kázání 1. 5. 2008, nanebevstoupení Páně

čtení J 5.19-30
Základem dnešního zvěstování se stane část apoštolského vyznání víry: vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Celé dlouhé generace křesťanů to měly poměrně jednoduché. S Ježíšovou adresou si nelámaly hlavu. Byl prostě nahoře. Svět v jejich představách vypadal zcela jinak, než jak ho známe my. Země byla placatá, obklopená kruhovým mořem, nad tím vším se klenula nebesa. Svět byl ohraničen, byl zakončen kulatou klenbou, asi jako jsou věže pravoslavných kostelů zakončeny baňatou kopulí, aby tak poukázaly na Boží slávu. Dole je to pro lidi, nahoře už ne, alespoň ne zatím. Tam začíná jiná oblast, tam sídlí Stvořitel a jeho dvořanstvo. Když tedy naši předkové mluvili o Kristově nanebevstoupení, věděli o čem mluví. Nejprve byl Boží Syn s Bohem přede všemi věky ? jak, to nám bible nikde nevysvětluje. Poté nastalo neslýchané vtělení a Ježíš tady na zemi vyřizoval evangelium, které svým životem stvrdil. Za svou dobrou činnost mezi lidmi zaplatil životem. Milující Otec ho vysvobodil z hrobu. A pak, když se udály tyto podivuhodné věci, oslavený Pán vystoupil na nebesa. Vrátil se do otcova paláce, usednul na nejčestnější místo vpravo, do nejtěsnější blízkosti - hned vedle vladařského trůnu. A nyní kraluje, jak jsme i zpívali. Tohle dávní lidé znali: že se stoupá po strmých schodech vzhůru k paláci, v němž se uprostřed na vyvýšeném místě nachází trůn. Celá říše jako kdyby byla pod ním. Pod jeho vládou. On je nahoře a my dole.
Dobře se to představuje, ale co vlastně pro nás znamená takové vyznání dnes? Obraz světa je plastičtější a složitější. Když jsem položila konfirmandům otázku ?co je podle vás nebe??, docela mě překvapilo, že nemluvili jen o prostorových představách, které si běžně od dětství tvoříme. Představa jiného světa, možná i paralelního, je lákavá. Dokáže oddělit svět duchovní a materiální nebo hmatatelný a neviditelný, chcete-li. (teď diskutujeme ve sboru o večeři Páně, tak chci jen připomenout, že důraz na rozdílnost světa našeho a nebeského podtrhl i Jan Kalvín. Rozuměl vysluhování večeře Páně tak, že to co se děje ve společenství v kostele docela fyzicky, odehrává se na duchovní rovině v nebi. A my můžeme být vytaženi do vyšších pater.) Ale vraťme se k nebi. Nebe podle našich konfirmandů je místo, kde nejsou války a naopak je tam mír, nebe je harmonie, nebe je opak pekla, v nebi jsou Bohu všichni stejně blízko, nebe je spravedlnost a láska. Prostorová představa nám pomáhá, je těžké zbavit se jí docela.
Přesto zkusme, sestry a bratři, opustit nebe jako místo pro
shromáždění dobrých duší, nebe, které je zatím docela mimo naše chápání. Pokusme se přijmout jiné pojetí: nebe je způsob bytí. Způsob vnímání a prožívání života. Křesťané chápou nebe také jako Boží tvoření života. Je to skutečnost, reálná podoba života, která nás určuje, ve které má poslední a rozhodující slovo Pán Bůh. Nebe znamená život, ve kterém je Pánem On. Lidé takový život mohou přijímat, vstupovat do něj, účastnit se tak nebe. Bůh nás k sobě přivádí, abychom spolu s ním mohli žít ?nebesky naplněný? život. Ježíšův život tady na zemi takový byl, přestože na Něj útočilo lidské nepochopení, nevěra, majetnictvím a lhostejnost. Ježíš to ustál, proto se vrátil k Otci, k čistotě, pravdě a lásce, kterou tu na zemi hájil. Dnes bych ráda připomněla 2 skutečnosti, které souvisí s oním vyznáním sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
1. Ježíš vstoupil na nebesa, která se zemí souvisí. Nebe zemi prostupuje. Nebe a země nejsou světy, které zůstávají hermeticky uzavřené. Jako evangeličtí křesťané se držíme toho, že nejjasněji to poznáváme v Kristu Ježíši. To on přináší nebeské evangelium na zem. To v Něm se Bůh sklání k člověku a připomíná: je ještě jiná spravedlnost, než lidská; je ještě jiný vztah k Bohu než hříchem zatížený; je ještě jiná láska, než jak se o ní běžně mluví; je ještě jiné království než naše politická scéna. Snad to víme, ale právě dnes je svátek, kdy si to máme uvědomit, prožít a radovat se z toho. Právě když na vás přicházejí chmury a blbé nálady z toho, jak to ve světě chodí, když se vám děje křivda, když stojíte tváří v tvář zlobě nebo bezmoci, pamatujte: Ježíš vstoupil na nebesa a usedl po pravici Boží. Má cenu řídit se jeho příkladem. Má smysl zastat se pravdy. Být s druhým, jak to umím, i když mi moje plány utíkají. Můžeme mít naději, kterou On neztratil. Ježíš to nebe přináší a ejhle, ono je v konfrontaci se zemí je nebe nejen krásné a čisté, ale taky něco stojí a bolí?a přece má cenu žít po nebesku, totiž z Boží lásky.
2. A to druhé: Ježíš přijde soudit. To je zároveň varování i zaslíbení. Varování, abychom nevyhlíželi příchod Páně a soud lehkovážně. Nemá nás to pomyšlení paralyzovat, ale bude to setkání s Pánem. A možná znáte ten pocit, když máte přijít k někomu důležitému (školák k řediteli, na úřad s daňovým přiznáním, k nadřízenému) a víte, že všechno je v pořádku, ale stejně tam nejdete s úplně lehkým srdcem?člověk nikdy neví?Myslím, že ten soud je potřeba hlavně pro nás, abychom si uvědomili, jak moc potřebujeme Boží milost a jak málo se můžeme povyšovat nad kohokoliv druhého. A také jak málo se můžeme divit, kdo všechno do Boží lásky patří. V apoštolském vyznání se myšlenka soudu určitě objevila i proto, abychom nezapomněli, že se tento soud promítá do každého lidského rozhodování. Jako taková kontrolka, která se nám rozsvítí, když zvažujeme možnosti.
Ale na druhou stranu si ten soud můžeme připomínat i jako zaslíbení. Právě když se zdá, že zlo vítězí. Vyznání Krista na Boží pravici jako soudce nám může být posilou k vytrvalému zápasu o dobro a naději a pravdu. I když my všelijak klesáme a prohráváme, věříme, že nakonec bude všechno spravedlivě zváženo Kristem. Proto není žádný boj proti zlu a hříchu marný (tahle myšlenka se stala a na různých místech země stává oporou mnohým disidentům). Máme tedy i důvod k naději. Víme podle čeho se bude soudit, podle čeho se dá posoudit to, co člověk dělá a na čem ve skutečnosti záleží. Bůh se nám dal v Ježíši Kristu poznat. A Jeho cesta není marná, vždyť končí v plnosti Boží lásky.
Pane, děkujeme, že se Tvé nebeské království dotklo a dotýká země, abychom my, pozemšťané, zakoušeli a jednou v plnosti poznali nebe Tvé lásky. Amen