Kázání na text Mk 10,45  Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé."

Jsme dlužníci. To není zdrcující informace pro sborové shromáždění. Ani burcování tváří v tvář rostoucímu zadlužení státu, nebo konstatování o žití na úkor příštích generací, ale tradiční označení postavení nás lidí před Boží tváří. Obraz, který používá apoštol Pavel a vlastně i Ježíš.

Už se mohlo zdát, že ten obraz nás lidí propadlých statkem i hrdlem před Božím majestátem už neplatí a je nesrozumitelný. Ale možná zase získává ozvučnost. Nejen proto, že dnes je moderní žít na dluh. Ekonomové nám říkají, že dluhy jsou normální součástí dynamického, aktivního podnikání. A stejně tak to platí i pro jednotlivce – půjčky a hypotéky jsou docela všední záležitostí. Na tom ještě nemusí být nic špatného. A nebylo na tom nic špatného ani v době apoštola Pavla. Čtenáři jeho listu dobře tomu výrazu a obrazivu rozuměli, však také žili v Římě – v samotném centru impéria i světového obchodu. Už tehdejší společnost do jisté míry stála na dluhu. (První republika… A nutno přiznat, až ani církev se ho nebála, mnohé kostely byly postaveny ne na hotových penězích, ale na naději, že dluhy se časem splatí.)

Problémy s dluhy začínají tedy ve společnosti až tehdy, když člověk nestíhá splátky, když zadluženost přeroste přes hlavu, anebo také, když člověk narazí na věřitele, který je neúprosný, nebo nefér, nebo rovnou podvodník. V antickém světě tak mohl člověk ztratit postupně všechno, a nakonec i vlastní svobodu – mohl se stát otrokem, třeba i s celou svou rodinou, aby tak uhradil aspoň část dluhu.

Podle Pavla jsme takovými dlužníky byli. Tak zahleděnými sami do sebe, že jsme si ani svého dluhu a životu na něj nepovšimli. Už jen to poznání je z Boží milosti, při setkání s Boží svatostí, při konfrontaci s tím, jak Ježíš žil pro druhé. Literou zákona jsme odsouzeni k otroctví. Abychom skončili jako zkrachovalý otrok, který se už nemůže sám vykoupit. Ale teď se z nás z Boží milosti stali dědicové, spoludědicové Kristovi, pokračuje apoštol – společníci jeho utrpení i jeho slávy!

Ježíš v evangeliu podle Marka mluví o výkupném. Mluví o vykoupení z nějakého problému, ve kterém nehraje takovou roli, komu se platí. V Starém zákoně se dočteme o tom, že Hospodin vykoupil svůj lid z Egypta a neřeší se, zda to zaplatil faraonovi či průběžnému egyptskému důchodovému systému.

V mluvené řeči se občas používá „doplatil či zaplatil zdravím nebo dokonce životem za svoji nepozornost, špatnou životosprávu“. Tam taky nejde tolik o to komu. Tady to Ježíš používá podobně a ví, že neplatí za svou bídu ale za nás.

Pomáhá mi v chápaní této naší nedostatečnosti před Boží tváří to, co napsal katolický kněz Louis Evely: „Budeme souzeni podle lásky. Byli bychom na omylu, kdybychom to považovali za uklidňující slova. Je to konec konců jediná věc, kterou docela jistě děláme špatně… Všechny hříchy jsou totiž nedostatkem lásky…“

Pane Ježíši Kriste, jsme dlužníci a dluh lásky nám dávno přerostl přes hlavu. Přesto smíme doufat a věřit, že jsme ti stáli za to, když jsi pro nás přišel a přijal nás.   

Píseň 693 Ježíš hříšné přijímá