kázání - 1.2.2009, Numeri 23,3-13 + 24,10-13

čtení: 4.Mojžíšova 22,1 ? 35
text: 4.Mojžíšova 23,3 ? 13 + 24,10 - 13
Bratři a sestry,
když jsem si tenhle příběh četl, nevěřícně jsem nejdřív kroutil hlavou: Teda co si z tohohle má člověk vzít? Zní to trochu jako bajka nebo pohádka o chytrém oslovi, tedy oslici, s kterou její pán rozmlouvá s takovou samozřejmostí, jako by nebylo nic běžnějšího než diskutovat s oslem. A to není ani zdaleka jediné překvapení a záhada: Bileám, pohan jako poleno, dokonce jakýsi mág a mistr bůhvíjakých temných sil nejenže Hospodina zná, na jeho vůli se ptá a Bůh k němu promlouvá, ale on jeho vůli dokonce ctí. A to s takovou důsledností, jakou bychom u božího lidu stěží našli. A Bůh mu nejdřív cestu zakáže, pak ji zase povolí, aby se mu vzápětí postavil do cesty, jako kdyby Bileám nejednal s jeho svolením. Jenomže vůbec ne proto, aby ho od ní odvrátil. Vlastně mu jen zopakuje, co řekl už před tím. A Bileám znovu a znovu ochotně následuje moabského krále, a přece se nakonec nestává jeho nástrojem. Opravdu jedna záhada za druhou.
Jistěže je možné většinu těch zvratů vysvětlovat tím, že si boží vůli Bileám jen nalhává a podezírat ho z neupřímnosti, za kterou se skrývají zištné úmysly. Pak by nám to do sebe všechno zapadalo. Ale v samotném textu pro to žádnou oporu nenajdeme. Zkusme ho vzít tak, jak je ? i s těmi záhadami. Třeba nejde o to je vysvětlit, ale vyslechnout. Co sdělují?
Celý děj se vlastně odehrává mimo boží lid. Ten nemá žádnou možnost do těch piklů a úkladů zasáhnout. A přitom jde o hodně, o jeho bytí či nebytí. Rozhoduje se o něm bez něj. Tedy o nás bez nás.
Tak to asi často je. O komplotech nepřátel mnohdy vůbec nevíme. Dochází k nim mimo nás. A my jsme proto bezmocní. Nemůžeme do nich zasáhnout. I kdybychom byli bůhvíjak věrní a stateční. I kdybychom byli šikovní diplomaté. I kdybychom třeba stokrát chtěli vysvětlit, že se nás nikdo bát nemusí. Není to nic platné, protože domněnky, strach a zloba, nám kombinují za zády a rozehrávají hry, o kterých se vůbec nedovíme.
Vida ? a přece i takhle bezbranný a vyřazený ze hry není boží lid ani věřící člověk bez zastání. I když se ty skryté úklady dějí a nalézají spojence, působí tu ještě něco, čemu tak úplně nerozumíme. A ony díky tomu nemohou uspět, ačkoli to zkouší stále znovu. To je docela dobré, ne? V tom je naděje a také svoboda. To, i když ty zlé šachy člověk tuší, nemusí se jimi nechat zotročit. Nemusí podlehnout paranoi, která za vším vidí spiknutí a tak sama preventivně kuje pikle a útočí.
Navíc ačkoli v celém příběhu nevystupuje ani jediný příslušník božího lidu ? dnes bychom řekli člen církve nebo věřící ? setkáváme se tu s takovým respektem k boží vůli jako málokde jinde v bibli. Když člověk čte Bileámovy odpovědi moábskému králi, cítí až zahanbení za to, jak sám často jako věřící jedná: ?Což nemusím dbát toho, abych mluvil, co mi vkládá do úst Hospodin??I kdyby mi Balák dal dům plný stříbra a zlata, nemohl bych přestoupit Hospodinův rozkaz a učinit z vlastní vůle něco dobrého nebo zlého. Budu mluvit, co řekne Hospodin!? Kdo z nás věřících je tváří v tvář lákavým nabídkám i hněvu mocných schopen takového postoje?
Jak je možné, že se tak chová právě krajně podezřelý šarlatán, to asi také říct neumíme a dělat si přehnané iluze o bohabojnosti kdejakého mudrce asi také nejde. Však o Bileámovi se jinde v bibli dočteme i věci úplně záporné. Ale jedno je z toho zřejmé ? totiž, že předjímat u nevěřících vždycky jenom svévoli a nedostatek úcty k tomu, co se sami snažíme ctít, je těžký omyl, kterým se naopak my můžeme na svévoli podílet. Jednak ta nedůvěra poznamená naše vlastní činy, jednak to naše očekávání vždycky formuje i odezvu okolí. Kde od druhých čekáme jenom bohapustou zištnost, tam se jí nejspíš také dočkáme. Kde budeme předjímat jen faleš, tam se za chvíli o upřímnost nikdo ani snažit nebude.
Vezměme tedy vážně, bratři a sestry, že i to, co se nám může jevit jako pokrytectví a nepřiznaná zištnost, může být projevem nečekaného hledání boží vůle, nebo alespoň pravdy. Vezměme vážně, že Bileám jel na své oslici s moábskými velmoži skutečně podle Hospodinova příkazu.
No dobře, ale proč ho potom chce Hospodin vzápětí zastavit? A proč je k tomu Bileám najednou slepý, pokud se na boží vůli tak důsledně ohlížel?
A nebývá to, bratři a sestry, právě tak, že ten, kdo se jednou o boží vůli ujistil a vydal se proto určitým směrem, přestane právě kvůli té jednou získané jistotě, už dál Bohu naslouchat, znovu se pozorně rozhlížet? Ona ta jistota božího slova v zádech, pokud jsme s ním jednou hotoví, nás může o vnímavost vůči Bohu, který oslovuje stále znovu, také připravit. Věřit neznamená jednou si osvojit nějaký program a potom už podle něho jenom směle a pevně jet životem. Věřit znamená vždycky znovu pozorně naslouchat, znovu svoji cestu ohledávat a počítat s tím, že do ní může Bůh kdykoli zasáhnout. Je to důležité, i když nemusí jít o žádný obrat o 180 stupňů. Ani v případě Bileámově nešlo a přece šlo o život.
Kde má člověk jednou provždy jasno o správnosti své cesty, tam je totiž slepý nejen vůči Hospodinu, ale jak ukazuje i ta vyslovená výčitka němé tváře, stává se slepým také k věrnosti svého druha, která se už tolikrát projevila. Jakoby ztratil paměť. Jakoby společně sdílená minulost neexistovala a o dobré vůli svého přítele na cestě se v ní nikdy nepřesvědčil. Když mu jeho jednání zkříží plány, najednou v tom nedovede vidět nic jiného než útok proti sobě a zpropadenou škodolibost. To je opravdu tragické, to je hřích. A blaze tomu, kdo ho ještě umí nahlédnout a vyznat. Pak pro něj ta cesta nemusí být osudná.
V tomhle příběhu je skutečně všechno trochu jinak, než by člověk čekal a než by se sám na základě toho, co v určité chvíli z božího jednání pozná, chtěl domýšlet. Pokud ho chceme přijmout jako svědectví o Bohu, ke kterému se upírá naše víra, pak si díky němu máme uvědomit, že si v ní nikdy sami nevystačíme, že stálá otevřenost, jak vůči Bohu, tak vůči těm, kdo s námi naši cestu sdílí, je její bezpodmínečnou součástí. Protože náš Bůh je Bůh živý, vždy znovu, nově a často překvapivě oslovující, který je stejně jako život sám v pohybu.
A jediné, co zůstává, co se přes všechny ty peripetie, které si nemůžeme předem naplánovat, nemění, čím si máme být jednou provždy jisti je jeho věrnost a dobrá vůle se svým lidem. Tu není možné žádnými prostředky a praktikami zvrátit a z žádného úhlu pohledu ji nelze přehlédnout.
A ten, kdo se na ní vždycky znovu ptá, ten se nemusí bát, že se, i kdyby vyšel komukoli vstříc, stane nástrojem zlého. Amen.