Matouš 7, 15 - 20

Čtení:        Jeremjáš 8,4 – 12

Poslání:           Jak 3,7 - 15

Sestry a bratři,

                ani náboženství, ani křesťanství, ani naše víra nejsou jednoduše kladným, bezpečným a zaručeným prostředím. Mají stejná, né-li větší úskalí a nebezpečí než cokoli jiného. Riziko omylu, lži a falše je tu úplně stejné jako kdekoli jinde. A je o to nebezpečnější, že může mít punc svatosti, že se může jevit jako ten nejpříkladnější projev zbožnosti, že se může skrývat za tím, co si právem zaslouží naši úctu.

                Naivitě, která si myslí, že to, co se děje ve jménu božím nebo s odkazem na bibli, je samozřejmě správné, to právě ona i Ježíš sám opakovaně připomínají. Existují nejen praví, ale i lživí proroci. Což nejsou ani jinověrci, ani ateisté, ani lidé nábožensky lhostejní. A nemusí také jít  o vědomé podvodníky či vypočítavé vykuky. Lživí proroci bývají naopak většinou nezvratně přesvědčeni o tom, že právě oni jsou těmi jedinými pravými vykladači božích věcí. Když Ježíš říká, že přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci, není třeba v tom hned vidět vědomou přetvářku a pokrytectví. Ten rozpor bývá spíš projevem nedostatku sebekritičnosti a pokory.

                Ani ve své víře nejsme zkrátka zbaveni a ušetřeni té obtížné odpovědnosti, ve které musíme hledat a bedlivě zvažovat, co je skutečně pravdivé a co falešné.  I v ní můžeme snadno podlehnout klamu, naletět, i při té nejupřímnější víře se stát jenom obětí lži a přispívat ke zkáze, protože pravda a lež – i ta zbožná - mohou být navenek k nerozeznání.

                Falešní proroci přicházejí v rouchu ovčím. Ctí příslušnost ke stádu. Navenek neprovokují. Drží se zavedeného. Snaží se vyhovět, snaží se vemluvit. Kdo si není vědom rizika, které na něj číhá právě v tom, co je mu vlastní a co je pro něho nejsvětější, ten jim snadno sedne na lep. Vždyť i ďábel podle Matoušova evangelia skvěle cituje bibli, ví, jak potvrdit víru zázrakem a nabádá k tomu, aby jeden pro boží věc získal všechny dálavy země.

                Bacha na to! Právě ve víře je třeba maximální kritičnosti. „Střezte se lživých proroků,“ varuje Ježíš. Buďte si dobře vědomi toho, že i zbožnost může být falešná a může jenom sloužit zlému. Mírumilovný projev může skrývat jen zhoubnou dravost. Střízlivá ostražitost je zcela na místě.

                Myslím, že v tomhle jsme na začátku jednadvacátého století v české republice dost vyškolení. Alespoň ve veřejném životě. Krásným slovům už věří málokdo. Spíš panuje vědomí, že se nedá věřit nikomu a všechno je jen přetvářka a podvod. A tahle atmosféra se samozřejmě šíří i do církve. S pravými proroky už vlastně ani nepočítáme.

Jenomže střízlivá ostražitost a kritičnost je něco jiného než všeobecná skepse a nedůvěra. Ta nevede k ničemu dobrému. Jenom k lhostejnosti. A stává se pak ospravedlněním vlastního nekritického názoru. Paranoia všeobecné podezíravosti ničí vztahy, znemožňuje věcný rozhovor, vede nakonec k tomu, že si místo kritického přemýšlení vystačíme s vlastním dojmem, což je právě voda na mlýn lživým prorokům.

                Proto je důležité neslyšet z Ježíšových slov jenom to varování, ale také potvrzení: Nejste odsouzeni k věčné nedůvěře. Faleš lze poznat! Lež vyjde najevo. „Po jejich ovoci je poznáte,“ říká Ježíš.

                Každý postoj, každé poselství něco vytváří, má svoje plody. Samozřejmě ne hned. Než se ukáže, jaká je úroda, chvíli to trvá. Chce to trpělivost a trochu dlouhodobého zájmu a pozornosti.  Poznat kvalitu ovoce může jen ten, kdo se o ně opravdu zajímá a vydrží v tom zájmu až do sklizně, kdo není hned se vším hotov.

Pak ale platí, že plody odhalí a prozradí svůj kmen. Není totiž možné, aby byly dobré, pokud není dobrý on. Jejich kvalita závisí na kmeni. A Ježíš ujišťuje: Ono se to nakonec projeví. Co má člověk v srdci, to nakonec vždycky vyjde najevo. Lživé proroky poznáte po ovoci právě proto, že dobrota není jenom otázkou jednotlivých skutků, ale souvisí se samotnou podstatou člověka. Bez té základní bytostné dobroty, důvěry a věrnosti, nemůže vést k dobrému ani jednání navenek vzorné a zbožné. Jeho plody budou zlé. „Špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“

Tak třeba jinak nepochybně dobrá mírumilovnost a zvěstování pokoje, ke kterému jsme jako boží lid povoláni, pokud člověku chybí základní úcta k Bohu a stud, ukáže se jen jako lehkovážné žvanění, protože žádnou pomoc nepřináší, těžké problémy neřeší a vede ke zkáze. Nakonec vyjde najevo, jak píše prorok Jeremjáš, že za tou mírumilovností byla jen neochota vyznat vinu a obrana deformovaných pořádků.

Nebo důraz na boží zákon, na poslušnost přikázání a spravedlnost – ten je také jistě oprávněný a právem si získává respekt. Jenomže pokud nevyvěrá z bytostně vděčné důvěry, která ví, že k tomu všemu dostává šanci jen díky boží dobrotě, plodí jenom pýchu, nelítostné sudičství a pokrytectví, které místo svého Vykupitele, oslavuje jenom sebe. Příkladem toho jsou v bibli nejen pověstní farizeové, ale i mnohé skupiny prvních křesťanů, kde se místo lásky usídlilo zbožné kádrování, náročivost a povýšenost. Jen si všimněte, jak často s nimi apoštolové ve svých listech zápasí.

A stejné je to i s duchovním životem. Ten když neroste z opravdu kristovské lásky, tak plodí jen pocit nadřazenosti a povznesenosti, jemuž jsou skutečné problémy světa nebo všedního dne lhostejné. Na rozdíl od Krista, který do světa a pro svět přišel, je nad něho takový prorok ducha povznesen, ruce si s ním špinit nemíní. Jen se od něj odděluje. Apoštol pak píše o duchu, který nevede k vyznání, že Ježíš přišel v těle. A ten není z Boha.

Ježíšův odkaz na ovoce budí při povrchním čtení dojem, že jde právě jen o ty vnější evidovatelné projevy zbožnosti – o dobré skutky, vzorný a duchovní život, o tichost a mírnost apod. Jenomže Ježíš ve skutečnosti zdůrazňuje, jak kvalita ovoce závisí na dobrotě kmene. Jak o tom, co zbožnost plodí, rozhoduje něco mnohem hlubšího, bytostnějšího a osobnějšího. To, co má člověk v sobě, se i při těch obecně dobrých skutcích a slovech projeví.

Jenom na té prvoplánové zbožnosti a vzornosti nesmí člověk ulpět. Nestačí být účetním dobrých skutků a hlídačem slov. Musí sledovat, k čemu opravdu vedou, jaké jsou jejich skutečné plody. Pak ho lživí proroci v rouchu ovčím neoklamou. Pak jim může klidně říct: „Nemám zájem“, a přitom neutonout v obecné nedůvěře, nebo lhostejnosti. Díky tomu Ježíšovu ujištění může pravé od falešného rozlišit.

Jenom je třeba dodat ještě jednu věc. To, co Ježíš řekl o stromu a ovoci, platí i o té střízlivé kritičnosti, ke které vybízí. Také pravdivost té ostražitosti, která rozlišuje a varuje se lživých proroků, záleží nejen na správném klíči, ale především na tom, co máme v sobě. Původně také toto varování, jak ukazuje lukášovská verze Ježíšova kázání, bezprostředně navazovalo na oddíl o posuzování druhých. V něm Ježíš zdůrazňuje, jak důležité je utkat se nejdřív s vlastním nedostatkem, aby se člověk mohl dobře postavit k chybám druhých. A v Matoušově evangeliu Ježíš znovu opakuje, že strom se pozná po ovoci, v souvislosti s hříchem proti Duchu svatému, při kterém jde o snahu shodit dobré jednání druhých nařčením z ďábelských pohnutek. Má-li člověk v srdci jen zášť a touhu ospravedlnit se za každou cenu, pak ho ani ta Ježíšova rada před lží neochrání. Stane se pro něj jen jejím nástrojem. A já mám za to, že s tím souvisí i závěrečné Ježíšovo ujištění: „Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ To není odstrašující hrozba, jak by se mohlo zdát. Ježíš to přece neříká lživým prorokům, ale nám, kteří se jich máme vyvarovat. Ujišťuje nás: „Nebojte se, oni mají svou odplatu.“ Tahle důvěra je důležitá. Chrání nás, abychom se v odpovědnosti, nebo v úzkosti o dobrou sklizeň sami nepustili do toho vytínání. Abychom se v úsilí o čistotu víry nedopustili čistek, ve kterých se nevědomky sami postavíme na místo boží. To není naše věc. Na nás je právě jen, abychom téhle lživé zbožnosti, která vypadá tak svatě, nesedli na lep. Amen.