čtení: Lukáš 14,15 - 24
text: Kazatel 5,18-19 + Filipským 4,6-9

Bratři a sestry,
začíná další rok. Tenhle čas je vždycky trochu zvláštní. Daleko víc než kdy jindy asi přemýšlíme o svém životě. Vzpomínáme na to, co bylo, vyhlížíme k tomu, co bude. Hodnotíme rok uplynulý, snažíme se předem nahlédnout do roku přicházejícího. Naděje i obavy jsou nějak blíž. S tím pohledem na třistašedesátpět neznámých dní, zakoušíme najednou svoji vrženost do času, vydanost svého bytí v tomto životě: Co bude? Co ty dny přinesou? Každá následující vteřina může znamenat cokoli: počátek i konec, lásku i smrt, rozchod i setkání. Nevíme. Cítíme potřebu ujistit se přáním "šťastného nového roku", ale sami v hloubi tušíme, že je to v lepším případě jen vyjádření dobré vůle - dobré vůle těch, kteří ovšem nejsou ve věci štěstí příliš kompetentní. Zůstáváme bez jistoty, zůstáváme bezbranní proti tomu času, který může přinést cokoli.
Ta bezbrannost může být zdrojem obav. Ta bezbrannost nás ale také může osvobodit a naše srdce naplnit radostí. Je-li tomu totiž skutečně tak, že běh věcí není v posledu v naší moci - a kniha Kazatel, z které jsem četl, je v téhle věci nadmíru střízlivá - pak všechno, co máme, a každá šťastná chvilka, každý okamžik života, který není naplněn jen úmorným pachtěním a lopotou bez užitku, je zázrakem, je nesamozřejmým darem, darem Božím.
K tomu právě došel Kazatel: "Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží." Naše zaopatření i štěstí jsou - při veškeré námaze, kterou jim věnujeme - darem nikoli samozřejmým výsledkem píle, výkonnosti, šikovnosti a prozíravosti. Leccos jistě můžeme, ale kolik věcí, které ani nedohlédneme, se podepíše na tom, jaký bude výsledek. A často teprve ve chvílích ztrát člověku dojde, jaká je to vlastně milost, že něco má, že žije, že se něco povede.
Ve světle tohoto poznání samosebou bledne naše sebe-vědomí a zadostiučinění při pohledu zpět, třeba na minulý rok. To, co se nám podařilo, co jsme získali, čím jsme úspěšně a bez úhony prošli, není potom už naší zásluhou, nemůžeme v tom hledat a vidět svoje sebepotvrzení, nemůže nás to už naplňovat pýchou. Pravdivá je pak jenom vděčnost.
Někomu to může připadat jako ztráta. Někdo se dokonce - zhrzen - rozčílí a odmítne: To má snad všechna ta jeho celoroční námaha, starost a lopota zůstat bez uznání, to snad na tom má být stejně jako nějaký nezodpovědný floutek?!
Kdo se však této chudoby odváží, kdo přijme svou bezbrannost a objeví dobré věci života jako dar, kdo se naučí děkovat, tomu srdce naplní radost a pokoj. Ten může s důvěrou a beze strachu jít vstříc i tomu dalšímu roku, který je pro nás neznámou. Ta chudoba při pohledu zpět se mu promění v bohatství a sílu při pohledu vpřed. Totiž v bohatství a sílu důvěry. Kdo ví, že byl obdarován, ten ví také o lásce, která provází naši nezajištěnou existenci, o dobrotě, na kterou lze spoléhat uprostřed veškeré nejistoty, o věrnosti, pro kterou není třeba příliš myslet na dny svého života.
Díky lásce Boží se, bratři a sestry, nemusíme ani v tomto čase, kdy se láme rok, zaměstnávat příliš sami sebou. Naše mysl může být svobodná od starostí o sebe. Můžeme přemýšlet o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté... To není další břemeno, další starost, další povinnost; to není konkurent naší radosti. To je součást té radosti, kterou Bůh oblažuje naše srdce.
Jenomže právě tohle my moc nechápeme a proto před tou radostí uhýbáme. Vytáčíme se z pozvání, jako ti služebníci v podobenství. Máme za to, že nás připraví o náš čas pro sebe, že není kdy přemýšlet o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé a čisté. Máme přece dost starostí sami se sebou. A nejsou to žádné maličkosti. Jistě se zase bude zdražovat. Benzín, pivo, voda i nájmy porostou. Čekají nás několikeré volby, a to, co zatím volení představitelé předvádějí, moc nadějí na obrat k lepšímu nedává. Může se jistě stát i to, o čem píše už Kazatel ? že člověk po úmorné lopotě o bohatství přijde. Ano, máme dost starostí sami se sebou.
A jak nám s těmi starostmi je, bratři a sestry? Čím nás naplňuje ten dostatek času na sebe sama?
Jsme díky němu radostnější? Štveme se méně? Máme díky němu víc času na sebe navzájem? Jsme víc spolu? Trápíme se méně a docházíme tak spíš pokoje? Dokážeme si vůbec užít toho, co máme, nebo je to jen důvod k obavám a většímu shonu?
Není tomu spíš tak, jak to říká Ježíš: "...kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej." To nemusí být slovo o vrcholné oběti života, to je možná právě jen o tom, čemu život věnujeme. Soustředění na sebe je nejen nepřátelské Bohu, jak stojí v epištole, je nepřátelské a zhoubné především pro člověka. Ono nás vydává strachu, ono nás vrhá do náruče starostí, v něm se utápíme v moři obav, v něm se z nás stávají jen štvaní zajatci.
Tohle všechno ztratit, to přece není katastrofa, ale zisk, zisk důvěry, která ví, že poslušnost osvobozuje. Ano, poslání, které nás zve, abychom se přestali starat jenom sami o sebe, to není, bratři a sestry, další svazující břemeno, to je cesta, která nás
vyvádí ze zajetí věčných starostí, která nás osvobozuje pro radost Boží. Věřme tomu! Hledejme nejprve království boží a všechno ostatní bude nám přidáno. I svoboda od starostí. I radost při všem zdražování. I volnost k tomu, abychom si užili to, co máme. A není toho málo.
"Konečně tedy , bratři" - i sestry,- "přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu...A Bůh pokoje bude s vámi."
I v tom novém roce. Amen.