kázání 12.6.2011 - Debora Rumlová

Kázání: J 20, 19-23
?Zavřete ty dveře na petlici, ať nás tu nikdo nevidí, jinak dopadneme špatně. Jinak dopadneme stejně jako??
?No jen to řekni jako kdo??
?Jako Ježíš.?
To ticho, nikdo ani nedutá a v místnosti je hustá atmosféra, vzduch by se snad dal krájet. Strach učedníky zahnal do kouta. Nevědí, co dělat. Nevědí, jak dál?
?Radši zůstaneme tady. Jsme tu snad v bezpečí. Aspoň jsme pohromadě. Pěkně mezi svými. Tady je nám dobře. Můžeme společně za zavřenými dveřmi vzpomínat, ale hlavně, ať nás nikdo nevidí a neslyší.?
?Máš pravdu, svět je nevypočitatelný a tvrdý. A když nás nechce slyšet a poslouchat, tak co udělat jiného, než zavřít dveře a být si pěkně v klidu mezi svými. Se světem se radši moc nebavit. Necháme svět světem, takhle je nám dobře.?

?Pokoj vám.?

?A to je ještě lepší, teď už jsme úplně spokojeni, teď už nám nic nechybí. Ježíš je stále mezi námi. Je nám nablízku. I za zavřenými dveřmi je uprostřed nás.?
?Tak to je dobré, Ježíš je tu s námi, to je pro nás to nejdůležitější. Tak se opravdu nemusíme zabývat tím špinavým světem. Můžeme tu žít mezi svými a s Ježíšem. To je to po čem jsme toužili.?

Jenže pozor, ten Ježíš, který se objevuje uprostřed ustrašených učedníků, jim neříká: ?Dobře jste udělali, tady jste v bezpečí, zůstaňte tu, ať se uchováte na lepší časy. Pro svět je vás přeci škoda.?
Ne, bohužel ne. Ježíš mluví úplně o něčem jiném: ?Posílám vás.? ?Přijměte Ducha svatého a odpouštějte hříchy.?
Ježíš učedníky vybavuje svým Duchem. Kdo to vlastně je, jakou roli hraje v našem životě?
Mám pocit, že role Ducha svatého je u nás tedy v západním křesťanství trochu opomíjená. Někdy bývá dobrý život, tedy takový život, o kterém si myslíme, že před Bohem obstojí, chápán jako takový výsledek naší správné cesty. Dobrý život, to je výsledek našeho snažení podporovaný Boží milostí. Jakoby dobrý život byl lidské dílo. A přitom tu je Duch svatý. Není to naše lidské snažení spíše dílem Ducha svatého než člověka? Čím byli učedníci vybaveni, když na ně byl seslán Duch svatý?
Ježíš učedníkům říká: ?Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.?
Duch svatý je tady spojen s odpouštěním hříchů. Odpuštění hříchů. To není snadná záležitost, mnoho z nás by o tom mohlo asi vyprávět. A tak právě i k tomu nás Bůh vybavuje něčím zvláštním, něčím výjimečným, totiž Duchem svatým, který nám může obměkčit srdce, může v nás způsobit obrovskou změnu, může nám dodat obrovskou sílu. Když pak tu sílu v sobě objevíme, tak myslím, že především díky Duchu svatému.
A pak je to snadná matematika, komu odpustíme, tomu bude odpuštěno. S takovým člověkem si vyčistíme vztahy a třeba můžeme začít nějak znovu. Komu neodpustíme, tomu odpuštěno nebude. S takovým člověkem nebudeme mít vyčištěné vztahy. S tím, komu neodpustíme, nemůžeme začít nanovo. A taková věc nás bude tížit jak veliký balvan, nebo koule u nohy, bude nás stahovat stále hloub a hloub, bude nás nořit do hlubin.
Ježíš učedníky uzavřené před světem posílá ven mezi lidi. Posílá je, aby konali dál ve světě jeho poslání, aby nesli evangelium dál, aby nesli zvěst o odpuštění dál. Ježíšovým posláním není přeci prorokovat zkázu a beznaděj, ale hledat ztracené ovce, obvázat to, co je zraněné, hlásat velikou lásku Otcovu a přinášet, působit, zvěstovat odpuštění hříchů, tedy smíření lidí s Bohem i smíření mezi nimi navzájem. (Aleš Opatrný ? Stůl Slova)
?Jako Otec poslal mě, tak já posílám vás.? Otázka je, zda to přijmeme. Jsme ochotni nechat se poslat? A jsme ochotni přijmout dary Ducha? Nebo chceme být radši zavřeni mezi zdmi a mezi svými, pěkně v suchu a bezpečí, případně se přeci jen vydat do světa, ale pak v něm dělat jen to, co si zamaneme?
To je otázka. Ale měli bychom si uvědomit, že Duch svatý, dary Ducha svatého, to je přeci zaslíbení. Větší obdarování nám dáno není. Duch svatý je vylit do církve, je stále vyléván do církve a karta je na naší straně. My tu jsme od toho, abychom ten dar ve víře a s důvěrou přijali. Duch svatý - to je dar pro tento život na zemi.
Nejsme tedy v tomto světě žádní chudáci, na které Bůh zapomněl a zapomíná, které by snad Bůh opustil. Patříme do Boží rodiny, jsme vybaveni Duchem svatým. A to není přeci málo. Věřte, to je hodně - obrovská síla, velké obdarování. Moc věcí bychom bez toho obdarování asi nezvládli.
Jsme obdarováni a posláni do světa. Ve světě pak máme předávat evangelium dál. A svět má nejen slyšet o síle odpuštění, ale svět má odpuštění také zažívat. Takže nejen zvěst evangelia, ale také smíření a odpuštění, to je náš úkol: ?Jak Bůh odpustil nám, i my máme odpouštět naším viníkům. A právě i k tomu jsme byli obdarováni tou silou, Duchem svatým.
My křesťané bychom možná měli být největšími odborníky na odpuštění. Vždyť asi žádné jiné náboženství nebo nějaká ideologie nezdůrazňuje odpuštění v takové šíři a intenzitě jako křesťanství. A my opravdu máme pádné důvody, abychom dosvědčovali Boží odpuštění: Nejen to, že věříme a vyznáváme, že Ježíš zemřel za naše hříchy. Ale také to, že víme, že jsme přijali Ducha svatého, který nám dává sílu odpouštět. (Aleš Opatrný ? Stůl Slova)

?Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. Přijměte Ducha svatého.?
Učedníci přijali tyto dary a vydali se do světa mezi lidi předávat evangelium, poselství o odpuštění. A na nás je to samé: ?Přijmeme obdarování Duchem a vydáme se znovu a s plnou vírou do světa, do služby smíření a odpuštění?? My jsme přeci nositelé darů Ducha Božího. Neměli bychom zůstat zavřeni mezi zdmi, za zamčenými dveřmi se svým strachem. Ani bychom se neměli vydávat do světa na vlastní pěst, jen se svou vlastní silou. Ale je tu ještě třetí možnost - vydat se do světa s výjimečným obdarováním. Amen

Píseň: 367