUDEME V NEDĚLNÍ ŠKOLE VYPRÁVĚT?
- KOLIK MÁME PRSTŮ NA RUKOU?
- A ČEHO JE V BIBLI DESET?
Ano ? přikázání. Je jich deset jako prstů na rukou, aby se to dobře pamatovalo. Když se podíváme na ruce, můžeme si na ně vždycky vzpomenout. A ten rozdíl mezi spoutanýma a volnýma rukama je pro ně moc důležitý. Přikázání jsou totiž, děcka, právě o tom, co můžeme a taky nemusíme, protože nám Pán Bůh daroval svobodu.
Právě tak je dostali izraelci, když jim Pán Bůh daroval svobodu.
- VÍTE, JAK SE TO STALO?
Oni byli zotročení v Egyptě. Museli tam tvrdě pracovat pro faraona a drábové je krutě trestali. Ale Hospodin poslal Mojžíše, aby je z toho otroctví vyvedl. Faraon je nechtěl pustit, spoléhal na moc svých bohů. Ale Hospodin ukázal, jak jsou bezmocní, a faraon nakonec prosil Mojžíše, aby hned, ještě v noci, z Egypta odešli. Byla to veliká noc a židé ji dodnes slaví jako svoje velikonoce ? svátky pesah.
Jenomže ono, děcka, nestačí, když vás někdo osvobodí. Vy si to otroctví, tu nesvobodu můžete nést v sobě. Když vám chybí důvěra. A to se právě izraelců týkalo. Pán Bůh to věděl, a proto je chtěl přesvědčit, že už se nemusí bát, že nejsou všemu vydáni napospas, i když to tak třeba bude vypadat.
Faraonovi totiž brzo otrnulo. Litoval, že izraelce pustil. Svolal vojsko s bojovými vozy, kterých se bál celý tehdejší svět, a jal se Izrael pronásledovat. Dostihl je, když tábořili při moři. Izraelce popadla hrůza: Co teď? Před nimi moře, za nimi egyptské vojsko, jsou v pasti, není úniku. Jsou egypťanům vydáni na pospas. To je jejich konec! Propadli beznaději a osopili se na Mojžíše: ?Cos nám to udělal? Všichni tu pomřeme. To bylo lepší otročit egypťanům, než tu zemřít!?
Ale Bůh řekl izraelcům: ?Nebojte se, uvidíte, že nejste vydáni na pospas.? A Mojžíšovi řekl: ?Vztáhni svou ruku s holí nad moře.? Mojžíš to udělal a jakoby je rozťal ve dví. Před Izraelci se ukázala cesta a oni prošli na druhý břeh. Egypťané se hnali za nimi. Ale jejich síla se teď ukázala jako slabost. Kola válečných vozů se jim začala bořit do dna. Nemohli tam ani zpátky a moře se nad nimi zavřelo. Izraelci na to v úžasu hleděli. Ještě před chvílí si připadali Egyptu úplně vydaní, bezmocní. A teď viděli, že to tak není, že se ve své svobodě mohou na Boha spolehnout. On ji chrání, on ji udržuje. A začali tančit a zpívat o tom, že je Bůh jejich záštita a písnička. Díky Bohu mohou opravdu svobodně žít.
A to jim právě Bůh darem přikázání potom potvrdil. Když došli k hoře Sinaj, řekl Bůh Mojžíšovi: ?Viděli jste, že jsem vám svobodu dal a že ji chráním. Když mi budete důvěřovat, můžete svobodně žít.? A aby věděli, k čemu ta důvěra a svoboda dává možnost, dostal na její potvrzení Mojžíš na té hoře pro lid desatero přikázání. Ta právě říkají: nezapomeň na Boha, který ti dal svobodu a nemusíš už kdekoho poslouchat, už se také sám nebudeš vydávat za boha, už nezabiješ, ani nepokradeš nebo nebudeš závidět. Ten, kdo důvěřuje a je svobodný, ten už nemusí. S těma volnýma rukama a volnou duší se zkrátka jedná jinak. Věř tomu, jde to. Nebudeš už jednat jako v té otročině.
A o tom, co je s těma volnýma rukama možné, si teď budete v NŠ vyprávět. A my si o té důvěře a svobodě teď zazpíváme.

375 SV Volný jsem

1.Jan 5,3-4

Desatero je asi jedním z nejznámějších biblických textů. I naprostý neznaboh o něm má většinou nějaké ponětí a samozřejmě ho bere jako základ křesťanské morálky, ne-li křesťanství vůbec. Tak ho ostatně tradičně přijímáme i my křesťané.
Ale je to opravdu tak? A víme vůbec o čem desatero je? Čím dál tím víc mám dojem, že když ho tak samozřejmě bereme, tak nám něco podstatného uniká a jsme nějak vedle. Jako ten muž, co přišel za Ježíšem a tolik chtěl být dobrý. Samozřejmě, že je dobré nekrást, nelhat, nezabíjet, ctít rodiče. Ježíš se také na toho muže, který to vše už od mládí dodržoval, s láskou podíval, ale přesto mu dal jasně najevo, že je vedle. A právě s těmi, kdo si na dodržování přikázání zakládali, měl největší konflikty. Ne, že by byl proti desateru, ale znamenalo pro něj asi něco úplně jiného než pro ně. Desatero může mít různý smysl, a zdaleka ne každý je křesťanský.
Oč vlastně v přikázáních jde? Co to Bůh svému lidu vlastně dal? Předpis? Nařízení? Úkol, který máme plnit? Zákon, jímž se zkrátka máme řídit?
Je zvláštní, že o něm bible jako o zákonu nemluví. Tedy v českém překladu ano. Ale v původním hebrejském textu byste našli slovo ?tóra?, které je odvozeno od slovesa ?ukázat? ? tedy ?ukázání?, čili směrovka, nebo ukazatel.
A ukazatel vás neúkoluje, nic vám nepřikazuje. Informuje vás, kam která cesta vede, jaký cíl vás na ní čeká. Slibuje vám, k čemu kterým směrem dojdete. Když na cestě uvidíte šipku ?Žďár?, můžete se těšit, že tam jistě dorazíte. Když potkáte ukazatel k nádraží, víte, že se už s vlakem neminete.
No a podobné je to i s těmi ukazateli ?Nevezmeš boží jméno nadarmo?, ?Nezabiješ?, ?Nepokradeš?. Ani ty nás především neúkolují, ale potvrzují, k čemu dojdeme, jaká možnost se před námi otevírá, s čím můžeme na té cestě počítat.
Na jaké? No na té, o které ten příběh desatera vypráví ? na cestě, která začíná božím osvobozením a Bůh na ní svobodný život navzdory našim skeptickým odhadům a úzkostem mocně udržuje a chrání. Jestli jsi takového Boha poznal a vděčně mu důvěřuješ, pak už přece nebudeš mít jiného boha, nebudeš poslouchat kdekoho a kdeco, protože víš, že ti víc dát ani sebrat nemohou. A nebudeš už taky potřebovat vydávat svoje rozumy za boží nebo boží dary za svoje výkony. A také nezabiješ, protože tě k tomu už žádná beznaděj ani bezmoc nedoženou. O téhle svobodě důvěry, kterou Bůh umožňuje, přikázání jsou.
Vše nezačíná až u nich a našeho úsilí a povinností. Vše začíná u Boha, který svobodu dává a mocně se nás v ní zastává. Vděčně se na to s důvěrou spolehnout, to je síla, to člověka mění. Jen si poslechněte, k čemu ta důvěra vede: Budeš mít svobodu k odpočinku pro sebe i pro druhé, nebudeš závidět a užírat se tím, že se má někdo líp než ty, nebudeš pomlouvat. To přece stojí za to, ne? Amen.