kázání 10.3. - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 10. 3. 2013, V. Hrouda

Čtení: J 19, 38-42

Kázání: Gn 23

Milé sestry, milí bratři:

Za tři týdny jsou Velikonoce. Blíží se den Ježíšovy smrti. Umřel a byl pohřben, tak vyznáváme naši víru. Hrob je velikonoční téma. A hrob je také lidské téma.

Z knihy Genesis vám nyní přečtu vyprávění o tom, jak Abraham koupil hrob pro svou ženu Sáru, která zemřela ve věku sto dvaceti sedmi let, v Chebrónu, v kenaanské zemi (Gn 23).

Sára byla živa sto dvacet sedm let; to jsou léta Sářina života. Zemřela v Kirjat-arbě, což je Chebrón v kenaanské zemi. Abraham přišel, aby nad Sárou naříkal a oplakával ji. Pak od zemřelé vstal a promluvil k Chetejcům: „Jsem tu u vás host a přistěhovalec. Dejte mi u vás do vlastnictví hrob, kam bych zemřelou pohřbil.“ Chetejci Abrahamovi odpověděli: „Slyš nás, pane. Jsi mezi námi jako kníže Boží; pochovej svou zemřelou v nejlepším z našich hrobů. Nikdo z nás ti neodepře svůj hrob, abys mohl zemřelou pohřbít.“ Abraham se nato Chetejcům, lidu té země, uklonil a promluvil k nim dále: „Souhlasíte-li, abych zde svou zemřelou pohřbil, slyšte vy mne: Přimluvte se za mne u Efróna, syna Sócharova, ať mi přenechá svou makpelskou jeskyni, která je na konci jeho pole; ať mi ji před vámi přenechá za plnou cenu stříbra, abych měl vlastní hrob.“ Efrón zasedal uprostřed Chetejců. Efrón chetejský tedy Abrahamovi v přítomnosti Chetejců odpověděl přede všemi, kteří měli přístup do rady v bráně toho města: „Nikoli, pane; slyš ty mne. To pole je tvé, i ta jeskyně na něm je tvá; dávám ti ji před očima synů svého lidu. Tam pochovej svou zemřelou.“ I uklonil se Abraham před lidem té země a v přítomnosti lidu té země pravil Efrónovi: „Raději slyš ty mne. Dám za to pole stříbro. Vezmi jeode mne a já tam svou zemřelou pochovám.“ Efrón Abrahamovi odpověděl: „Pane, slyš ty mne. Pozemek má cenu čtyř set šekelů stříbra. Co to pro nás znamená? Jen pochovej svou zemřelou.“ Abraham souhlasil a odvážil Efrónovi stříbro, jak on sám v přítomnosti Chetejců navrhl, čtyři sta šekelů stříbra, běžných mezi obchodníky. Tak připadlo Efrónovo pole v Makpele naproti Mamre, pole i s jeskyní na něm a všechno stromoví na poli i na všem jeho pomezí kolem, do Abrahamova majetku před očima Chetejců, všech, kdo měli přístup do rady v bráně jeho města. Abraham potom svou ženu Sáru pohřbil v té jeskyni na poli v Makpele naproti Mamre, jež je uChebrónu v kenaanské zemi. Tak připadlo pole Chetejců i s jeskyní na něm Abrahamovi, aby měl vlastní hrob.

Hrob je místo spočinutí. Hrob je poslední stanoviště, tady odpočívá tělo, které zemřelo. Hrob je stan smrti.

Hrob je zároveň místo, kam přicházíme plakat a vzpomínat. Pláčeme nad životem. Ano, on tady už není a z toho je nám smutno. Ten život byl ale žit (a odžit, prožit, užit). A naplnil se, nějak originálně… i když mohl být krátký nebo těžký. Naše slzy tu padají do půdy, aby z té půdy mohl vyrůst další život. Proto je hrob i stan života.

Takže… hrob je obojí! Stan smrti i stan života. O tom se chci pokusit dnes kázat.

Začněme u příběhu, který jsem před chvílí četl. Sára zemřela ve vysokém věku, v zemi, ve které byla hostem. Abraham přišel, naříkal nad zemřelou a oplakával ji. Pak od zemřelé vstal a šel zařídit pohřeb, dojednat hrob. Tohle je začátek té třiadvacáté kapitoly, je to zapsáno ve třech krátkých verších, velmi stroze. Sára zemřela a Abraham plakal. Smrt a zármutek. Není třeba nic dodávat.

Následuje podrobný popis toho, jak Abraham domlouvá s Chetejci koupi jeskyně v Makpele. Tam by chtěl pohřbít Sáru a tam by chtěl také později spočinout sám.

Ano, na tom není nic divného. V těch dobách se v jeskyních pohřbívalo.

S Chetejci byla rozumná řeč, dokonce chtěli Abrahamovi zdarma přenechat jejich nejlepší hrob (23,6). Odpověděli mu doslova: Jsi mezi námi, Abrahame, jako kníže Boží, nikdo z nás ti neodepře svůj hrob. To byla velká pocta!

Abraham ale trval na koupi, aby to bylo černé na bílém, aby to byl skutečně jeho vlastní hrob (23,9 a 20)! Jistě tu jde hodně o to, aby se host a přistěhovalec Abraham (23,4) konečně právoplatně usadil v zemi, kterou jemu a jeho lidu zaslíbil Hospodin: Tvému potomstvu dávám tuto zemi… (15,19). Lidu přeci patří země, ve které odpočívají jeho otcové a matky.

Hrob je tu stan smrti i stan života. Obojí.

Stan smrti, protože Sára zemřela. Tečka, nic se nedodává. Nic se nerelativizuje, je to tak!

Stan života, protože Abraham pláče. Tečka, ani tady se nic nedodává. Pláč se nevysvětluje ani nekomentuje.

Ale příběh pokračuje – Abraham vstane od zemřelé a jde k Chetejcům. Tím se hrobu dává význam. Sáro, mít hrob znamená, že tvůj život měl smysl a má smysl pořád dál. Budeš jako první z nás ležet ve vlastní zemi, v zemi, kterou nám dal Hospodin. Tvůj život bude základní kámen. Základní kámen dobré budoucnosti. Požehnání bude pokračovat. Konec tu dostává význam nového začátku.      

Nyní druhý hrob, Ježíšův. Je taky ve skále. Jan píše o novém hrobu, v němž dosud nikdo nebyl pochován (J 19,41). To se také podobá situaci v Kenaanu, předtím se v makpelské jeskyni nejspíš nepohřbívalo.

Avšak nejde mi tu o porovnávání dvou hrobů a dvou úmrtí, časově dost vzdálených. Jde mi pořád o to, že hrob je stanem smrti i stanem života.

Hrob vytesaný ve skále, spíše hrobka, která měla vchod a kam se tudíž dalo vstoupit, a odkud se tudíž dalo i vyjít! Podle Janova podání pohřbili Ježíšovo tělo Josef z Arimatie a farizeus Nikodém, dva tajní Ježíšovi učedníci. Podle zvyklostí pomazali tělo vonnými mastmi z aloe a myrhy, zabalili je do pláten a položili do hrobu. Blízko místa popravy.

Umřel a byl pohřben. Před tím byl zajat, chycen… nebylo to tak těžké. Už tohle je děsivé. Přisluhovači a zupáci napnou sítě, aby do nich chytili Boha. Toho, který jim dal dech, život, vlastně všechno!

Mnou si ruce, kopou do bezbranného, dělá jim dobře, když teče krev. Ponižují, plivou, bičují… pravda, konají na rozkaz svých velitelů. A ti se zase bojí davu v ulicích. Také lid chce krev a vůdcům se to hodí. Nakonec popraví Boha jako rouhače.

Člověk odsoudil Boha k smrti… za rouhání proti Bohu. To je přeci absurdní!. Absurdní divadlo smrti Boha!

V hrobce skutečně leží tělo mrtvého Boha. Bůh zemřel doopravdy, Bůh v těle, Immanuel.

Umřel a byl pohřben. Pak sestoupil do pekel (Descensus ad inferos).

Martin Luther to chápal tak, že Kristus ve smrti sestoupil do podsvětí, aby se zde utkal se Satanem a jeho mocnostmi, aby vybojoval rozhodující bitvu se smrtí.

Jan Kalvín pokládá za pravé peklo odloučení, opuštěnost od Boha. Takže Kristus vytrpěl nejen násilnou smrt těla, ale zemřel i v utrpení na duchu. Byl zmučen úzkostí absolutní prázdnoty. Tuto úzkost a děs nazývá apoštol Petr bolestí smrti (Sk 2,2). Leží tu, Beránek, zabit svými dětmi a opuštěn svým Otcem. Tohle je peklo…

Nikoliv však vítězství pekla! Otec se Syna zastane a kámen bude odvalen. Stan smrti a stan života.

Hrob Sáry a hrob Ježíše. Rád bych se k oběma vrátil ještě jednou, tentokrát z naší dnešní perspektivy, méně teologicky. Ne, že by nám teologie neměla být k užitku, jistě měla. A je taky dobře, že chceme rozumět včerejším příběhům. Avšak, smrt je dnešní, protože nám umírají lidé. A smrt je i zítřejší, protože my sami ji máme před sebou, jednou jistě zemřeme.

Je potřeba slyšet, že hrob je místo smrti… abychom uměli žít v pravdě. A je třeba slyšet, že hrob je místo života… abychom uměli žít v naději! Je třeba slyšet, že se nemusíme bát!

Hrob Sáry. Když Sára umřela, Abraham plakal, a pak v míru se sebou i s místními Sáru důstojně pohřbil.

Slyším v tom příběhu pokoru. Pokoru Sářinu i pokoru Abrahamovu. Pokoru před daností, před řádem světa. Hlavně pokoru před dárcem života: Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo budiž požehnáno (Jb 1,21), to říká jinde a jindy Job. Tuhle pokoru ze smrti se chci učit. S touhle pokorou se setkávám i dnes, u dnešních lidí. Nezmizela, možná je někdy oslabena.

Také v tom příběhu slyším přirozenost. Poslušnost k přirozenosti, k hlasu z nitra. Abraham naříkal a oplakával Sáru. Možná dost dlouho, nejspíš déle, než je obvyklé dnes. Ten hlas z nitra byl smutný až k smrti (Mt 26,38), a valil se ven. Projevy žalu měly v těch dávných dobách své rituály – zpěv písní, truchlivé úpění, bití v prsa. Takové rituály někde přežily dodneška, třeba v Rumunsku. My rituály zármutku neumíme, možná i proto truchlíme déle, a nakonec bolestivěji.

Také v tom příběhu slyším zaslíbení, naplnění a naději. To jsou všechno projevy života, vlastně projevy života s Bohem. Zaslíbení … Tvému potomstvu dávám tuto zemi. Naplnění… Tak připadlo pole Chetejců i s jeskyní na něm Abrahamovi, aby měl vlastní hrob. A naději, která je v tom, že Bůh své zaslíbení naplňuje a že člověk na tom má účast i podíl. To není fráze, ani dneska ne.

Škoda, že se Sáry a Abrahama nemůžu zeptat: Sáro, bojíš se smrti? A co ty, Abrahame? Věřím, že by oba řekli: Nebojím se! Dnes je taková doba, kdy se navzájem posilujeme čímsi, co bych nazval ´solidaritou slabých´. Bojíte se smrti, pane? To nic, já taky. Každý se bojí smrti, a ten, kdo říká že ne, tak klame sám sebe nebo se chvástá…´

Řekl bych, že to není úplně dobrá solidarita a taky to není úplně pravda. I dnes se potkávám s lidmi, kteří se smrti nebojí, řeknou to a mluví pravdu. Bojí se spíše toho, co bude s jejich blízkými, když oni nebudou. Bojí se toho, že nebudou moci žít pro své milované a být jim oporou či vzorem.           

Hrob Ježíšův. Kristus ve Zjevení Janově říká: Neboj se. Já jsem... ten živý. Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu (Zj 1,18). My klíče nemáme, proto můžeme jen přemýšlet, meditovat nebo věřit. Hrob Ježíšův je takový pevný bod celých Pašijí.

Myslím si, že ten skalní hrob je místem odpočinku. Místo pro pietu. Ježíšovi blízcí sem přinesou tělo, které je znavené týráním, tíhou kříže a bolestí. Proto když je z kříže sňali, ošetřili, a položili, byla to úleva. Dotýkali se v úctě a s něhou těla, které bylo zbité a zkrvavené. Slovo ´pochovat´ je výstižné, slyším v tom ´chovat´, chovat v náručí, s láskou. Pochovat člověka lze však i ´na duchu´, modlitbou. Pochovat tělo i ducha. Dnes máme s rituálem zaopatření těla po smrti velké potíže, neúčastníme se ho zpravidla osobně, zaplatíme si pohřebné firmu, která tělo do hrobu připraví. Není to tak dávno, kdy tělo v chalupě rodina připravila k pohřbu sama. A bylo to dobré pro rozloučení i pro truchlení.

Myslím si, že ten skalní hrob je místo neviditelného zápasu ducha.

Ježíš po své smrti sestoupil do pekel, to je důležitý článek křesťanské víry. Představuji si, že největší hrůza tmy nastane, když se tma odmlčí. Když voláme do prázdna. Děs, který nás zmrazí, ochromí, který najednou zeje jako propast: když v poslušnosti Hlasu a v důvěře v jeho moc odvážně vejdeme do neznáma, a pak shledáme, že žádný Hlas není… To je peklo, kterým Ježíš musel projít!

Otec Ježíše vzkřísil. Je dobojováno. Peklo se navždy zavřelo, protože peklo znamená, že Bůh není. Bůh se ozval, protože je.

Každá další smrt, i ta, která se nás dotýká nebo v budoucnu dotkne, je již v pokoji tohoto Ježíšova vítězství. To je velká a zásadní úleva!

My víme, že jsme přešli ze smrti do života (1J 3,14). To říká autor prvního listu Janova.

Modlitba:

Pane Ježíši Kriste,

chceme žít v pravdě. Proto nechceme zamluvit, že hrob je místo smrti.

Pane Ježíši Kriste,

chceme žít odvážně, v důvěře a v naději. Proto můžeme dosvědčovat, že hrob je místo života. S vděčností za smysl těchto tajemných věcí, a s vděčností za to, co jsi pro nás vykonal, chceme vyznat: Odpusť, když si pyšně myslíme, že rozumíme. Smrti nelze rozumět, životu snad trochu ano. Buď vůle tvá.

Amen