Skutky 16,11-15 (3.2.2002)

Hana Pfannová

P: 549,1

Introit: Ž 119,89-90.105

P: 24 Tvá Bože je všechna země

M: Pane, přicházíme z různých míst a s různým očekáváním. A přinášíme s sebou svoje všelijak zraněná srdce i svá radostná očekávání. A ty přicházíš také. Stále jiný, stále nový ve svém slovu, a přece tentýž, jak tě poznaly generace před námi. Ty jsi ten, o kterém zpívali písně proroci, ty jsi ten, kterého mezi nás přinesl Ježíš Kristus.

Přicházíš tak blízko, jak to jenom jde. Zastavuješ se tu mezi námi. Nevyčítáš nám, že jsme málo soustředění nebo málo vděční. Že jsme ti nic nepřinesli, že vlastně jen dychtivě čekáme, co jsi pro nás připravil. Ty tu jsi a posvěcuješ nás svou přítomností. Chceš nás prostoupit, prozářit, vzájemně propojit radostí a vděčností. Dej, ať se necháme. Prosíme, způsob ty sám, že nebudeme jen diváci , ale že tu budeme s tebou a pro tebe. A proto také jeden pro druhého. Prosíme tě Bože Otče, Synu i Duchu svatý, ty, který jsi svatý, buď s námi tady, buď s těmi, kdo se na celé zemi scházejí ve tvém jménu. Amen

1. čtení: Mt 7,7-14

P:158 Samému Bohu sláva čest

Kázání: Sk 16,11-15

Sestry a bratři, toto je příběh o první křesťance v Evropě.

Apoštol Pavel na své druhé misijní cestě opouští malou Asii a přes moře míří do Evropy, do Makedonie. První město, kde zůstane, je Filipis.

Pavel obvykle přicházel do měst, kde byly synagogy a mnoho Židů, se kterými vedl více či méně úspěšné rozhovory.

Ale Filipis? Možná by Pavla ani nenapadlo tam jít. Ale v noci se mu zdálo, že ho jakýsi Makedonec prosí o pomoc. Snad je tam tímto zvláštním způsobem volá Bůh.

Filipis je římská kolonie, krásné a bohaté město, žije tu mnoho rodin vysloužilých římských vojáků. Jak už to v takových městech bývá, bývají v různých zvycích a pořádcích římštější než Řím. Dokonce se tu pěstuje i římská záliba v šatech z purpurových látek. Však ve městě stojí obchod s těmito látkami. Obchod patří jisté velmi zámožné ženě, říkají jí Lydie.

Do tohoto města přichází Pavel a jeho druhové. Hledají jako obvykle synagogu, ale nenajdou ji. Několik dní chodí po městě. Vlastně ani nevíme, jak ty dny strávili, kde byli, jestli s někým mluvili. Žije v tomto skrz naskrz pohanském městě vůbec nějaká spřízněná duše? Není jim tam úzko, nemají chuť co nejdřív odejít? I tak může být lidem, kteří nikým nepozváni přicházejí zvěstovat Krista.

Možná jsou naše představy o získávání lidí pro Krista trochu jiné. Třeba nám není ani moc milá představa, že apoštol Pavel, velký Kristův svědek, jen tak bez valného úspěchu bloumá po cizím městě a asi neví, kam by se obrátil.

Misie nejspíš není žádné hurá-tažení s mnoha novými křesťany za sebou. Možná je misie, získávání lidí pro Krista, někdy spíš nenápadné a neokázalé chození mezi lidmi, rozhovor, cudná nabídka, svědectví o vlastní víře, o Kristu, který změnil náš život?

A spíš než s úspěchy se setkáváme s rozpaky, otázkami, pochybnostmi.

Snad Pavlovi pomůže svátek, sobota. Někde se přece Židé a jejich souputníci ve víře musí scházet.

Za městskou bránou, kdesi u řeky najde Pavel a jeho druhové takové místo. Hlouček žen se tam sešel pod širým nebem. Ty ženy nebyly Židovky, neměly za sebou vzácnou tradici, nebyly ze starých vážených rodů. Přesto poznaly víru v jediného Boha a něco se tím v jejich životě změnilo. Uprostřed pohanského okolí jim stálo za to sejít se a společně se modlit.

Mezi ženami byla také Lydie. Přistěhovala se do Filipis z města Thyatiry z kraje Lydia. To byl kraj proslulý barvířstvím látek. Lydie byla docela normální žena, vedla ve Filipis obchod, který zřejmě dobře fungoval. Purpurové látky byly zvláště mezi bohatými zákazníky velmi žádané zboží. Byla to původně pohanka, poznala však židovskou víru, účastnila se života židovské obce.

Teď Lydie naslouchá Pavlovi. O Bohu už slyšela. Není to po ni nic neznámého. Modlí se k němu, poslouchá ho. Ale teď slyší o tomto Bohu ještě něco víc, co dosud neslyšela. Poslouchá, jak Bůh sestoupil jako Ježíš Kristus mezi lidi na zem a co to znamená.

První člověk v Evropě, žena, bohatá a bohabojná obchodnice Lydie, naslouchá tomu, co Bůh udělal. Bez jejího naslouchání by Pavel mluvil marně. To je první krok. Mít otevřené uši, umět se ztišit a naslouchat, co druhý říká.

Asi to někdy neumíme, a pak nám unikají důležitá sdělení. Možná také proto, že to opravdu podstatné bývá mezi lidmi mnohdy říkáno velmi tiše. Někdy se to jen skrývá mezi řádky nebo ve výrazu tváře. A ani Bůh se k nám nepřibližuje s velikým rámusem. Přichází obvykle v tichém svědectví svých věrných, bez velkých slov a gest.

Lydie udělala to nejvíc, co sama mohla udělat. Posadila se spolu s Pavlem a ostatními u řeky a poslouchala.

Lydie proto také sama na sobě prožije, co Bůh dál dělá. Čteme ?Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval.?

Teprve srdce, které je otevřené, může něco nového přijmout. Apoštol Pavel píše v jednom dopise, že srdce má své oči (Ef 1,18). ?Správně vidíme jen srdcem?, to pověděla i liška v Exupéryho Malém princi. Otevřené srdce vidí nové věci, obrací své oči jiným směrem, dělá v sobě prostor pro jiné a nové věci.

Člověk to nemůže udělat sám. Ani není možné k tomu někoho přinutit nebo přemluvit. Otevřené srdce je zázrak, který působí sám Bůh. Lydie srdcem přijala, co Pavel mluvil o Bohu, a její srdce se naplnilo vírou.

Nově otevřené srdce ale nenechá člověka dál sedět v klidu na břehu řeky.

Lydie se nechala pokřtít a s ní celý její dům. To nebyla jenom její rodina, to byli také všichni její zaměstnanci, otroci, ti, kdo pro ni pracovali. Může se nám to zdát podivné, až nepatřičné. Šmahem pokřtít celý dům, aniž bychom slyšeli o víře těch lidí? Není to laciné plýtvání Boží milostí?

Lydie ví něco, co nám dnes trochu uniká. Víra pro ni není soukromá věc, do které nikomu jinému nic není. Někdy říkají lidé ? ?já věřím a nikoho, ani žádnou církev k tomu nepotřebuji?. Lydie ví, že to je omyl.

Víra v Boha je pevně spojena s druhými lidmi. S těmi, kdo o Bohu svědčí, s těmi, kdo s námi víru v každodenním životě žijí a sdílejí, kdo v její síle doufají a zápasí. Víra nám nedovolí být sami, zavřít se do pokoje a tam si svůj vztah k Bohu pěstovat jako vzácnou rostlinku, na kterou nesmí zafoukat studený vítr venku. Víra nás spojuje s druhými lidmi přes hranice příbuzenských vztahů, příslušnosti k národu, přes hranice zemí. Spojuje nás s těmi, kdo nám jsou sympatičtí, ale také s těmi, kdo nám příliš milí nejsou. Toto dokáže víra v jednoho Otce. Lydie to ví. Proto jsou spolu s ní pokřtěni všichni, kdo s ní žijí a pracují.

A ještě jedno ? kdo má otevřené srdce, otevírá také svůj dům. Nový život s vírou má docela praktické důsledky. Lydie naléhavě zve Pavla a jeho druhy do svého domu, chce je hostit, nabídnout jim přístřeší. Otevírá potom svůj dům také pro setkávání všech, kdo touží svou víru žít společně s ostatními. Bere na sebe i riziko, že tomu nebude její okolí rozumět, že se jako člověk ve městě známý znemožní. Ale její víra toto riziko unese.

Srdce otevřené pro Pána Boha otevírá také svůj dům pro lidi. Bez této otevřenosti bude naše víra chřadnout. Otevřené srdce a otevřený dům jsou vydané všanc těm, kdo do nich vchází. Je to riskantní, ale možné. Lydie to dokázala. Amen

P: By 236 Ježíši, Pane nejvyšší,

NM 246 Přišlo k nám padlým spasení

Ohlášení

M: Pane, ty znáš naše srdce. Víš, jestli ho držíme zavřené, protože máme strach nechat ho provětrat a proměnit tvou láskou, nebo jestli je otevřené, ale také třeba zraněné. A tak tě prosíme za naše srdce. Za to, abys v nás obnovoval důvěru k tobě, abys nás naplňoval láskou k sobě samým, k našim bližním i k celému tvému stvoření.

Přemáhej v nás naše zlé sklony, povzbuzuj nás, když přichází skleslost a únava.

Neprosíme ale jen za sebe. Prosíme, za ty nejbližší, se kterými se nejvíc radujeme i trápíme, za vztahy mezi generacemi, za to, abychom uměli to dobré, co jsme přijali, věrohodně nést dál. Prosíme tě za lidi ve svém okolí. Na pracovišti, ve škole, v sousedství.

Prosíme tě za církev, rozptýlenou do mnoha tradic a způsobů. Prosíme za tento sbor, za ty, kteří věrně přicházejí a tvoří prostor pro ty další, aby měli kam přijít.

Prosíme tě za lidi nemocné, sužované trvalou bolestí, i za ty, kdo jim slouží ať v nemocnicích a ústavech nebo doma.

Přimlouváme se za lidi osamělé, smutné, unavené. Buď s těmi, kdo ztratili někoho ze svých blízkých.

Ty jsi dárce pokoje a proto prosíme, přijď a naplň nás svým pokojem. Společně tě voláme jako svého Otce: Otče náš?Amen

Poslání: 2 Kor 13,11

Požehnání: 2 Kor 13,13

P: 649 V tobě je radost