- DALI JSTE NĚKDY NĚKOMU NĚJAKÝ SLIB, DĚCKA?
- CO SE NĚKDY PŘI VELKÝCH SLIBECH DĚLÁ? JE TO NĚJAK POZNAT, ŽE NĚKDO SLOŽIL SLIB? /např. ve skautu; nebo když mniši nebo řeholnice složí slib; nebo Vinetú a Old Shaterhand; - nějaké znamení slibu
- JÁ MÁM NA SOBĚ TAKÉ JEDNO ZNAMENÍ SLIBU. POZNÁTE HO? Prstýnek
- A NEMUSÍ TO BÝT PŘÍMO SLIB ? NĚKDO TŘEBA NOSÍ KŘÍŽEK NEBO KALÍŠEK NA KRKU. CO TO ASI ZNAMENÁ?
- CO MYSLÍTE, PROČ TAKOVÁ ZNAMENÍ MÁME? PROČ JE NOSÍME?
Ta znamení nám ten slib nebo důvěru připomínají, posilují nás v nich, chrání nás ? ostatní je vidí, vědí o našem závazku, mohou jej také respektovat.
- A CO MYSLÍTE, MAJÍ TA ZNAMENÁ SAMA NĚJAKOU ZVLÁŠTNÍ MOC? (křížek, kalíšek, prstýnek?)
Ona sama ne, ale ukazují k tomu, co je opravdu silné a čeho se tím slibem nebo důvěrou držíme.

My si dnes budeme vyprávět o jednom vysvoboditeli božího lidu, který takový slib dal a jeho znamení na sobě měl. A také o té síle, která mu přitom byla dána.
Tehdy boží lid ? Izrael ? sužovali nepřátelé ? pelištejci. To se dá přeložit ?válcovači?. Byli to sousedé Izraele, byli silnější a izraelce vždycky převálcovali. Přitáhli a všechno pobrali. Izraelci si za to ale mohli sami. Místo aby důvěřovali Pánu Bohu, věřili kdečemu a tak nemohli nepřátelům odolat.
A právě na pomezí s těmi nepřáteli, žili tehdy jedni manželé. A jakoby na nich bylo vidět, že si izrael sám nepomůže ? ani děti neměli. Ale právě jim se ukázal boží posel a vyřídil jim, že se jim narodí syn. A nejen to ? ten syn bude mít zvláštní poslání: vysvobodí boží lid od těch nepřátel. Bůh mu k tomu dá sílu. Na znamení toho mu neměli stříhat vlasy a neměl také pít žádné opojné nápoje. Aby nespoléhal na žádné siláctví, ale na Boha a jeho moc.
Po čase se jim chlapeček opravdu narodil. A když vyrostl, měl dlouhé vlasy. Možná díky nim mu začali říkat Samson ? to znamená ?sluníčko?. A Bůh mu dával opravdu nesmírnou sílu.
Jenomže jaké to bylo překvapení pro rodiče, když jim Samson oznámil, že se zamiloval do jedné dívky.
- VÍTE PROČ TO BYLO TAKOVÉ PŘEKVAPENÍ?

Ona totiž patřila právě k pelištejcům, k těm nepřátelům, od kterých měl boží lid vysvobodit. Vůbec tomu nerozuměli. Ale možná to tak Pán Bůh chtěl. Samson měl asi sám poznat, že se nepřátelům opravdu nedá věřit. To bylo tak:
Samson tenkrát šel na námluvy. Cestou na něj ale vyskočil lev. Jenže silák Samson jej holýma rukama přemohl. A po čase, když se šel se svou dívkou zasnoubit, viděl, že si v jeho kostře udělali hnízdo včely. Bylo plné medu. Při zásnubách tam byla parta pelištejských mládenců a Samson se s nimi vsadil. Dal jim hádanku: ?Co to je? Ze žrouta vyšel pokrm, ze siláky vyšla sladkost.?
- VÍTE VY, CO TO ASI BYLO?
No ta kostra lva s včelím hnízdem ? my to víme, protože jsme Samsona sledovali na cestě, ale ti mladíci na to přijít nemohli. A také by na to nepřišli, kdyby Samsona nezradila jeho dívka. Mládenci jí pohrozili, že když to nevyzví, tak je vypálí. A ona, místo aby to řekla Samsonovi a ten ji ochránil, vymámila z něj odpověď. Samson poznal, že ho podvedli. Rozčílený ze zásnub odešel.
A představte si, že když se po čase vrátil a nesl dokonce kozlíka jako dárek pro její rodiče, tak mu řekli, že už tu dívku dali jinému. Jednomu z těch mládenců. Samson poznal, že s nepřáteli jednat nelze. Boj začal.
Nejdřív pochytal lišky, svázal je za ocasy k sobě a k nim přivázal pochodeň. Pak je poslal do nepřátelských polí. Nepřátelská úroda vzplála.
Samosebou, že to nepřátelé chtěli ztrestat. Vytáhli s vojskem na izraelce, aby jim Samsona vydali. A ti byli tak ustrašení, že to chtěli udělat. Samson se kupodivu nebránil. Nechal svázat. Jen si vyžádal slib, že se na něj izraelci sami nevrhnou. S nimi bojovat nechtěl. Nepřátelé už jásali, že ho mají, že mají vyhráno, jenže v tu ránu Samson provazy přetrhal jako nitky popadl oslí čelist co tam ležela a pobíjel nepřátele a obrátil jejich vojsko na útěk.
Jindy se ale nepřátelé dozvěděli, že Samson šel za jednou ženou do města Gázy. Obklíčili tedy město. Uzavřeli bránu a že počkají do rána a pak ho zajmou. Jenže Samson v noci vysadil celou bránu a vrata odnesl až na kopec za městem.
Takovou sílu mu Bůh dal. Nepřátelé by ho nikdy nedostali, kdyby měl Pána Boha stále na prvním místě, kdyby měl pořád na mysli, od koho tu sílu má a k čemu. Jenže síla je také velké pokušení, snadno nám stoupne do hlavy. A to se asi Samsonovi stalo. Přemohla jej jeho vlastní sebejistota. To bylo tak:
Samson se znovu zahleděl do jedné krásné dívky ? jmenovala se Dalila. A zase to byla pelištejka. Jako kdyby už nepoznal proradnost nepřátel. Myslel si asi, že všechno zvládne. Jenže za Dalilou přišli nepřátelská knížata, aby ze Samsona vymámila, v čem je ta jeho síla. A Dalila místo aby stála věrně při svém muži začala vyzvídat. Samson jí to hned neřekl, snažil se jí odbýt výmluvami ? prý když ho svážou novými provazy, tak sílu ztratí. Jenže, když to Dalila udělala, zpřetrhal provazy a zase nepřátele hnal. Pak, že když mu vlasy vplete do stavu, tak přijde o svou sílu. Ale zase potom vytrhl celý stav a nepřátelé neměli šanci. Jenže jak byl silný vůči nepřátelům, tak byl slabý vůči Dalile. Ta ho začala vydírat: ?Ty mě nemáš rád!? Mořila ho a Samson nedovedl říct ne. Nakonec jí o svém slibu a poslání řekl: ?Mé vlasy jsou znamením, že patřím Bohu. Kdybych si je ostříhal, byl bych jako každý jiný. Sílu bych neměl.? Asi si už byl tak jistý svou silou, že i ten slib bral na lehkou váhu. Hlavně, aby už měl pokoj.
Jenže Dalila mu v noci vlasy ostříhala a Samson síly pozbyl. Sám se nepřátelům neubránil. Ti ho zajali, oslepili a přikovali k mlýnu na obilí.
A pelištejci slavili vítězství. Sešli se k veliké hostině ve svém chrámě (sloupy) a oslavovali svého bůžka, že jim prý dal vítězství. Rozjařili se tak, že je napadlo: ?Přiveďte Samsona, ať se mu vysmějeme.?
Přivedli tedy slepého Samsona, který už sám nic nezmohl. Jemu samotnému to už asi došlo, že nemůže spoléhat na vlastní sílu. Poprosil, aby ho postavili ke těm sloupům, které podpírali celou klenbu, aby se mohl opřít. A pak se v duchu modlil: ? Bože, prosím tě, dej mi ještě jednou sílu, abych mohl vykonat to, co jsem měl udělat.? Potom se opřel do těch dvou sloupů a Bůh mu tu sílu dal. Samson je porazil a celá budova se zřítila a pohřbila všechny nepřátele. S nimi pod ní ale zahynul i Samson.
Teď jako slaboch vykonal díky Bohu to, v čem jako silák prohrál. Teprve když poznal, že jeho síla není ani ve svalech, ani ve vlasech, ani v jeho chytračení, ale že je to dar boží, mohl boží lid osvobodit od nepřátel.

PRO DOSPĚLÉ:
Přečtu ještě závěrečný verš Samsonova příběhu z knihy Soudců: 16,31
Zvláštní příběh nám, bratři a sestry, bible předkládá. Námět na akční film by to byl dobrý. Arnold Schwartzeneger by vynikl. Rolí pro svůdné krásky by také bylo dost. Ale co tohle vyprávění dělá v bibli? K uměřené zbožnosti má daleko. Mravoučné čtení to rozhodně není. Ten příběh je divoký, plný krve a smyslnosti, romantiky a paradoxní dvojznačnosti: Samson ? jméno až roztomile dětské ?Sluníčko? a přitom nejspíš chlap jak hora a pěkně tvrdý; nazír zasvěcený Bohu, kterému ovšem každá sukně učaruje; nepřemožitelný bojovník a zároveň oběť milostných románků; soudce lidu Hospodinova a přitom spíš dobrodruh se slabostí pro holky pohanský!? Jak to všechno vůbec jde k sobě? Jedno jakoby popíralo druhé. A jak to jde k božímu zaslíbení?
A přesto bible podle všeho nedělá ze Samsona odstrašující případ. Je pohřben se ctí. Závěrečná věta jeho příběhu potvrzuje, že své poslání naplnil: ?Soudil Izraele po dvacet let?. Někteří rabíni tu větu dokonce nevykládají zpětně ? že by šlo o to, co učinil během života, ale že ještě i jako mrtvý orientoval celou generaci věrně k Bohu.
Zkusme to tak, bratři a sestry, vzít. Nehledat v tom příběhu jen mravní ponaučení, ale přijmout jej jako zdroj pravdy, který nás může zásadně zorientovat v životě.
Ty Samsonovské protiklady jsou pravdivé. Takhle dvojací my lidé jsme ? hrdinové i slaboši zároveň. Tak o nás bible svědčí. Jen maličko jsme omezení, že nejsme rovni Bohu, korunovaní slávou a důstojností a zároveň jenom prach, který se v prach obrátí a nemá žádnou přednost před zvířaty. K obrazu božímu stvořeni, ale přitom ani zdaleka ne žádní světci. Ani svým posláním se nestáváme jiní. I při něm ta slabost zůstává. Podílíme se na slavných a silných věcech a zároveň škobrtáme o svoje člověčenství a ani nevíme, jaký to může mít význam.
A jestli na něčem ty slavné a dobré věci a náš podíl na nich záleží, pak to není naše domnělá úroveň, ale ta možnost, že se při svých propadech máme ke komu obrátit, že ze svých úletů máme ke komu volat, že je možné se znovu napojit a rozvzpomenout na tu věrnost, která trvá a vrací do hry.
Nejsme prostě silní sami sebou. Ani ve víře. Jsme, jak to krásně zpívá Jarda Svoboda v jedné písničce?jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá. K tomu ať nás Samson zorientuje. Amen.