Bohoslužby, 11. 9. 2011, V. Hrouda
Čtení: Mt 8, 23-24, Jon 1, 1-7
Kázání: Jon 1, 5-6

Milé sestry a milí bratři:
V úvodu bohoslužeb jsme četli prvních osm veršů z knihy Jonáš. Ze stejného textu budu vycházet v kázání? zvláště se pak budu opírat o tento verš (Jon 1, 5-6): Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: ?Co je s tebou ospalče!...?
Motiv usnutí se v Bibli opakuje. Něco důležitého se zrovna děje a on si klidně usne!
Ježíš usne! Na člunu, uprostřed bouře. Jonáš usne! Taky na lodi a taky v bouři, ta podobnost s Ježíšem nás musí trknout. Učedníci usnou! V Getsemane, když je Ježíš prosí, aby s ním před smrtí bděli.
Proč to v Bibli je! Proč, kýhovýra, Jonáš spí, když mu jde o život! To přeci není jen tak, máme si toho určitě všimnout! Chtěl bych tomu rozumět! Důležité je, co bylo předtím. Před tím, než usnul?
Jonáš uslyšel Hospodina, který po něm něco chtěl. Ale asi to bylo moc hrrr! Na tohle není Jonáš připraven. Zalekne se: to ne, to nemůžu! Raději pryč odsud! Zdrhnout! V rychlosti posbírá pár nejnutnějších věcí, vezme si peníze na cestu a seběhne s kopců do přístavu, div si nohy nepoláme! Nastoupí na loď. Do Taršíše, bůh ví, kde to je!
Na moři je chytne silná bouře! Námořníci se třesou strachy, ale bojují s vesly, s přívaly vod. Možná, že jejich duše úpí, skučí a naříká stejně jako ta dřevěná kocábka, stéblo, na kterém visí jejich život. Kdyby se loď přelomila nebo převrátila, bylo by po všem? V té nejhorší chvíli si Jonáš zaleze do podpalubí a usne! To je divné! Kýhovýra, proč! Proč to tam je!
Biblické příběhy jsou přeci o Bohu a o člověku. O tom základním vztahu mezi Bohem a člověkem?
Tak nejdřív člověk! Jonáš? Když čtu o spícím Jonášovi, myslím na mladé. Na mladé lidi. Asi proto, že Jonáš usne vlastně na začátku příběhu, v první kapitole svého života. Myslím na dospívajícího kluka nebo dospívající holku, na teenagery, na sebe ve věku 15, 17, 20 let. Prostě na začátek dospělosti, jak běžím z toho kopce, div si nohy nepolámu! Ve zmatku, s hlavou v pejru? a chtěl bych se prát, nebo zalézt deset metrů pod zem!
Vzpomenu si, jak jsem mnohokrát nastupoval na loď a chtěl odjet do Taršíše, hlavně někam hodně daleko!
(Jenom taková asociace z Chorvatska. Po moři tam denně jezdila diskotéková loď pro mladé. Z Pagu do Taršíše! Byla daleko, ale ozývala se z ní hlasitá hudba, bylo mi z ní nějak úzko. Nevím přesně proč!)
Co to může znamenat ? usnout v bouři:
Možná to znamená moji chlapeckou bezradnost. To je první interpretace ? usnul jsem z bezradnosti! Jsem na lodi a nevím, co s tím! Svět je divnej, lidi jsou divný, tak si usnu ve svým uzavřeným světě, kde má všechno svoje místo, všechno je srovnaný, hračky na polici, peřina v peřiňáku (ztracené dětství)? tam venku ať se třeba všichni stavěj na hlavu!
Usnout na potápějící se lodi! Druhá interpretace? že si nevěřím! Usnul jsem, protože na tohle nemám! Vždyť s tím nic nesvedou ani ti tvrdí hoši na palubě. Mořští vlci! Kormidelníci, kapitáni, zběhové, ztracenci. Blázni! Jak se jim můžu rovnat. Vylezu a v tu ránu jdu přes palubu! Raději zalehnu! Na tohle fakt nemám!
Třetí interpretace je, že jsem zkazil, co jsem moh! Prostě vina. Všechno špatně! Všechno, co jsem doteď udělal? špatně! Nedá se to napravit? nikdo mě nebude poslouchat, všichni se otočí zády, nikdo mi to neodpáře. Konec, šlus, amen! Přes tohle se nedostanu. Tohle zoufalství? to mě nakonec srazí! Do beznaděje! Chci už jen spát!
Čtvrtá interpretace. Ta je nejhorší. Spánek lhostejného! Apatie. Rezignace. Je mi to jedno! Je mi to všechno jedno, dělejte si co chcete, třeba si i zachraňujte tuhle vaši šílenou loď! Kašlu na to, absolutně! Jestli byl v podpalubí nějaký starozákonní rum, tak ho beru a piju! Opiový, tupý útěk od všeho ? pryč od těch chlapů na lodi, vyfláknout se na Boha, zaspat svou smrt a v halucinaci přeletět do Taršíše. Nevím, jaký to tam je, nikdy jsem tam nebyl? ale třeba se tam jenom tančí? všichni jsou kámoši a v pohodě. Nic nemusejí! Nikdo je nebuzeruje a neprudí! Nic neřeší! Jenom rychle, ať jsme tam! ? Nezdržuj! Spát, a probudit se v ráji!
Biblické příběhy jsou přeci o Bohu a o člověku. O tom základním vztahu mezi Bohem a člověkem?
Tak teď Bůh, Hospodin. V Jonášově příběhu vystupuje Hospodin hodně. Jedná, mluví? to není ve SZ zdaleka všude pravidlem.
Čím déle Jonáše čtu, tím víc se mi zdá, že Bůh je v tom příběhu taky skrytě, tak nějak pod povrchem. Myslím, že ho máme hledat? že se máme namáhat, dát si s tím práci. Řeknu, jak to myslím:
Všimněte si, jak Jonáš pořád sestupuje! Nejdřív sestoupí dolů do Jafy, do přístavu. Na lodi pak sleze dolů do podpalubí. To jsme dnes četli. Když budete číst dál, tak se dočtete, že posléze hodí námořníci Jonáše přes palubu, tedy spadne z paluby, zase dolů, do moře. Pak klesá dál, níž a níž, do hlubin, úplně dolů, na mořské dno. Na dno světa, ke kořenům horstev, tam kde je Šeol, podsvětí. Prostě, je tu permanentní sestup, sešup, v několika stupních, až na samé dno...
Tohle mám na mysli, když říkám, že v Jonášovi je Hospodin také skrytý, zašifrovaný. Bůh je tu jako směr pohybu. Nebo jako pohyb sám. Pohyb našeho života. Ten pohyb se odehrává ve dvou směrech: dolů nebo nahoru. Jonáš padá dolů do zmaru a ztracenosti, ale Hospodin nastrojí rybu, a ta ho vyzdvihne zase nahoru, zpátky do života (k tomu se dostanu snad v příštích kázáních). Možná, že tohle je základní pohyb víry, v tomhle pořadí, nejprve dolů a teprve potom nahoru. Cesta k životu vede přes pád, přes dno? Kristus, kříž, sestup do pekel, vzkříšení? tady to vrcholí, ve stejném pořadí, nejprve dolů, pak nahoru!
Čili ten spící Jonáš (dole, na dně lodi!) to je nějaký obraz setkání člověka s Bohem. Setkání, které se odehraje dole! To ´dole´ znamená bezmoc a bezradnost, pochyby, vinu, zoufalství, rezignaci, opiovou halucinaci a iluzi o šťastné planetě, kde se nic neřeší...
Tohle setkání v podpalubí. To je Bůh! Tohle ´dole´, místo, kam sklesnu, spadnu, kam se sesunu nebo zhroutím. Kde ustrnu nebo znehybním. Místo, kde tvrdě usnu, abych se mohl probudit ze spánku a uvidět všechno jinak. To je Bůh!
Tohle je možná moc mystické, sám tomu přestávám rozumět. Zkusím to říci jednodušeji: Musíš se ztratit, abys byl nalezen? Musíš zemřít hříchu, aby ses narodil z ducha? Musíš poznat pád, dno, podpalubí, svoji temnou stránku, abys zatoužil po světle, po vzduchu, po vysvobození, po životě.
(Ještě jedna asociace: Jízda v autě? proražená svodidla? pád do řeky? auto jde ke dnu? snažím se otevřít dveře, nejde to, dochází mi vzduch v plicích. Na poslední chvíli dveře povolí, letím vzhůru k hladině a nadechuju se vzduchu! Teprve pod vodou, když už jsem byl skoro mrtvý, jsem pochopil cenu vzduchu. Toho vzduchu, kterého jsem ještě před chvílí, sedě v tom stejném autě, měl kolem sebe tolik, že jsem ho vůbec nevnímal. Neznal jsem jeho cenu! Nevěděl jsem, jak ho potřebuju. Jak bez něho vůbec nemůžu žít!)
Domýšlet toho spícího Jonáše, to vůbec není lehká věc. Ale proč by měla. Vždyť mu jde o život? Co je s tebou, Jonáši... co tu chrápeš! Skoro jako bych slyšel hlas jemný, tichý, velitel lodi Jonáše budí? Ulevilo se mi?
Jonáš usnul na začátku, v první kapitole, teprve v pátém verši! Život teprve začíná! Jenom seběhl do přístavu, skočil na loď a v první bouřce usnul. Třeba byl jenom utahanej! To dno není na konci, ale na začátku! Selhání není konec, ale začátek!
Dá se to říct i jinak, podobně: teprve když Jonáš usne, tak se začne něco dít! To jsme dneska nečetli, ale podívejte se doma, jak příběh pokračuje. Jonášův spánek (možná jako symbol selhání) je trochu jako spouštěcí mechanizmus. Nejprve se probudí lítost a sebereflexe, Jonáš přizná vinu (řekne námořníkům: Vím, že vás tahle bouře přepadla kvůli mně). Pak se probudí odpovědnost, Jonáš se začne chovat nesobecky, obětavě (řekne námořníkům: Vezměte mě a uvrhněte mě do moře, ať se zachráníte)? Ale o tom až příště, dneska mi jde jen o to spaní a o Boha ´tam dole´!
Možná ještě jeden postřeh na toto téma. Ten pohyb dolů (do Jafy, do podpalubí, na mořské dno), to je přeci dobrá metafora pro skleslost ducha. Ten Jonáš, který usnul v největší bouři na dně lodi, to je náš duch.
Známe to i z běžné mluvy? když chceme někoho povzbudit, řekneme ´Neklesej na duchu!´. Rychle jenom nalistuji dva žalmy, kde je to přesně vyjádřeno (142 a 143):
Volám k Hospodinu, úpím, volám k Hospodin, prosím, před ním vylévám své lkání, o svém soužení mu vypovídám. Jsem na duchu skleslý, ale ty znáš moji stezku! ? Jsem skleslý na duchu, srdce mi usedá v nitru. ? Pospěš, odpověz mi, Hospodine, můj duch dokonává, neukrývej přede mnou svou tvář, nebo se budu podobat těm, kdo sestupují v jámu. Ohlas mi zrána své milosrdenství, neboť doufám v tebe!