kázání 10.1.2010 - Matouš 8,18-22

Čtení: Kol 1,15-20 + Žd 11,8-16
text: Matouš 8,18 ? 22
Bratři a sestry,
je to zvláštní a není to v evangeliu ojedinělé ? když se kolem Ježíše shromáždí zástup příznivců, velí Ježíš: Pryč odtud! Na druhý břeh ? tam, kde příznivci nejsou, kde je nevěra, posedlost, nebezpečí, spoutanost zlem. Namísto notování s těmi svými, namísto pěstování klubu spřízněných duší vede Ježíš tam, kde se svobody, důvěry a pokoje nedostává a kde je jich tedy právě třeba. Namísto společenství, které si vystačí, vede Ježíš k životu ve prospěch těch za jeho hranicemi.
A teď tu máme, bratři a sestry, zrcadlo ? dva z těch, kdo chtějí Ježíše následovat, dva z nás. Teď na chvíli nepůjde o druhé, ale o nás, o naše odhodlání jít za Kristem.
Tak tedy ? první pohled do zrcadla:
?Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš.?
To je krásné, hrdé a pevné odhodlání a vyznání. Málokdo z nás by ho byl asi schopen. Jen výjimečně v takhle touha vzplane, jen výjimečně se projevíme tak rozhodně. Ten zákoník by nám mohl být vzorem.
Kupodivu z Ježíšovy odpovědi slyšíme určitou výhradu. Jakoby tušil naivitu toho odhodlání: Ty má sebevědomá prostoto! To tvoje svaté nadšení prozrazuje spíš, že ti vůbec nedochází, oč jde, než že by vyjadřovalo skutečnou oddanost a důvěru. Uvědomuješ si, člověče, co to vůbec znamená následovat mne kamkoli půjdu? Není to tvé pěkné odhodlání spíš výrazem toho, že si to celé představuješ, jak Hurvínek válku? Víš ty vůbec, co ono ?kamkoli? může znamenat? Domyslel?s to? Počítáš opravdu se vším? I s tím nejhorším?
Ono se to lehko říká ? zásadní vyznání, vzletná slova, zbožné fráze. Jak snadno v písničkách zpíváme o krvi, která smyje hřích, o beránkovi, který se obětoval. Jak lehce mluvíme o spáse skrze utrpení a jak bezmyšlenkovitě vnímáme kalich nebo kříž. Zvlášť když jsme jich, my křesťané, doslova ?naflákali? stovky a tisíce ? na zdi, náhrobky, kopce, zatáčky, věže, přívěsky. Uvědomujeme si vůbec ještě přítomnost utrpení, které nelze ze života vyzávorkovat, které, nemá-li tížit druhé, je třeba nést?
Myslíš si, že jít za Ježíšem znamená žít ?tak nějak hezky, vyrovnaně?? Mluvíš krásně o následování Krista, ale není to jen proto, že sis do něj promítl svoje přání? Pak ale nevíš o čem mluvíš.
A tak Ježíš sráží svaté nadšení zpátky na zem. Do nafouknuté bubliny odhodlané zbožnosti píchá špendlík. Nadrženým horlivcům, co se nemohou dočkat, až se budou kolíbat v náruči boží přízně, vzkazuje, že je místo spočinutí čeká nikdy nekončící cesta, místo jistého klidu, věčná nejistota: ?Lišky mají svá doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.?
Jít za Kristem neznamená vybudovat si někde doupě, hnízdo, útulek, pokojík srdce svého, kde by se člověk skryl před nepřízní, kam by se utekl z nejistoty. Hnízdečko hřejivých příjemností se nekoná. Chceš-li opravdu jít s Ježíšem kamkoli, pak to znamená zůstat na cestě a neutíkat před její nepřízní, nejistotou a trápením. Pak to je právě o tom, čím ten dnešní úryvek z evangelia začal ? nezašít se v bezpečném prostředí spřízněných duší, ale vyjít z něho a nasadit se tam, kde to něco stojí.
A možná, bratři a sestry, že tím nejtěžším na cestě za Kristem není ani ta nepřízeň a prosté těžkosti, ale to ?kamkoli?. Bolest je těžká, ale nejistota snad ještě těžší. Bít se za pravdu je asi lehčí, než ji opravdu hledat a následovat. Máme rádi jasno a jsme rádi pány situace. Proto jsou tak přitažlivé programy, které nám na všechno dají odpověď a přesně řeknou, co máte dělat ? ukážou nám svět černobíle. Jenomže jít za Ježíšem kamkoli to znamená odříct se takhle předem daných cest, vykročit, aniž bychom měli předem jasno, kam nás ta cesta povede, aniž bychom měli předem hotovou šablonu na život.
Cestu Syna člověka nejde předem nalinkovat, to je ta potíž. Ani přikázání nám ji nevymezí. Kdo se v nich zabydlí, dopadne jako farizeové, u kterých Ježíš narážel. Láska je přesahuje. A kdo má zase za to, že ví, co je láska, toho Ježíš vyvede z míry, když vezme na kupce v chrámě bič, nebo řekne, že přišel postavit syna proti otci a dceru proti matce.
Nemít jednoduše pravdu, nevystačit si s hotovými pravidly a představami, nemít hned jasno a nezabydlet se přitom ani v tom, že je tedy všechno jedno ? to je opravdu těžké. Jsme možná s to jít kamkoli, pokud nás to zbaví nejistoty a poskytne pevný program, ale následovat někoho, kdo se v ničem zabydlet nemůže, to je přece něco jiného. To znamená zůstat otevřený, neškrtnout předem žádnou možnost, vždycky znova se na cestu ptát, přijmout i to, co jsem si neplánoval, připustit i možnost překvapení, pustit se i do toho, co se nedá předem vypočítat.
Chceš-li tedy opravdu jít za Kristem, pak se připrav na to, že budeš muset vyjít jako Abraham, aniž bys věděl, kam jdeš, a že ať dojdeš kamkoli, nikdy to nebude cíl.
A teď ten druhý pohled do zrcadla: ?Pane, dovol mi napřed odejít a pochovat svého otce.?
Ano, půjdu, ale uznej, že jsou věci a hodnoty, které prostě nelze pominout. Napřed udělám, co se sluší, co se musí ? to přece uznáš ? a pak tě budu následovat.
Jestliže v tom prvním případě si člověk neuvědomoval, že se jeho představy nemusí s cestou za Ježíšem krýt, tentokrát o tom nejspíš ví, a tak napřed žádá souhlas s tím, co má za nezpochybnitelné, co přece každý uzná. Není to přece nic plytkého, jde o vážnou, důležitou věc ? pochovat svého otce. Lze si snad představit něco přednějšího? To musí každý pochopit. Přece nejsi úplně bez citu, Ježíši! Přece nechceš zrušit pilíře kultury, základy slušnosti a úcty! Přece nejsi žádný anarchista, který se vysmívá těm nejvážnějším a nejcitlivějším věcem! Uznej, něco se zkrátka musí, a pak jdu hned za tebou.
Obavám se, že tohle je řeč většiny z nás. Ježíš ano, v toho věřit chceme, ale jsou přece věci, které jsou bez diskuse, které jsou dané, které mají přednost. Hned, jak budeme hotovi, přijde Ježíš na řadu. My se vlastně už ani na svolení neptáme. My jsme si už odpověděli ? napřed rodina, napřed povinnosti, a pak přijde na řadu i ta cesta za Ježíšem.
Jenomže Ježíš to takhle nebere. Chceš-li jít za mnou, pak nic přede mnou nebude!
Tomu, kdo vyrukuje s nezpochybnitelnými hodnotami, odpoví: ?Následuj mne a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.?
To je teda šok. Ježíš nebere na nic ohled. To, co považujeme za samozřejmou omluvu, před ním neplatí.
Věcně vzato je to, co říká, vlastně nesmysl. Mrtví nemohou nikoho pochovávat. Bible ovšem ? a to už jsme asi zaregistrovali ? mluví o smrti a o životě a o mrtvých a o živých svým vlastním způsobem, a ten se jen málo kryje s naším běžným uvažováním: ?Život je Kristus a kdo nemiluje, zůstává ve smrti.?
Ta Ježíšova odpověď má asi takový význam:
Následuj mne ? v tom je život, v tom je všechno, co je k životu třeba. Beze mne je naopak i to, co je bezesporu důležité, mrtvé, bez života. Následuj mne a nech to být. To neznamená, že by to v životě nemělo mít místo, že by to nebylo třeba. ?Váš nebeský otec přece ví, že to potřebujete.? Důvěřuj tomu. Hledej nejprve jeho království a spravedlnost a všechno ostatní ti bude přidáno. To, co jsi pro mne opustil, na té cestě za mnou najdeš a nebude to už k smrti, ale k životu.
Jestli si z toho ale uděláš prvořadou věc a důvod, abys mne odsunul na druhou kolej, pak nebudeš žít, pak to bude jen život mrtvoly. Nech ho těm, kdo se pro něj rozhodli. Ty se odvaž důvěry, že já jsem ta pravda, cesta i život. Pak nic přednějšího nebude.
Jiná cesta za Ježíšem není. Kdo nedůvěřuje, že s ním ke všemu, co je důležité a co je k životu třeba, dojde, a chce ho nejdřív sám zaopatřit, ten ve skutečnosti nikdy na cestu nevykročí. Dokud žijeme, je přece stále něco třeba. Jediná možnost, jak Krista následovat je v té důvěře, že v něm a skrze něho je stvořeno všechno, že se sama plnost rozhodla v něm přebývat, že je v něm život sám. Pak nám ta jeho odpověď nebude znít hrozivě a tvrdě, pak nám nebude zatěžko na ní dát. Amen.