kázání 13.1.2008

čtení Mal 3.1-7, text J 2.13-22
Sestry a bratři, mohlo se vám teď stát něco podobného jako mě, když jsem ten oddíl přečetla. Ježíšovi zůstal v ruce bič, jeho hlas byl vykřičený, v obličeji spravedlivé rozhořčení, šaty roztrhané od převracení stolů. Záběr přímo filmový. Tak silně mě postihla představa Božího syna rozhořčeného nad směnárníky a poskytovateli obětních zvířat. Jenže, ač je tahle scéna lákavá a efektní, co nám z ní vlastně zůstane? Obraz naštvaného Ježíše - a není to málo?
Ježíšově vystoupení v chrámu něco předcházelo a něco následovalo a zvlášť to druhé by nám nemělo uniknout. Ježíš přichází do Jeruzaléma před židovskými velikonocemi. Vchází do chrámu, snad aby ještě víc porozuměn cestě, kterou má projít, aby přemýšlel nad Boží vůlí a modlil se. A dost možná jednoduše proto, že v chrámu bylo dobře. Při vstupu do nádvoří nachází prodavače dobytka a ovcí, pěstitele holubů a penězoměnce. - Dalo se čekat, že tam budou. Těsně před velikonoci přece nemohla každá jeruzalémská rodina mít doma beránka bez vady a další obětiny.
Prodavači měli své důvody i pro to, aby zboží umístili na chrámové nádvoří ? jednak to měli věřící blízko a jednak v úzkých jeruzalémských uličkách se nedalo obchodovat, rozhodně ne ve velkém. A objevily se tu i stoly směnárníků, protože chrámové šekely a pohanské mince bylo potřeba směnit.
Vlastně by na tom ruchu nebylo nic tak hrozného, každý dostal, co potřeboval ? věřící koupili, co chtěli obětovat a prodavači utržili. Židé dodrželi Mojžíšův zákon, vždyť obětování bylo jakýmsi důkazem vděčnosti Bohu za vysvobození z otroctví. A prodavači pomáhali zajistit chod chrámu. Ale přece na tom bylo něco nepatřičného - v chrámu se ocitali lidé, kteří tam nemysleli na Boží spravedlnost a milost, ale na své obchody, na svůj maximální zisk. Nebyli tam kvůli Bohu, ale kvůli svému kreditu. Proto jim Ježíš řekl, že dělají z domu Jeho Otce tržiště a vyhnal je.
Kostely a chrámy jsou přece od toho, aby tam člověk prožíval Boží blízkost. Když tam na Boha zapomínáme, popíráme jejich smysl. A to může být i situace každého z nás ? nemusíme jako příchozí čekat, co nám Bůh zjevuje; faráři a kostelníci a ti, kdo se o provoz starají, mohou kostel vnímat jen jako své pracoviště; nemusíme zaslechnout, co nám Bůh nabízí; můžeme se probrodit písněmi a modlitbami a biblickými texty jako něčím nepotřebným a těšit se, že půjdeme na kafe. Kdyby Pán Ježíš tělesně přišel sem, možná by měl co vypráskat. A někdy mě přepadá taková úzkost Božího soudu. Proto bychom měli zkoumat motivy ? pro koho tu jsme? Proč přicházíme? Zachováváme to, co vždycky bylo v bohoslužbě a ve sboru, abychom oslavili Boha nebo proto, že to je jasné a jisté a od nás to mnoho nevyžaduje?
V prvním čtení jsme četli z proroka Malachiáše o obnově bohoslužby, kterou přinese Hospodinem poslaný Mesiáš. Tak se podívejme, co Ježíš do jeruzalémského chrámu přináší. Nejde tu v první řadě o ty bučící a bečící obětiny na chrámovém nádvoří. Jde předně o vyhlášení Izraeli i nám, že přišel prostředník nové smlouvy. Ježíš vyhnal z chrámu zvířata i lidi. A ve stínu velikonoc, které přišly později a při nichž byl sám obětován, můžeme pochopit. Vyhnal zvířata i lidi a zůstal tam. On, Beránek Boží, který snímá hřích světa. Nejdřív tam bylo množství zvířat k obětem, pak tam zůstal jeden beránek, tak trochu proti všem - stejně jako v Getsemane a na kříži. A když vykazuje zvířecí oběti, naplňuje tím novou smlouvu. Bohoslužby přestanou být jatkami, namísto toho se stanou obětí rtů. Zpětně to tak můžeme pochopit. I jeho učedníkům problesklo hlavou, že v jednom davidovském žalmu se píše o horlivosti pro Boží dům, která Mesiáše stráví. A když si to dali dohromady s Ježíšovým jednáním, vysvitlo jim, že Ježíš je Syn Davidův, který horlí pro dům svého Boha.
Židé mu tehdy řekli: ?Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?? Nezastávají se stánkařů ani nekomentují jeho horlivost. Ptají se: Jsi snad ten vyvolený, který si tohle může ve jménu Božím dovolit? Dokaž nám to, legitimuj svůj mesiášský nárok. Snad chtěli, aby se Ježíš prokázal znameními, podobně jako Mojžíš, když sestoupil do Egypta. Ale On namísto předvádění odpovídá: ?Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím (vzkřísím)?. A židé na to: ?´Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?´ On však mluvil o chrámu svého těla.? Ježíš mluví a židé Mu nerozumějí. A efekt toho neporozumění se násobí ještě tím, že řecky se řekne postavit a vzkřísit stejně. Oni si myslí, že se jim Ježíš posmívá a žádá po nich nehoráznost - aby zničili nádhernou chrámovou stavbu; a pak že jim prokáže své mesiáštví tak, že dá její trosky za tři dny dohromady.
Ježíš však nemluví o chrámu z kamene, nýbrž o živém Božím příbytku, o svém těle. Když ho odpůrci zničí, bude ve třech dnech vzkříšen. A to je jeho jediný mesiášský důkaz: Bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nezajištěné slovo, kterému je možno věřit. Skutky, které si můžeme vyložit různě. Kříž, jenž je Židům skandálem a Řekům bláznovstvím. Prázdný hrob, u něhož si myslíme své, dokud nás nezastihne Boží hlas. Dává znamení, která nezasahují jako blesk, ale ponechávají člověku svobodu. Ta Ježíšova odpověď židům, ač se nám to na první poslech nezdá, má logiku. Pokud židé žádají opravdu důkazy o jeho vyvolení, odpovídá jim. Kříž a vzkříšení. A pravá víra pak nevyrůstá ze zázraků nebo jistot, roste ze svobody rozhodování a důvěry a z těch nezajištěných slov a skutků, které snesou různé výklady?
Příběhem o vyčištění chrámu se otevírá nová smlouva, která čistí a narovnává vztah k Bohu. Mesiáš ji přináší, uzavírá a zároveň se za ní zaručuje. Bohu nestačil kamenný stan, ve kterém by zůstal nepoznaný v oblacích dýmu. Udělal si dokonalý chrám v lidském těle Ježíše a až podnes ho staví z těch, které si povolává.

Pane Bože, přicházíme do kostela a nosíme sem své hříšné harampádí. Prosíme Tě o víru, která se nestydí a nebojí stavět na první místo Tebe a Tvoje království, byť by nám byly bližší vlastní nálezky a pořádky světa. Amen