kázání - 10.4.2009; Velký pátek - Marek 15

Čtení: Izajáš 59,1 ? 4 + 9 ? 14
Text: Marek 15,33 - 39

?Bože můj, Bože můj, proč si mne opustil?? - jsme na dně, bratři a sestry. Nic strašnějšího, nic temnějšího už není.
Trpět ve jménu pravdy, trpět na cestě lásky je nesmírně těžké. Jenom málokdo se toho odváží. Ale najdou se takoví. Pokud je člověk o pravdě přesvědčen, pokud je si jist, že se v lásce blíží samotným základům života, může v tom najít sílu, aby všechno protivenství a nepřízeň okolí snášel a unesl. Ví proč. Ví, že to má smysl. Má, o co se opřít, alespoň sám v sobě.
Jenomže, co když se ozvou pochybnosti i uvnitř? Co když je ten tlak zvnějšku tak silný, co když je neúspěch tak markantní, a bezmoc toho, nač se člověk spolehl tak totální, že i tu vnitřní jistotu ztratí, že najednou žádný smysl nevidí, že i jeho důvěra už jen tápe v temnotách? To už pak nemá vůbec žádný pevný bod, kterého by se zachytil. To je vydán zcela. To už pohasíná i to světlo v duši, díky kterému je možné vzdorovat i všeobecné temnotě.
Jistě - je tu i možnost, o které mluví prorok Izajáš ? totiž, že je ta otázka, která se tváří v tvář temnotám vyčítavě ptá, kde je teď Bůh, falešná. Předhazujeme v ní asi často Bohu bezmoc a nepřítomnost něčeho, co jsme sami opustili, co svým jednáním sami popíráme. Chceme Boha činit odpovědným za stav, který jsme vlastní nevěrností způsobili. Falešně vyčítáme Bohu něco, co je jen důsledkem toho, že se na něho spolehnout neumíme.
Ale Markovo pašijní vyprávění je o něčem jiném. V něm tu otázku nekladou ti, kdo sami věrnost opustili, kdo ji křižují nebo tomu nezúčastněně přihlížejí. ?Bože můj, Bože můj, proč si mne opustil??, tu křičí ten, kdo se na Boha spolehl. O jistotu boží přítomnosti nepřichází jenom nevěra, ale i víra. To je ta děsivá možnost.
Není divu, že si ji nechceme připustit, že před ní uhýbáme. Už evangelista Lukáš před ní couvl. V jeho podání říká Ježíš na kříži vyrovnaně: ?Otče, do tvých rukou odevzdávám svého Ducha.?
Tak si to představujeme. Tak bychom to rádi viděli. Víru může jistě potkat cokoli, ale vnitřně jí to zasáhnout nemůže, o pokoj a vyrovnanost jí to nepřipraví. Po tom toužíme a nechceme si to nechat vzít. Bráníme to zuby nehty. Proti tomu, kdo by to zpochybňoval, vyrazí hned mnoho věřících s kupou zbožných pouček: ?Nikdy přece nejsi sám. Pán Bůh je vždycky s tebou! Nic nás od něho neodloučí!? A biblisté také hned přispěchají na pomoc: ?Jestli v tom Ježíšově výkřiku slyšíte nějakou nejistotu, tak to teda bibli málo znáte. Vždyť je to přece citát z dvaadvacátého žalmu. Ježíš vůbec nepochybuje, Ježíš se modlí! S důvěrou se k Otci obrací.?
Ano, bratři a sestry, je to citát z žalmu. Ale není to spíš právě jen doklad toho, že tu nejhlubší a nejvnitřejší opuštěnost nepoznal jenom Boží syn, ale i jiní před ním? A že ji mohou poznat a prožívat i jiní po něm? Možná právě někdo z vás, bratři a sestry. Mnohým se Bůh ztrácel a ztrácí v bezmoci spravedlivých, pod nohama těch, kdo dupou po věrnosti a pravdě, ve výsměchu těch, kdo si z oběti tropí šašky, anebo uprostřed bolesti, která jakýkoli smysl popírá.
A komu by se taky neztrácel? Jaký by to byl Bůh, který by tomu všemu mohl klidně přihlížet? To je snad lepší spolu s Kristem Boha nevidět! To radši hlasem velikým křičet, že mi Boha zastřel temný mrak a se svou vírou jsem teď v koncích, než Boha klidně spojit se situací bezpráví a lži, se situací, v níž lásku křižují.
Ani Boží Syn v takové situaci Boha vidět neuměl a na otázku po smyslu utrpení nevinného si odpovědět nedovedl. A my že bychom to dovedli? A že by zrovna ty odpovědi byly výrazem nebo dokonce měřítkem toho, jak pevně mu důvěřujeme? Není to spíš naopak? Nejsou projevem toho, že ho doposledka následovat neumíme? Že se nikdy jako on cele Bohu nevydáváme a do lásky a věrnosti se až po smrt neinvestujeme? Že je nám naše vnitřní jistota a světlo v duši bližší než Kristus ukřižovaný?
Jsou asi, bratři a sestry, situace, kdy si víra odpověď dát nemůže a nemá, kdy nemůže být nad věcí a kdy jí nic jiného než otázky nezbude. A není dobré téhle možnosti uhýbat. Jinak se zbožnost promění v tak absurdní divadlo, o jakém Marek vypráví:
Kde se moc lásky a věrnosti projeví bezmocí a bolestným vnitřním zmatkem, touží pak člověk jenom po pouťovém triku. Kde jde o život, koketuje se zázraky. A v umírání vidí jenom příležitost, jak ověřit svoje náboženské představy. Kde se otevírá úplně nový pohled na vlastní zoufalství a krize, je zaslepen čekáním na náboženské kejkle: ?Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Elijáš sejmout.?
Nepřišel. Přišla smrt. ?Ježíš vydal mocný hlas a skonal.? Zázrakuchtivost zůstala neukojena. Ale kdo má oči k vidění, může zahlédnout Boha na dně, a proto i na dně Boha.
Nejenom ten, kdo si dokáže udržet svoje privátní světýlko, i kdyby bylo temnota po celé zemi, ale právě ten, komu se na cestě víry všechno zhroutí, je s Božím Synem zajedno. Prokletí a zavržení, úzkost, opuštěnost a pochybnosti nejsou mimo, ale patří k věrnosti Bohu a k věrnosti Boha. Víra zůstává vírou tím krokem do temnot. Neboť Bůh do nich vstoupil.
Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Symbol, který připomínal, že člověk k boží slávě otevřený přístup nemá, který odděloval svatyni, prostor vyhrazený Bohu, od světa člověka, je pryč. Hranice padla. Nejen, že máme otevřený přístup k Bohu, ale svatyně a svět jsou jedno. Svět je svatyní, svět je místem setkávání s Bohem. Bohoslužba už nemá svůj zvláštní prostor, děje se před zraky člověka v jeho životě. Tajemství už není utajené, jsme jeho svědky v chrámu tohoto světa. Opona padá. Bůh se nabízí našim očím. A právě v téhle chvíli.
A člověk, který rozhodně v chrámě doma nebyl, také vidí nečekaně Boha i na popravišti: Když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: ?Ten člověk byl opravdu Syn Boží.?
Setník byl nástrojem moci, síly člověka, která se tu prosadila, která ukázala svoje možnosti, která triumfovala. Tak to v našem světě chodí. Můžeme všechno. I zabít Boha, který překáží. Nikdo nám v tom nezabrání. Nikdo nám v tom také nebrání. Konečně silní, konečně na vrcholu. A najednou ten, který ty vytoužené možnosti až do krajnosti realizoval, uvidí tváří v tvář svému dílu něco úplně jiného než velikost své moci. Ten, kdo moci užil, najednou prohlédne k velikosti toho, kdo se moci vzdal.
Setkat se právě, když jsme uspěli ve své ctižádosti, když překypujeme silou, s Bohem bez moci, s boží slabostí a vydaností ? to nám nutně vyráží zbraň z ruky. Vedle boží bezmoci vidíme svou sílu jako ubohou sebejistotu hulvátů, jako neschopnost udržet na uzdě sami sebe. Ta přijatá bezmoc odhaluje nicotnost naší síly, která není s to donutit Boha, aby změnil styl, aby se vzdal lásky a jednal jinak. Tuhle moc bezmoci mohl zahlédnout asi právě ten, kdo poznal, jak málo stačí, aby lidé skákali, jak jiní pískají.
Ale poznáním to nekončí. Vyznal-li celník tváří v tvář ukřižovanému Kristu: ?Ten člověk byl opravdu Syn Boží.?, přiznal tím také: Mám podíl na jeho smrti. A jinak to asi nejde ani dnes.
Amen