11.4. 2021 - 1. neděle po Velikonocích

Písně: 665, 433, 622, 452

Modlitba: Už jsme to slyšeli před týdnem a možná před rokem, dvěma, deseti… že jsi, Pane Bože, vzkřísil Ježíše z mrtvých … a už jsme si zvykli, už to s námi moc nehýbe, už nás to nezapaluje… a možná bychom i teď po Velikonocích nejraději někam utekli… když se nám nedaří… když neumíme to podstatné prožít… předat… sám víš jak nám to nejde, jak se sami cítíme mnohdy zahnáni do kouta… a jindy padlí do stereotypu… tak to chodí a je to vlastně dobré… víc netřeba… jinak… líp… víc s tebou. Víc pro druhé… výš, blíž tobě, smysluplněji… Prosíme, odpusť nám, když nepoznáváme, že jsi nám nablízku… když se neztišíme, nezmlkneme… když mineme… když už zase chceme vyrazit vlastním směrem a ono je to bez tebe… a končí to v bezvýchodnosti… Prosíme, pojď s námi, buď s námi, aspoň tuhle chvíli… když chceme být spolu a s tebou…prosíme, přijď k nám a doprovoď nás cestou, kterou máme před sebou. Amen

Kázání na text Lk 24,13-35 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, 14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. 15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. 16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. 17 Řekl jim: "O čem to spolu rozmlouváte?" Oni zůstali stát plni zármutku. 18 Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: "Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!" 19 On se jich zeptal: "A co to bylo?" Oni mu odpověděli: "Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem, 20 naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho. 21 A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo. 22 Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu 23 a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ. 24 Někteří z nás pak odešli ke hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli." 25 A on jim řekl: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! 26 Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a vejít do slávy?" 27 Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma. 28 Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál. 29 Oni ho však začali přemlouvat: "Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje." Vešel tedy a zůstal s nimi. 30 Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim. 31 Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům. 32 Řekli si spolu: "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" 33 A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. 34 Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." 35 Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.

To mi vlastně chybí skoro nejvíc v téhle době – možnost sejít se u jednoho stolu – jedno jestli v presbyterně, s hosty v kuchyni, nebo někde i v jiném pohostinném (či pohostinském) prostředí. Víc lidí, při společném jídle, vidět si do tváří, být spolu, nespěchat, mluvit, jíst, pít, poznávat se, v rozhovoru se dostat dál, kam sám nedospěji…

Těm dvěma to dojde právě u stolu, když jsou s Ježíšem. Cožpak nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil? Tak se ptali Kleofáš a ten druhý učedník, když putovali do Emauz. Je to známá věc - člověk zjistí, že je (či spíš byl) šťastný, až když je štěstí pryč a zdraví a Kristus Pán a učitel a Mistr a rodiče a život… a jeden stůl a možnost být spolu…

Ten známý příběh o cestě do Emauz, je plný důležitých výpovědí víry, které ale – jako to důležité, ba nejdůležitější – dochází nám lidem až zpětně.

Ti dva asi nepatřili mezi nejbližší učedníky. Neutekli možná z Getsemane, ale tak trochu utíkají právě teď. Hned co někoho potkají, už to z nich leze – to zklamání, rozčarování, nenaplněná očekávání. Mysleli si, že našli toho, kdo má vykoupit Izrael a on přitom už třetí den leží v hrobě. Už slyšeli, že hrob je prázdný, ale přesto se zdálo, že všechno je pryč a ta skupina lidí, kteří spojili své doufání a naděje s Ježíšem, se rozpadla. Nic viditelného a zásadního se nestalo! Tak si to nepředstavovali, když v Galileji vyrazili za tím úžasným léčitelem a kazatelem; a čekali proměnu svého i celého světa. Proto přece lidé očekávají, dávají se dohromady. Musí to být hukot… šance na změnu, něco dokázat. Ale právě takto začíná církev – ve chvíli krize, ve chvíli, kdy se zdá, že jsme u konce,  ve chvíli, kdy se to rozpadá a nikdo v tom nevidí už žádnou budoucnost. Ale právě tehdy, kdy i Ježíše nechají za sebou, je jim nejblíže.

Je snadné mluvit a cítit hořící srdce (a lýtka a hlavu), když se daří a všechno jde, jak má a jak se nám líbí. Tady je všechno naopak. Sami, na útěku od toho, co se rozpadlo, co nevyšlo, co je (zdánlivě) pryč.

Ale Ježíš, kterého nechali za sebou v hrobě, je najednou vedle nich. A srdce jim začíná plápolat, i když si to ještě nějakou chvíli neuvědomí. Zdálo by se, že máme proti těm dvěma výhodu: už víme, jak to je a víme, kdo s nimi právě jde. Že je to ten Ježíš, kterého už odepsali. Ale ono to tak jednoduché není. Oni už také slyšeli o prázdném hrobu a o tom, že byl Ježíš vzkříšen. Ale nějak jim to nic neřeklo. Ono vědět nemusí stačit. Někdy je víra a důvěra opravdu víc než jen vědět. Tady tím naštěstí ten příběh nekončí. Ve chvíli, kdy si myslí, že je všechno za nimi, už se s nimi děje něco nového. Kdy o tom víme, leccos jsme slyšeli, ale nějak se nás to netklo. Právě v tu chvíli je s nimi Ježíš. A možná je i nám nablízku, tehdy, kdy to nečekáme.

Tou blízkostí to ale neskončí. Ježíš začne vykládat Písma. Zase nic zcela nového. Známé příběhy Mojžíše a proroků, které dobře znali už ze sobotní školy. Ale on je vztahuje k sobě, rozumějme, najednou to dává smysl, zapadá to do sebe, ukazuje dál.

Někdy nepoznáme, že se dějí významné věci a že žijeme v důležité době. Ale převratné věci se dějí a my to třeba neregistrujeme, nevnímáme, nedává nám to smysl. Třeba žijeme v době nějakého zlomu a třeba až s odstupem to poznáme. Tady jim to Ježíš vysvětluje: ono to smysl mělo a ne ledajaký, tak to mělo být. A tak nenápadně se něco převratného přece jen stalo.

A potom dojdou do vesnice a docela hezky a obyčejně mají starost o toho neznámého, kterého potkali a s nímž jim bylo dobře. Pozvou ho k večeři a jedí spolu, avšak z normálního jídla se stane lámání chleba a pití z jednoho kalichu, poslední večeře, nebo dost možná první večeře Páně. A tehdy Ježíše poznají. V tom dění, všechno se to spojí, on nový Beránek je s nimi, ten, který se obětoval a jeho přítomnost a oběť je doprovází, naplňuje, povzbuzuje a posiluje. A tak se hned se zase vracejí zpátky, mezi učedníky, se kterými ještě před chvílí už nic nechtěli mít a se zvěstí o Ježíši, který něco podstatného a převratného přece jenom dokázal…

A to je vlastně všechno a je toho víc než dost. Ten příběh nám ukazuje, že ty důležité věci pro život jsou někdy blíž a že je jen nevidíme, nebo jim nerozumíme (nebo nechceme rozumět). Ti dva znali Mojžíše a proroky, i o tom prázdném hrobu něco zaslechli, ale nedotklo se jich to, nepropojilo se jim to, nedávalo to smysl, nezapalovalo srdce, nebralo za ně. Až pak. Až toho vykladače pozvali ke stolu a tam zjistili, že pozváni byli oni sami. A že ten, kdo zdánlivě nic o dění v Jeruzalémě nevěděl, se v tom vyzná lépe a nabízí nové porozumění i jim.

„Nakonec si kladou tu otázku…: Jak to, vždyť nám srdce hořela. Proč je to otázka? Na co se vlastně ptají? Že jejich vyhořelá srdce znovu vzplanula – to už zjistili. Teď se jen ptají, co je tím nejpodstatnějším, aby hořela. Oni si vlastně stejně jako teď my: čtou znovu ten svůj příběh. Čtou po paměti, jak ho prožili, protože jim to ještě Lukáš nezapsal. A ptají se, co je to nejpodstatnější, aby jejich srdce hořela.

A to je strašně napínavá otázka. Protože zrovna tento příběh je podstatných věcí plný. Zazní v něm zvěst o prázdném hrobu – ale při té jejich srdce ještě nehořela. Mluví se tam o Písmu svatém – ale když sami četli Písmo, jejich srdce ještě nehořela. Mluví se tam o eucharistii-večeři Páně. Je to zvláštní, ale ani ta ještě sama o sobě není zárukou hoření.

Ti učedníci si kladou otázku, a našli odpověď: v nás srdce hořela právě, dokud jsme byli na cestě, a hlavně v rozhovoru s Ježíšem. Právě jen dokud (a pokud) budeme v rozhovoru s Ježíšem (rozhovor není naše samomluva) – dokud budeme v rozhovoru s Ježíšem, bude i vyhořelé srdce hořet a bude mluvit i všechno ostatní.“ (Jiří Mrázek)

Pane Ježíši, někdy váháme, jestli jdeme dobře… dost možná se někomu z nás právě rozsypal svět, jsme sami, nevidíme cestu dál. Prosíme, zůstávej s námi i na takových cestách…