kázání 10. 2. 2008, 1. neděle postní

čtení 1 Kor 3.1-8; text J 3.22-30
Sestry a bratři, začněme postní období spolu s Janem Křtitelem. A zkusme se odpoutat od představy kazatele, který plamenně připomíná Boží soud a nutnost pokání. Oděného do velbloudí srsti, s kobylkou u úst a tvrdými slovy v nich, nám ho jako asketu líčí první tři evangelisté. (A je to kupodivu stále onen syn velekněze Zacharijáše!)
Ale evangelista Jan portrétuje svého jmenovce Křtitele trochu odlišně. Není prorokem posledního času, který se drží především poslušnosti zákona a káže o Božím hněvu. Není postavou, která by nás upoutala svými významnými gesty nebo hlubokostí myšlenek. Z Janova evangelia přímo nevyplývá, že by Jan Ježíše pokřtil. Tedy ani svými činy zvlášť neupoutá. Co jen na tom Janovi může být, že se o něm evangelista rozepíše? Jan Křtitel se stává svědkem, jehož hlavním úkolem je ohlašovat příchod Mesiáše. A (v uvozovkách) ?jenom? proto si ho evangelista všímá. Jan je tichý, líčen o poznání uctivější než v prvních třech evangeliích; své učedníky propouští, když jde Ježíš kolem; ví, že jeho svědectví je jedno z mnoha; je pokorný.
Dnes se ocitáme na břehu řeky Jordán, v místě, kde řeka nevysychá. Jan se svými učedníky křtí. Také Ježíš spolu se svými učedníky doputoval k Jordánu o kousek dál a křtí. Tedy přesněji řečeno, za Ježíšovy přítomnosti křtí jeho učedníci. Křtem smývají špínu těch, kdo přicházejí, aby je připravili pro příchod Mesiáše jako toho nejvzácnějšího hosta; křtem v nich nechávají zemřít starého člověka a oblékají nového, který nežije ve vleku hříchu. Hladina vody, do níž jsou ponořeni uzavírá literu zákona a když se vynořují, otevírá se jim litera Ducha.
Ale i kolem křtu je cítit člověčina. Začalo to tak, že se židé přeli s Janovými učedníky o očišťování. Možná jim vadil křest jako takový. Možná se lekli, že Mesiáš je opravdu za dveřmi a oni to nevědí. Nebo že tihle samozvanci berou práva kněží do svých rukou. Z vyústění bylo ale jasné, že chtěli v Janovi vyvolat zášť a nenávist: ?Mistře, ten o kterém jsi vydal dobré svědectví nyní křtí a všichni chodí k němu.? Přehánějí, slyšíte také: ?Mistře, k tobě už nikdo nechodí. A to jsi mu posloužil. Řekl jsi o něm, že je Beránek Boží, učedníci se ti zdekovali, ukazoval jsi na něj lidem, připravoval mu cestu. A podívej se - takhle se ti odvděčil. Pro dobrotu na žebrotu. Bere ti živnost, přetahuje klientelu. Ponoukají Jana, aby vyhlásil Ježíšovi válku, protože se u něj tlačí víc lidí. Pokoušejí ho, aby zapomněl, kdo křtí vodou a kdo Duchem. Chtějí po něm, aby se postavil na vlastní, řekl si, že to přece půjde i bez Božího syna.
A Jan? Už jednou to na něj zkoušeli. Už jednou se ptali: ?kdo jsi?? a tehdy ze sebe mohl udělat hvězdu. Copak jste neslyšeli, jaká pověst mě provází jako kazatele? Nebo: Pokřtil jsem pravděpodobně víc lidí, než kterýkoli člověk v téhle zemi.... Jenže proč?!, když poznal beránka, na kterého je každý kněz, kazatel i teolog krátký a jehož poslání by sám nikdy nenaplnil? Ne, Jan v pokoře přijímá svůj úkol. Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako předchůdce. A nyní Mesiáš přichází. Chvíli teď sice poběžíme oba a snad spolu; chvíli budeme oba držet stejný štafetový kolík, než ho úplně pustím z ruky a Mesiáš dosáhne cíle.
Jan pro méně chápavé pokračuje. Představte si to jako na svatbě: Ježíš Kristus je ženichem a nevěstou je mu věřící Izrael potažmo ti, kdo se za něj chtějí vdát. Jsem ženichovým přítelem. Co ten se napřipravuje, co má odpovědnosti. Mezi jinými žádá tchána jménem ženicha o nevěstinu ruku a při slavnosti nevěstu k ženichovi přivádí. Svým kázáním a křtem Mesiáši namlouvám nevěstu, svým svědectvím mu přivádím věřící a kající z Izraele. A ?ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, se upřímně raduje, když slyší ženichův hlas.? To bych se měl rmoutit a kopat kolem sebe, když Kristus přišel? Měl bych plakat, když ženich konečně dorazil? Když jsem svůj úkol splnil? Naopak: tím, jak teď Ježíšův vliv a jeho dílo poroste, bude slábnout můj vliv a práce: ?On musí růst a já se menšit.? Mesiáš má nevěstu, tak mu to bylo ?dáno z nebe,? říká Křtitel. Proto mu už na nevěstu sahat nesmím a nechci! Proto se mohu radovat a nechávat to na něm.
Sestry a bratři, do začátku postu nám Jan Křtitel v líčení Páně evangelisty Jana přináší dvojí:
1. Jan jasně řekl a pro jistotu stvrdil tou svatební ilustrací, že Kristu připravuje cestu. Má poslání ve vztahu k Mesiáši a těší se z něj. Zůstává přitom pokorný a nedá na všelijaká našeptávání, aby se zkusil trhnout nebo dokonce konkurovat Ježíši. Půst je dobou, kdy se můžeme ještě víc přimknout k beránkovi za nás vydanému a proto všelijaká našeptávání bez velkých gest odmítat. Kdy jindy než před velikonoci si uvědomit naše zapírání a zrady, naše snahy rozdělit život na ten sváteční před Bohem a všední pragmaticky nepokorný? Kdy jindy prožít ten velký nárok, který visel nad Ježíšem a který nám ukazuje, že nejsme bez hříchu a učí nás vidět pravdivě? Ta svatební ilustrace nám také připomíná, abychom nekoukali po nevěstě a nepřivlastňovali si, co patří Bohu. Abychom třeba nechtěli zvládnout dílo spásy svými dobrými skutky nebo pěknými slovy. Abychom druhé netlačili do způsobů, které vyplývají z naší víry. Každý jsme jiný a dar víry dostal také každý jiný. Ten, kdo nás spojuje je Dárce víry a Dárce spásy.
2 . Ta klidná Janova slova nám přinášejí odpočinutí. Kristus jako ženich slaví svatbu, on o svou ženu pečuje a miluje ji. A my jako církev jsme Kristova nevěsta. Patříme k Ježíši Kristu. S námi slaví hostinu, o nás se postará. Blahoslavení, kdo jsou pozváni ke svatbě Beránkově, k hostině, která nás čeká. Ženich nám nabízí věrnost a lásku, kterou můžeme jako Jan s pokorou přijmout. Tam můžeme složit každou starost a radovat se z toho, že je s námi. Amen