"Hlas volající"

Motto Novoměstských hudebních slavností ?Hlas volající? vyvolává mnoho asociací ? může jít o volání o pomoc, může to být ale i hlas toho, kdo s pomocí přichází a hledá zbloudivší, může jít o výzvu, může to být hlas toho, kdo se nenechal umlčet, může zvát k setkání, může jít také o záhadný hlas ze sluchátka, jehož jméno ani tvář neznáme, a ten může probouzet obavy, nejistotu, otázky ale i očekávání, může jít o hlas svědomí nebo hlas boží a může to být také letmo zaslechnuté halekání, které volá někoho nám neznámého, možná to matka volá dítě k večeři, nebo naopak dítě rodiče, kteří se mu ztratili? Možná si někdo odpověď žádá, možná někdo naopak odpovídá, volá proto, že byl osloven. V každém případě jde o vztah, o oslovení, které se dovolává pozornosti, které se dožaduje slyšení. Někdo chce vstoupit do života jiného. Překonává samotu, má zájem, navazuje vztah. Ale proč? Možností je opět nepřeberně.
Mně, jako faráři, který si čítá v bibli a má některé její pasáže spojené s liturgickým rokem, se jedna vybavuje. Novoměstské hudební slavnosti se konají na začátku adventu. Advent znamená příchod. V kostele se v tomto čase připomíná slovo z proroka Izajáše. Byl vyzván, aby potěšil lid, který se vlastní vinou dostal do zajetí; aby Bohu, který přináší naději, připravil cestu. Byl osloven, aby pozvedl hlas, aby volal. Jenomže co? ?Co mám volat??, ptá se prorok. Copak je to tak jasné, co potěší, co znamená naději? Dnes se asi mezi kazateli najdou profesionální těšitelé, kteří si otázky nekladou, ale skutečnému proroku to podle bible jasné není. A není divu. Odpověď, kterou na svou otázku zaslechne, potvrzuje, jak paradoxní a nečekaná může být útěcha a zvěst o naději: ?Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky.?
Nespolehlivost, nestálost a pomíjivost všeho lidského bývá pro nás spíš důvodem skepse a beznaděje, než útěchy a doufání. A slovo boží, postavené do takového kontrastu s naší lidskou aktivitou, působí na nás obvykle jen jako přepjatý moralismus, který podrývá potřebné sebevědomí. Povzbudivě bychom vnímali, kdyby naši spolehlivost podpořilo a stalo se garantem jejího zdaru. Ale tohle? Vždyť se ta odpověď takřka rovná tomu, s čím byl dřív prorok vyslán jako s varováním a se slovem soudu! Ano, rozdíl tu není. Záleží nejspíš na situaci. Teprve když nahlédneme zoufalé konce svých nadějí ? jako ten lid v zajetí, můžeme objevit jako nadějné to, co je bouralo. Tak se může stát i konec novým začátkem a poselství o pomíjivosti všeho lidského může otevřít nový výhled.
Jsem rád, že za tím ?volajícím hlasem? nemusím, díky bibli, vidět jen propagandistu, který hlásá třebas i své zbožné přesvědčení, ale rozhovor a otázky, které se po naději a radosti teprve ptají. S nimi se čas adventu nemusí proměnit v uštvanou honbu za tím, abych svou představu o radostných svátcích naplnil. Může být časem pozornosti k nečekaným odpovědím, díky kterým smíme objevit naději třeba právě v tom, co nám udělalo čáru přes rozpočet. Doufám, že k tomuto rozhovoru a dobré pozornosti Novoměstské hudební slavnosti přispějí.

Zdeněk Šorm, farář ČCE