kázání 1.1.2014 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 1. 1. 2014, V. Hrouda

Čtení: Mt 6, 25-34

Kázání: Mt 6, 33-34

   

Milé sestry, milí bratři.

Dnešní kázání bude založeno na známém Ježíšově slově, jak jej v evangeliu zachytil Matouš. Mt 6, 33-34: Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení.

Přelom roku je zvláštní bod v čase. Nevím jak vy… za sebe mohu říct, že ho nijak zvlášť hluboce neprožívám. Hrknutí ve starém hodinovém stroji, na orloji, ve chvíli, kdy se velká a malá ručička potkají na dvanáctce a začnou zase znovu od nuly měřit čas. To, že Země zase jednou oběhla Slunce, sice vypovídá o úžasném rytmu celého Kosmu, nicméně … no jak říkám, kontinuitu času a plynutí času nijak zvlášť neprožívám. 

To, co naopak hodně prožívám, je nadějnost času!

A tak se pokouším brát začátek nového roku jako chvíli nadějnou. Chvíli, kdy můžeme pookřát! Pookřát, to je krásné slovo: Počkej, brachu, skočím si na Nový rok do kostela, abych pookřál! V tom ´křát´ slyším ´křísit´! …

Začátek nového roku je chvíle nadějná. V ní se můžeme trochu vzpamatovat. Postavit se zase na nohy. Probrat se… z něčeho, z nějaké chandry, ze splínu, z nabalené únavy… z toho, co se třeba celý rok nedařilo. Občerstvit se ze Slova. Osvěžit se ve společenství. Zotavit se. Vzpružit se. Vzchopit se. Nadechnout se. Usmát se. Nad tímhle mávnout rukou a přes támhleto se přenést… s lehkostí laně nebo gazely.

Zkusím něco udělat pro to, abychom na Nový rok pookřáli. Z Ježíšova slova, dnes již dvakrát čteného: Nedělejte si tedy starost o zítřek!

Chtěl bych o tom přemýšlet ve třech rovinách – v osobní rovině, v rovině sboru a v rovině světa. Takže, budu počítat do tří (to dělám nakonec rád a často).

První rovina – osobní. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti! Ježíš to myslel v osobní rovině. Říkal lidem Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. To se týká každého člověka.

Jestli mu tedy správně rozumím, tak mám pustit z hlavy, co se mnou a mými blízkými bude zítra. Jestli bude dost, a jak to bude, a jestli to zvládneme, a jak dlouho to takhle vydržíme, a jestli v tom nezůstaneme sami, a jestli pro mě bude mít hospodář i nadále práci, a jestli se děti budou držet doma nebo odejdou do světa. Na tyhle starosti možná dojde, ale možná taky ne. Pokud ne, tak se jimi zbytečně vyčerpáváme.

Dobře… mám pustit z hlavy, jak to bude. Rozhodně ale nemám pustit z hlavy … jak je to teď! Dneska! Takže…

Ježíš nás nevyzývá k flegmatizmu – nechte všechno být, ono to nějak dopadne. Spíš naopak: podívejte, ono je toho ke starání až dost, ale je třeba neotálet, neodsouvat to.

Ježíš nás nezbavuje odpovědnosti. Naopak, říká, že odpovědnost máme, dokonce větší, než jsme si až dosud mysleli, ale máme ji tady a teď!

A už vůbec Ježíš nechce, abychom se pasivně posadili a se založenýma rukama sledovali, jak se Hospodin o všechno postará. Naopak – království přišlo, už je tu! Tak do toho… neseďte tu jen tak! Zítřek je daleko, tak ho nechte být, jen se zbytečně nervujete…

Když to shrnu… Jestli tomu správně rozumím, tak Ježíš nám zdůrazňuje, že máme žít dneškem, ten má dost starostí. A zároveň nepřehlédnout to důležité – že kolem nás je trápení.

Takhle to moje království hledejte… a tvořte ho se mnou… a žíjte královsky… v tom mikrosvětě, do kterého jsem vás postavil – v rodině, ve škole, v práci, v domově pro seniory. Žijte královsky teď! Já jsem s vámi, jako Immanuel!

Jestli máme co jíst, to je taky důležité, to nikdo nepopírá… a co jíme, nebo jak se oblékáme. Přeci… když je někdo elegantně nebo zajímavě oblečen, tak to potěší. Kolik radosti to může dát. Jak pookřeje ten, kdo se v hezkých šatech dobře cítí, i ten, kdo se na ně se zalíbením dívá. Jenom ať to není to hlavní…

Pookřát. Jde to, proč by to nemělo jít? Čekání na špatnou budoucnost? Škoda života! Trápit se svou špatnou životní perspektivou? K ničemu to není!

Nemusím už na nic čekat… je to obráceně: dnešek čeká! Dnešek čeká na mě. Království se daří tam, kde ubývá bolesti, opuštěnosti a ponižování.

Druhá rovina – rovina církve a našeho sboru. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti!

Jak jsem říkal… toto Ježíšovo horské slovo bylo mířeno do osobní roviny života. Je tedy rozumné ho promýšlet v jiné rovině? Snad ano, ale fakt za podmínky, kterou jsem právě zmínil – že jsme si tohoto úkroku stranou dobře vědomi.

V celé české církvi se v této době intenzivně přemýšlí o budoucnosti. Platí to i o Českobratrské církvi evangelické, potažmo (a samozřejmě) to platí i o našem novoměstském sboru. Děláme si starost o zítřek… Nedělejte si starosti o zítřek, říká Kristus!

Myslím si, že rozpor je jen zdánlivý. Že ve skutečnosti není. Sbor je společenství, vlastně kolektivní těleso, organizace, technicky-správně vzato dokonce právnická osoba, která má svoje IČO. Každá normální a rozumná organizace přemýšlí o své budoucnosti, chce ji nějak zajistit, má nějaké cíle, nějaké priority, nějaký program. Ve sboru musíme (!) přemýšlet o budoucnosti sboru.

Spíše bych si všiml něčeho jiného. Když budeme žít každý za sebe podle Kristova slova Nedělejte si starosti o zítřek a Hledejte především Jeho království, pak se o budoucnost sboru nemusíme bát. Pak budeme (i nadále) od základu, svou podstatou Kristovským společenstvím. Jako takové budeme mít život a bude nás to táhnout k sobě, k bohoslužbám, ke svátostem, k diakonické službě. Pak snadno zformulujeme, co je naší vizí, kudy chceme jít, a jak naši cestu materiálně zabezpečit.

Je to tak?

A ještě něco mě k tomu napadá: Nedělejte si starosti o zítřek. To není příkaz nebo (dokonce) zákaz nebo výchovné napomenutí. Nevnímám to jenom jako Boží korekci svého života, i když to také. Ježíšův hlas mě utišuje a uklidňuje, zbavuje mě strachu: ´Nebojte se toho, co přijde. Nestrachujte se o zítřek. To se zvládne. Bojíte se, protože do budoucnosti nevidíte, a tak si vytváříte nepřiměřené představy a těch se pak lekáte. Soustřeďte se na to, co máte teď kolem sebe. To vidíte, to je reálné. Není toho snad dost?´

Čili, když tuto sobotu zasedne staršovstvo k celodennímu otevřenému rozhovoru o budoucnosti sboru, nechť klidně pookřeje! V každém svém údu. Nadějí a důvěrou v Toho, který vede svůj lid pouští i časem.  

Třetí rovina – rovina světa. Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti!

Rovinou světa míním to, co je za hranicí mého osobního života, mých osobních vztahů, mých blízkých.

Namátkou… prosperita nebo úpadek české společnosti. Kultura národního jazyka. Korupce. Politika vůbec. Pracovní lágry v Číně. Ústup tradičních forem křesťanství v Evropě na úkor různých spiritualit zaměřených na starost o osobní štěstí. Ubývání světových zdrojů pitné vody. Narušení ekosystému moří a oceánů... Mohl bych další hodinu jmenovat další a další problémy světa. Je to vlastně nekonečno…

Jsem přesvědčený, že (v tomto smyslu) si o zítřek světa musíme (!) dělat starosti. Mnoho odpovědných lidí, kteří sledují vývoj v různých oblastech, se dnes tváří ustaraně… jsou to alarmisté, ovšem alarmisté, kteří jevy a procesy studují, kteří vědí, co říkají a proč bijí na poplach. Kdo se jim posmívá, nebo je nenávidí… nevidí si na špičku nosu. Stejně se posmívali prorokům, a nenáviděli je…

Samozřejmě, nestačí jen ´dělat si starosti´, je třeba také jednat … ve prospěch dobré budoucnosti jednotlivců i komunit, planety a lidstva na ní.

Nedělejte si tedy starost o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost vlastního trápení. Musíme si dělat starost o svět. Věci, které nám dělají starost, jsou hodně rozjeté, jsou hodně daleko. Nelze čekat do zítra – zde platí ono alarmistické ´zítra už může být klidně pozdě!´. Je důležité vidět trápení tohoto světa už dnes!

Toho ´špatného´ se na světě děje hodně. Když o tom přemýšlíme, neubráníme se sklíčenosti. Může se nám někdy zdát, že problémů přibývá, že je svět horší a horší.

Sem patří poznámka o tom, že kamery a mikrofony médií tento obraz světa nemohou zachytit úplně věrně a vyváženě. Často zkreslují a straší, což není dobré, ale taky informují a varují, což naopak dobré je!

Zkrátka, sklíčenost může být… nechci ji přejít bez povšimnutí s praporem naivního optimizmu v ruce (v ústech). Samotného mě občas taková menší deprese dostihne.

Důležitější je naděje. Vzpomeňte, s čím jsem kázání začínal… to, co naopak prožívám, je nadějnost času. Dnes začíná nový rok!

Přál bych si, abychom dnes pookřáli i ve svých obavách o svět. Mám důvody, kterými bych vás rád potěšil: O problémech světa se ví, jsou pojmenovány a medializovány. To je dobré! Naše poznání o příčinách těchto problémů roste. Řadu problémů se lidé pokoušejí zvládnout, na úrovni světového společenství, národních vlád, neziskového i komerčního sektoru. Roste uvědomělost veřejnosti, která je schopná mnoho dobrých věcí prosadit.

Rád bych kázání uzavřel tezí, ke které mě novoroční úvaha dovedla. Totiž my se nemáme moc zašmodrchat do starostí o budoucnost. Budoucnost je příliš komplexní záležitost. Vlastně to ještě není ani skutečnost, je to něco, do čeho se slijí naše každodenní skutečné starosti o momentální trápení někoho, kdo je přímo vedle nás. Touto cestou, skrze nás, Bůh tvoří budoucnost našeho života, budoucnost církve i budoucnost světa.  

Takže, v tomto novém roce klidně pookřejte!

Amen