3.adventní 17.12.2017

Uložit kázání jako mp3.

Čtení:                   Matouš 10,16 – 25

Text: Skutky 14,1 - 22

Bratři a sestry,

                vánoce jsou už za dveřmi. Žijeme přípravami na ně. Na první adventní neděli jsem tu ale připomínal, jak nás naše tradice upozorňuje na to, že advent není jen o vánocích. Čekáme příchod Krista, a to nejen oslavu toho prvního příchodu, který se stal při jeho narození. Věříme, že Kristus vstupuje a vstoupí do našeho života a že teprve při tom setkání vyjde najevo, co z našeho jednání – a třeba i z těch příprav na svátky – obstojí a co ne. On je tou rozhodující instancí.

                Proto je důležitější soustředit se na něho, než na svátky, právě i při těch přípravách. A tomu může napomoct, když si z bible nevybíráme jen to, co nám s nimi ladí, ale čteme ji souvisle. Budu proto zase pokračovat v knize Skutků.

                Hned začátek dnešního vyprávění ukazuje, jak by ten náš výběr mohl být ošemetný. Vánoce často nazýváme „svátky pokoje“. Však je to i v tom známém andělském chvalozpěvu: „Sláva na výstostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi, Bůh v nich má zalíbení.“

Jenomže v tom vyprávění o prvních křesťanech nelze přehlédnout, že poselství o Kristu působí naopak napětí a nepokoj. „Obyvatelstvo města se rozdělilo: jedni byli při židech, druzí při apoštolech.“ A tak je tomu skoro v každém městě, kam se zvěstí o Ježíšovi přijdou. Pokud by pro nás byla touha po pokojných svátcích prvořadá, museli bychom tu zvěst nejspíš zamlčet. I ve vánočním evangeliu totiž kromě andělského chvalozpěvu říká Simeon o Ježíšovi: „Hle on je dán k pádu a k povstání mnohých v Izraeli, aby vyšlo najevo myšlení mnohých a jako znamení, kterému se budou vzpírat.“ To dítě v jeslích je taková boží provokace, která – pokud si ji nepřizpůsobíme – bude nás lidi vždycky rozdělovat.

                Touha po klidu a pokoji, která mu všechno dráždivé a provokativní obětuje, nemá s Kristem asi moc společného. V tomto světě, kde je přítomné sobectví, lhostejnost, lež a bezpráví, bude poselství o něm vždycky konfliktní. Ježíš na to svoje učedníky opakovaně upozorňoval.  Vyváděl je z iluze, že by mohli žít věrně a přitom žádný odpor nevzbudit a nikoho nenaštvat. Služebník není nad svého Pána. Život i poselství v duchu Ježíše Krista působí jako katalyzátor, který vyvolá napětí. Vyhýbat se každému konfliktu není dobré. Jen je třeba rozlišovat, jestli v něm jde skutečně o věrnost pravdě a činnou lásku, nebo pouze o naši ješitnost, předsudky, samospravedlnost nebo bohorovnost.

                Vyprávění ze Skutků je také názorným komentářem k Ježíšově vyzvě, kterou bychom si jinak mohli svoji vyhýbavost posvěcovat. Ježíš říká svým učedníkům: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného…“ Jistě není účelem, aby se člověk stal mučedníkem. Ale to ještě neznamená radši se stáhnout.

 Apoštolové před týráním prchají, to je pravda. Ale neudělají si z toho moudré ponaučení, že je třeba nikoho neprovokovat. Naopak se zdá, že jsou nepoučitelní. Na novém místě mluví a jednají úplně stejně. Ježíšova slova jsou pro ně výzvou k vytrvalosti. Znamenají: Nedělejte z jednoho neúspěchu obecné závěry. Nevzdávejte to, jděte dál, zkuste to zkrátka jinde. Někomu asi víru sdělit nemůžete. Třeba se mu andělem stane někdo jiný. Nemá smysl udělat z jednoho střetu prestižní zápas. Nezasekněte se, pokračujte dál. Však ta Ježíšova výzva končí ujištěním: „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ Jedním nezdarem nic nekončí. Nedejte se tím zmást.

                Stejně zrádný je ovšem i zdar a úspěch. V Lystře se díky uzdravení ochrnutého stanou Pavel s Barnabášem hvězdami první velikosti, strhnou celé zástupy.

                Nejdřív jenom stručně k tomu uzdravení. Skoro stejný příběh následuje na začátku Ježíšova působení po jeho kázání (L 5,17) a také při vzniku církve po Petrově kázání (Sk 3,1n). To abychom evangelium nezaměnili s pouhou ideologií nebo učením. Není jenom otázkou slov a moudrých rad. Skutečně staví na nohy.

Zároveň nás ale právě ten příběh z Lystry varuje před falešnou důvěrou, že by totiž nějaký zázrak vedl automaticky k víře a otvíral oči pro pravého Boha. Mimořádnou událostí se víra nestává jasnější. Naopak může vést k naprosto zavádějícím představám a pokušení falešného zbožňování je mnohem větší.

                Když apoštolům dojde, co se děje, snaží se tomu s rozhodnou vehemencí zabránit: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy!“ Důležitou součástí zvěstování a poselství o Bohu není jenom probudit vnímavost a úctu k tomu, co je božské, ale také s kritickou střízlivostí zdůrazňovat, co všechno božské není. První křesťané byli dokonce zpočátku považováni za ateisty, protože žádný obvyklý pantheon bohů neměli. Biblická víra v jediného Boha se snaží udržet zbožné fantazie na uzdě.

                A k tomu, jak ukazuje Pavlova řeč, patří na prvním místě sebekritičnost, která otevřeně a jednoznačně přiznává vlastní člověčenství. Pokud jsme v církvi svědky mimořádných okamžiků moci a naděje, které u ostatních vyvolají úctu, nemáme se na jejím výsluní hřát, nemáme ji přijímat se zadostiučiněním nebo ji dokonce pro sebe reklamně využívat. Máme ji odkázat do patřičných mezí: My jsme jenom lidé! Nic víc! Díky nám se nic zázračného neděje. A nemáme to ani ve své moci. Skutečnou vírou tahle neskutečná hra na bohy končí.

                Tomáš Halík píše ve své knížce „Noc zpovědníka“, jak je to osvobodivé: „…jednou z největších radostí mé víry, mého spoléhání na Boha je právě jistota, že jsem trvale osvobozen z role Boha. Je to snad ještě větší radost, než kterou by mi ve školních letech způsobil vytoužený verdikt, že jsem osvobozen z tělocviku, nebo v dobách Varšavské smlouvy, že jsem osvobozen z vojenské služby; obé se mi tenkrát nesplnilo. Myslím na radostné zvolání jezuity Antonyho de Mello: Dnes jsem definitivně rezignoval na roli ředitele vesmíru.“

                Sám ovšem dál v této knížce upozorňuje, že tak radostně a na rovinu přiznat, že jsme jen lidé, spíš neumíme. Touha být bohem je i pro nás věřící neustálým pokušením. Třeba v tom, jak málo dokážeme rozlišovat mezi vlastním pochopením bible a božím slovem. Když někdo zapochybuje o tom, co říkáme, hned v tom vidíme pochybnost o Bohu nebo o bibli. Ani nás nenapadne, že bychom prostě my mohli být vedle. Chybí nám právě to Pavlovo sebekritické doznání: „Vždyť i my jsme jen lidé jako vy.“

                A není divu. Ono je těžké se ho držet. Pokud si totiž zbožnou úctu nepřisvojíme, vzdáváme se i jejího výsadního postavení. Jsme druhým vydáni všanc a zhrzená zbožnost zástupů se pak snadno obrátí proti nám. Stačí pár fanatiků, kteří nerozlišují mezi vlastní zlobou a svatým zápalem a začne létat kamení – ať už přeneseně, nebo fakticky.

                A to se pak těžko hledá důvod pro to, aby se člověk dál angažoval. Obětovat se, máme-li pro koho, není tak těžké. Ale stojí to za to, nechají-li se lidé tak snadno zmanipulovat? Stačí-li jim tak málo, aby úplně obrátili? Pokud vyhradíme dobrou vůli jenom pro ty, kdo si to zaslouží, pak na tomhle ztroskotáme. Proto je důležité všimnout si, že i v tom vánočním příběhu, který máme před sebou, příliš lidské dobré vůle není.

Kristus, který přišel a přichází, je ztělesněním věrnosti k nevěrným a lásky vůči těm, kdo ho vyšoupnou za dveře. Nadějí, kterou vyhlížíme, není privátní  pohoda a klid, ale boží království, do kterého se vchází právě skrze ty potíže, protože v něm nejde jen o osobní štěstí. Jen s touhle důvěrou lze vytrvat. Amen.