Hana Pfannová

P: 111,1 Slavit budu Boha svého

Introit: Ž 3,4-5

P: 138 Srdcem celým tebe, Pane

M: Pane Bože, další den jsi přidal k našemu životu a my Ti za něj děkujeme. Děkujeme za novou příležitost k setkání s lidmi i s Tebou. Děkujeme Ti za to, co máme, protože všechno je z Tvé milosti. Děkujeme Ti za život; za to, že máme co jíst i kde bydlet. Děkujeme za všechny své blízké, které máme okolo sebe. Děkujeme za lásku, za přátelství, za pozornost druhých.

Děkujeme za práci, za své záliby i za svá obdarování. Děkujeme Ti za smysl a řád všech věcí. Děkujeme za Tvou každodenní péči a ochranu.

Vyznáváme, že jsme často nevděční. Nevidíme věci, za které je třeba děkovat. Zato nedobrých věcí si všimneme hned a dokážeme o nich dlouho mluvit. Prosíme, odpusť nám to.

Dej nám svého Ducha a uč nás, abychom s Tebou ve svých životech počítali. Abychom se k Tobě obraceli v radosti i ve smutku, ve zdarech i nezdarech.

Učiň s námi ten zázrak, že zaslechneme to, co potřebujeme a odejdeme odtud s posilněni a povzbuzeni.

Prosíme, užij si toto shromáždění ke své cti a slávě. Amen.

1. čtení: Ř 12,1-11

P: 164 Pane, tys mne zkusil

Kázání: Ž 122,1

?Veselím se z toho, že mi říkáno bývá, pojďme do domu Hospodinova?.

Představme si veliký zástup izraelských poutníků, těch, co zpívali tyto písně, žalmy. Nechodili do chrámu každý týden. Do Jeruzaléma byla dlouhá a namáhavá cesta. Takový poutník navštívil chrám jednou za rok, někdy i jen jednou za život.

Proto se také poutník raduje. Raduje se velice, vždyť se na bohoslužby v chrámu tolik těší! Ale neraduje se jen z chrámu samého, je šťastný také z toho, že může jít spolu s ostatními. Že s nimi putuje, že ho pozvali, řekli mu, pojď s námi, vzali ho s sebou. Raduje se, že je mezi nimi vítán, že ho mezi sebou rádi vidí. ?Zaradoval jsem se, když mi řekli: Půjdem do Hospodinova domu!?

Ano, k víře patří ostatní lidé. Víra je putování k Božímu domu s ostatními lidmi. Na cestě víry nemůžeme být sami. Pán Bůh nás stvořil jako lidi společenské. Ví, jak moc potřebujeme druhé lidi, jak nechceme být sami, jak toužíme sdílet svůj život s někým dalším. Potřebujeme se radit, povzbuzovat, dělit o bolest, potřebujeme pomoc, chceme být sami k pomoci druhým. Církev, sbor je takovým společenstvím putujících, kteří nemohou být jeden bez druhého. A zároveň je v něm každý nový poutník vítán.

Toto poznal žalmista. Zakusil, jaké to je, když ho ostatní pozvou na cestu do Hospodinova domu, jaké to je, že může jít s nimi, společně s nimi snášet vedro dne, hlad, únava, všechny útrapy dlouhé cesty. Všechno se to dá vydržet, když má člověk před sebou dobrý cíl a vedle sebe spolupoutníky, kteří o sebe navzájem stojí.

Žalmista se raduje. Také radost patří k víře. Radost z toho, že mám kolem sebe lidi, kteří mi řekli o Hospodinově chrámu, pozvali mě na cestu, jsou na cestě se mnou. Společenství s ostatními poutníky je základem radosti, bez které naše víry usychá.

Známe kolem sebe lidi, ze kterých tato radost zvláštním způsobem vyzařuje. Je to tichá radost, ani o ní není třeba mnoho mluvit. Tato radost se neztrácí ani v nemocnici, ani v samotě, ani když přijde nenadálé trápení. Tito lidé pak říkají: drží mě to, že na mne ostatní myslí, že se za mne modlí.

Radost vzniká tam, kde pochopíme, jak krásné a vzácné je to, že ve svém putování k Božímu domu nejsme sami, že ostatní jdou stejně kamenitou a třeba vyprahlou cestou s námi.

Když v neděli ráno přijíždím ke sborovému domu v Bystřici, v Novém Městě k faře, míjím mnohé z vás, jak jdete z různých stran jedním směrem. Směřujete k domu Hospodinovu, do společenství lidí, kteří patří k Pánu Bohu. Někteří jdete pomalu, zavěšení do sebe, podepíráte se navzájem. Jiní jdete rychleji, za ruku třeba vedete děti nebo vnoučata, tlačíte kočárek. Je to zvláštně krásný pohled. Každý člověk jiný, každý přichází z jiného místa, ale všichni směřují k jednomu domu. Cítím přitom pokoj a radost. Radost nejsilněji. A veselím se z toho, že mi řekli, pojďme do domu Hospodinova.

Proč sem vlastně jdeme? Určitě se vás už mnohokrát někdo zeptal. Co v tom kostele hledáš?

Žalmista říká ? jdeme vzdát chválu Hospodinovu jménu. Jdeme děkovat Pánu Bohu, kterému jsme uvěřili. Víme, jak mnoho je toho, za co můžeme děkovat. Kolik dobrého jsme přijali a přijímáme. A přitom se tady učíme i nově rozumět tomu, co je to dobré. Nemáme přece všichni život jasný, čistý, zdravý, přehledný a průhledný, bez problémů, bez starostí. Tak by bylo jasné, za co děkovat. Jenže my se tu učíme děkovat, i když je náš život všelijak pošramocený, i když jsou v něm těžké věci, zlé nemoci, veliká trápení nebo viny. V žalmistově slovu vzdávám chválu zní zároveň vyznávám svou vinu a také spoléhám na Boží milost!

Opravdu děkovat Pánu Bohu umíme tehdy, když současně víme, kolik těžkého s sebou vlečeme a jak velmi toužíme po odpuštění od Pána Boha.

Proč sem chodíme? Protože víme, jak život tíží, ale slyšeli jsme také o Boží lásce a žijeme z ní a díky ní. Někdo nás pozval do společenství podobně obtížených lidí. A máme radost, že na to všechno nejsme sami a že je pro nás odpuštění.

Církev, sbor není uzavřené ghetto podobně postižených lidí. Nechceme se zavírat před ostatními. Však máme otevřenou bránu před kostelem, a do kostela otevřené dveře, aby kdokoli mohl vejít. A nahlédnout, že církev a sbor je snad místem, kam může člověk přijít takový jaký je, pravdivý ve svém trápení, bez přetvářky, se srdcem na dlani. A může si být jist, že toho nikdo nezneužije, že se setká s laskavostí, s úctou, že se nemusí bát. Tady přece víme, že přicházíme s všelijak pochroumaným nitrem, unavení, slabí, tady není otevřeno pouze pro silné, kteří nikdy nic nepokazili. Tady čerpáme sílu do našich soukromých zápasů, podepírají nás naši bližní.

?Veselím se z toho, že mi říkáno bývá, pojďme do domu Hospodinova?. Dům Hospodinův je naplněn solidaritou poutníků. Ano, jistě neumíme jeden druhého, všichni sebe navzájem milovat jako své nejbližší. Na to jsme příliš různí, máme často příliš odlišné názory, zkušenosti, postoje. Ale můžeme žít ve vzájemné solidaritě. V solidaritě lidí stejně zasažených bolavým životem a zároveň spojených láskou našeho jednoho Boha Otce. Můžeme jeden druhého vidět jako bratra a sestru, kterého jsme si sice nevybrali, ale přece k sobě patříme. Nejsme konkurenti, nesoupeříme o Boží lásku. Té je dost pro všechny, i pro ty, kdo tu nejsou.

Solidarita mezi lidmi se projeví nevíc v náhlých neštěstích. Když přijde velká voda nebo zemětřesení, je najednou jedno, jestli jsme se se sousedem včera pohádali nebo jestli mi jejich kluk rozbil okno. V neštěstí je najednou jasné, jak málo jsou tyto spory důležité. Možná je dobře si to pamatovat i ve chvílích, kdy žijeme navenek klidně. Na čem skutečně záleží.

Církev není spolek dokonalých. Je to společenství obtížených poutníků, kteří nezaslouženě přijímají Boží odpuštění. Při setkání s Pánem Bohem můžeme čekat, že se naše provinění a slabost objeví. Ale ukáže se také Boží milost. Kvůli tomu se plahočili poutníci do Jeruzaléma, proto se těšíme do Hospodinova domu ? můžeme vyznat, co nás tíží a smíme přijmout osvobození. Proto poutník zpívá o své radosti. ?Veselím se z toho, že mi říkáno bývá, pojďme do domu Hospodinova?.

Asi se vnucuje otázka ? ano, ale jak to, že další lidé, naše děti, vnuci, partneři, o této radosti nic nevědí, proč je sem nic netáhne, proč se neradují, když jim řekneme, pojď se mnou do kostela? Jedna odpověď, trochu těžká, je ? asi to nepotřebují. Zatím. Nebo nevědí, jak krásnou nabídku v sobě to pozvání má. Možná ještě nepřišel jejich čas, možná se s Pánem Bohem setkají nebo už setkali jinde, jinak, a my tomu jen nerozumíme.

A také přitom napadne - jak vlastně mluvíme o svém sboru? Je přitom zřetelné, že radost z něho, z Pána Boha, z ostatních převažuje i nad vším těžkým, co se mezi námi také děje?

Židovští poutníci směřovali k chrámu, oči měli upřené k Jeruzalému. Sebe navzájem na této dlouhé cestě podepírali, aby vydrželi, aby došli všichni. Také my jako oni, v solidaritě všelijak obtížených poutníků, jdeme k Hospodinovu domu. A přes všechno složité se ?veselím z toho, že mi říkáno bývá, pojďme do domu Hospodinova?. Amen.

P: 477

Ohlášení

M: Děkujeme Pane, že nás zveš do svého společenství. Že si nemusíme před tebou ani před ostatními na nic hrát. Že sem smíme přinést svoje těžkosti, že je ostatní s námi nesou, že se setkáváme se laskavostí a pochopením. Prosíme, ať sami také vycházíme druhým vstříc laskavě a pravdivě.

Prosíme za všechny, kteří si myslí, že tebe ani druhé nepotřebují, za všechny, kdo se stydí přiznat své chyby.

I dnes myslíme na hladové, trpící, vězněné, nemocné, umírající. Zvláště na ty, které známe jménem. Prosíme za pokoj a smíření tam, kde vládne nenávist a násilí.

Prosíme za naši zemi. Dej ať poctivost, dobré úmysly, spravedlnost, solidarita se slabými a schopnost spolupracovat nejsou jen prázdná slova.

Voláme k tobě společnými slovy: Otče náš? Amen.

Poslání: Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu. Proto přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás. (Ř 15,2.7)

Požehnání: Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého. Amen (Ř 15,13)

P: 649 V tobě je radost