čtení: Mk 16,14-20
Kázání Sk 1, 6-11

Sestry a bratři, přátelé?
Všechno, co má svůj začátek, má také svůj konec. To je pravda. A je to tak s každým příběhem. A když je to dobrý příběh, ať už knížka nebo film, je mi tak nějak smutno. Že to nemůže pokračovat pořád dál. Že nemůžu až do smrti jen sedět a číst nebo koukat, jak se to všechno zajímavě děje, pokračuje? . A my známe ten Ježíšův příběh, který začal zvěstováním anděla, pokračoval v Betlémě a vrcholil v Jeruzalémě na Velikonoce. Tam ježíš skončil, byl nespravedlivě odsouzen a popraven. Konec nadějí?

Ale ten opravdový vrchol přišel až potom. Třetího dne. Tehdy se ukázalo, kdo to ten Ježíš doopravdy je. Že to není jen idealista a snílek, který na své ideály spravedlivě doplatil. Ukázalo se, že je to skutečně Boží syn, spasitel, mesiáš. Vždyť porazil smrt na jejím vlastním poli. Byl vzkříšen. A po počátečních nejistotách tomu uvěřili i jeho následovníci. Vrátil se. A tak hned přichází otázka: Takže teď obnovíš to svoje království? Teďka všem ukážeme, jak se věci mají? Konečně budeš tím mesiášem, jak si ho představujeme? Ne! Teď půjdete do celého světa a vy v tom budete pokračovat. A potom byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A tady ten příběh končí. Hlavní hrdina odchází, nebo spíše odlétá a ti, kteří ho milují a obdivují, jen smutně koukají za ním. Konec. Titulky, jde se domů. A nebo můžeme jako ti učedníci stát a koukat do nebe, jestli si to třeba nerozmyslí, jestli by to nemohlo nějak pokračovat.

My tu dnes ale slavíme bohoslužbu. Proč tu jsme, jestli to skončilo? Jsme tu právě proto, že to neskončilo. Učedníci, ti by tam asi ještě pořád stáli s pusou dokořán a pohledy směrem k nebi, kdyby se tam neobjevili ti dva v bílém a nevrátili je zpátky na zem. ?Co tu stojíte a koukáte k nebi? Copak jste ho neslyšeli? Budete mi svědky. Tohle není konec. Ještě ne.

On vlastně ten příběh Božího jednání s lidmi začal už mnohem dřív. A celým tím příběhem se line jakoby červená nit, která se nikde nepřetrhla. Nit Božího zájmu o člověka. Nikdy to Bůh s člověkem nevzdal. Na začátku, když se člověk, Adam, rozhodl jít svou vlastní cestou, Bůh šel s ním. A když se potom člověk rozmnožil a celé lidstvo se rozhodlo jít svou cestou bez Boha, Bůh zachránil alespoň Noeho a jeho rodinu a příběh člověka pokračoval. Potom si vybral Abrahama a zněj vzešel izraelský národ, na kterém chtěl Bůh ukázat, jak by mohl ten správný příběh vypadat. Provedl ho Egyptem a přes všechnu nevěrnost Izraele Bůh pokračoval. Poslal Mojžíše a Jozua, přivedl Izraelce do země zaslíbené. A když chtěl zase jít Izrael svou vlastní cestou, posílal proroky a stále znovu a znovu s Izraelem začínal. Muselo to dojít tak daleko, že Izrael o svou zemi přišel, aby zjistil, co to znamená jít svou vlastní cestou. Ale ani tehdy to Bůh nevzdal. Izrael se vrátil do své země a potom, v určitý čas, Bůh sám přišel mezi lidi, aby ukázal, jak má ten správný příběh vypadat. To byl Ježíš Kristus. Boží příběh.

Ježíš už tu s námi není. Ne tak, jak byl těch třicet tři let na začátku. Ale i nám platí to jeho: Já jsem s vámi až do konce tohoto věku. Tak jděte ke všem národům a pomáhejte, rozdávejte naději, odpuštění a lásku. Hlásejte, že Bůh s lidmi počítá a že je miluje. A nebojte se. Ani nepřátel, ani nedostatku, nebojte se ničeho, čeho se lidé bojí, ani smrti, vždyť já jsem přemohl smrt. Nejste sami, já jsem s vámi.

A to, že jako věřící křesťané vyznáváme, že Ježíš vystoupil na nebesa a sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, to neznamená, že to tu skončil a sedí si teď někde v nebi. Ježíš nám neuletěl. Slova o jeho nanebevstoupení mají jen potvrzovat, že je vskutku Pánem, neomezeným ničím na tomto světě. Vždyť když tu byl na zemi v těle, byl tu pro těch několik, kteří se k němu vešli, kteří se k němu různě protlačili a nenechali se odradit. Právě to, že sedí na pravici Boha Otce má znamenat, že se k němu vejdou všichni. Vždyť jak říkal: v domě mého Otce je mnoho příbytků.

A tak příběh pokračuje. Učedníci opravdu přestali hledět k nebi. Ale s Boží mocí, s Duchem svatým, kterého dostali, rozešli se do světa. To můžeme číst ve Skutcích apoštolů. A když budete číst Skutky apoštolů a dostanete se k té poslední 28. kapitole, tak ta jakoby končí uprostřed věty. Protože skutky apoštolů nekončí tou dvacátou osmou kapitolou. Ony pokračují, přes prvotní pronásledování církve ze strany římské říše, církevní otce v prvních stoletích našeho letopočtu, přes Augustina,přes středověk, Františka z Assisi a Tomáše Akvinského a Mistra Jana Husa, přes různá rozdělení církve a temná období v dějinách církve. Vždycky, i v těch nejtemnějších dobách, se jakoby zázrakem našli lidé, kteří přes všechny možné nesnáze a útrapy, nesly v moci Ducha Svatého dál tu dobrou Boží zvěst, že Bůh s člověkem počítá, že Bůh miluje lidi. A příběh pokračuje dál, přes novověk, osvícenství, moderní dobu, 19. století, 20. století, až do tohoto 21. století. A ten příběh vede i sem do Nového města na Moravě, do evangelického kostela, kde právě teď jsme a vyprávíme si jej. I my tady, jsme součástí toho příběhu, i s námi Bůh počítá. A i na nás záleží, jak budou ty další kapitoly Skutků apoštolských pokračovat.

I my můžeme a máme nést dál tu osvobozující zvěst, že člověk není na světě sám, ponechán jen sám sobě. A pro někoho to může znamenat jít do Asie nebo do Afriky zvěstovat evangelium, pro někoho to může znamenat být dobrým manželem a manželkou, kteří budou z té Boží lásky rozdávat tomu druhému, být dobrým tátou a mámou svým dětem, kteří se jim budou věnovat víc než sami sobě a svým zálibám, být třeba dobrým zedníkem a prodavačem, který nebude podvádět na materiálu a nebude okrádat zákazníky, protože prostě nemusí, protože má jistotu, že jeho Pán sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, a dává hojnost všeho, co je k životu potřeba.

To všechno může znamenat, že mu budeme svědky až na sám konec země.
Muži Galilejští, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. Amen