kázání 13.6.2011 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby ? svatodušní pondělí, 13. 6. 2011, V. Hrouda

Sestry a bratři,
tato část bohoslužeb bude rozdělena na 3 části ? etudy. Každou etudu uvedeme toutéž písní, v každé etudě bude čtení z Písma (epištola Římanům, 8. kapitola) a po něm bude následovat krátká promluva.

Etuda první!
Čtení: Ř 8, 26
Promluva:
Nevím, jestli to tak máte také, ale jsou chvíle, kdy si připadám úplně sám. Přitom třeba sedím v nacpaném vlaku nebo právě mluvím s někým blízkým. Co to je!? Tenhle disharmonický tón, tahle opuštěnost uprostřed lidí, mezi přáteli, v rodině? Je to jenom pocit? Takový okamžik slabosti, který snadno zamluvím, nad který se povznesu? Co to je?
Končí svatodušní svátky. Jsem rád, že v křesťanské tradici a v církevní liturgii tyto svátky jsou. Začínám si jich nějak více všímat, asi ke mně i více promlouvají. Přiznávám, že Duch je pro mě obzvlášť nesnadné téma. Jako farář se cítím nejistý, jako křesťan neméně. Jako by u Ducha (více než u jiných témat) hrozilo nebezpečí frázovitosti, ustálených, ale prázdných slovních spojení, různých křesťanských klišé. Vím, o čem mluvím, když řeknu třeba (?): ´? stalo se to z moci Ducha svatého!´
Nevím, jestli to máte také tak, ale já asi moc nejsem na duchovní rámus ? na to řádění Ducha o letnicích, na ten oheň, mluvení v cizích jazycích. Promiňte mi, že nejsem moc schopen tuto duchovní zkušenost starých apoštolů a možná i dnešních charizmatiků komentovat. To neznamená, že ji neberu vážně. Prostě takto ke mně Boží Duch nepromlouvá. Buď proto, že nechce, nebo proto, že nejsem dobrý společník či posluchač.
I díky svatodušním svátkům si možná lépe uvědomuji, že k Duchu svatému mě přivádí právě prožitek samoty. Té bezútěšné, byť chvilkové opuštěnosti? uprostřed davu, mezi lidmi, dokonce mezi blízkými lidmi. Jako bych Ducha slyšel spíše v bezmoci, než v moci. Spíše v tichu samoty než v hukotu z nebe. Spíše v prázdnotě než v naplnění. Jakoby se Duch objevil právě tehdy, když pocítím slabost a přiznám si ji.
Vždyť před chvílí jsme to četli: Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti (Ř 8,26). Slabost je totiž intimní chvíle. Člověk odkládá masku, své svaly a siláctví. Přiznává svou závislost na Bohu. Touží po blízkosti. A Duch je právě ta blízkost! Blízkost. Blízkost sama! Útěcha, zastání a přímluva (Paraklétos) toho, jenž mi jediný rozumí! Duch je tahle živá a intimní přítomnost Boha v dané chvíli. Bůh tady a teď ? to je Duch svatý!

Etuda druhá!
Čtení: Ř 8, 5-6
Promluva:
O svatodušních svátcích se v kostele mluví o Božím Duchu. O tom, jak na někoho sestupuje, jak někoho naplňuje, jak je na někoho vyléván? Já tomu nějak nerozumím! Žádného ducha v sobě nemám. Asi nežiju nijak svatě, ale věřím v Boha. Myslím si, že s tím Duchem tak trochu blbneme... a nebo je to jenom pro některé, zvlášť nadané jedince. Pro mě ne!
Jestli vás tahle skepse, tahle melancholie, tahle ospalá tupost někde za očima? občas přepadne, tak si budeme nejspíš rozumět. Mě někdy přepadá a asi bude přepadat i po těchto svátcích. Tak se snažím na to jít z druhé strany, ne od Ducha, ale pěkně od sebe!
Ducha moc neznám, ale sebe trochu jo? nebo si to alespoň o sobě myslím. A když je tedy tak důležité, abych se s ním, s Duchem, potkal (jak se to píše v Bibli a jak nám to říkají farářky a faráři v kostele), tak se ptám, co pro to mám udělat. O mě tady přeci jde! O moji účast! Nemám asi jenom čekat, až se na mě něco vylije, nebo až mě naplní Spiritus Sanctus?
Nejspíš bych při tom čekání něco prošvihl, vždyť i život víry letí jak splašená kobyla! Mám se nejspíš sám pohnout a do něčeho se namočit! Třeba čeká Duch právě na tohle? až vylezu na světlo, na ten svatý déšť, až opustím úkryt, až se za někým vydám (kdo mě třeba potřebuje), až začnu brát za své, co On mi připravil, co mi postavil do cesty, aby mě to trklo!
Mimochodem: nedávno jsem díky naší mládeži objevil jeden pěkný verš v epištole Efezským (2,10): ´Jsme v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil´. Takže to, co mám dobrého konat, a je vcelku jedno zda v Kristu nebo v Duchu, je pro mě předem připraveno!
Ale zpátky k pointě. Moje účast na Duchu! Tady začíná o něco jít... teď to všechno úplně zkrátím a zjednoduším, vynechám všechny rady, které stejně nemám? rady, co udělat, jak se s Duchem potkat...
Mám jenom takové tušení, že ta účast by mohla souviset s jednou myšlenkou, která mě nedávno ťukla do nosu? byl to jen takový kmit, takový zlomek vteřiny, zapomenutelná banalita. Přesto jsem si ji zapamatoval (a teď mluvím k sobě): Když se zbavíš strachu o svou pověst, totiž když pochopíš, že Bohu na tvé pověsti vůbec nesejde, tak nalezneš pokoj.
A mělo to ještě druhou část: když ti nepůjde o to, co chceš pro sebe, ale bude ti opravdu záležet na prospěchu těch, které máš rád (nebo dokonce těch, které ani moc rád nemáš), pak budeš žít. Pak budeš mít účast na svatém Duchovi a bude to právě to ono? to, o co jde! Je to banální, nebo není?
Proto jsme vlastně četli to Pavlovo slovo (Ř 8,6): Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.

Etuda třetí!
Čtení: Ř 8, 15-16
Promluva:
Sestry a bratři, mít něco společného s Duchem svatým je opravdu potěšení! Je moc dobře, že ho slavíme! Všimli jste si včera, jaký byl na bohoslužbách (svatodušní neděle) a potom celý den na zahradě (zahradní slavnost) duch? Jak vzduchem poletovala svornost, jak si pokrmy duchovní a tělesné vůbec nepřekážely, jak spolu lidé svobodně byli?
Zkusím teď na závěr nesměle vyjádřit, v čem je ? taky, mimo jiné ? tohle požehnání! Požehnání, které se na člověku díky Duchu děje!
Jako první mě v souvislosti s Duchem napadnou slova: Svoboda a Nebát se! To, že přijdou na mysl jako první, ještě nemusí o ničem vypovídat? ale může. Nemusím je lovit v nepřístupných zátočinách mysli, ona plavou na povrchu. To nejspíš znamená, že Svoboda je (alespoň pro mě) důležitá? a Nebát se je důležité!
Nepřijali jsme přece Ducha otroctví, ale Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! (Ř 8, 16) Moc se mi tenhle verš líbí. Vůbec to, že otroctví je ve své podstatě duchovní, na duchu jsme svazováni okovy, ujařmováni, nuceni! Duch otroctví. Nepřijmout ho. Nemusím ho přijmout. V Duchu, a jedině v Duchu, je to na mě, ne na otrokáři! Otrok někomu slouží, já nemusím sloužit. Nejsem otrok! Můžu být sám sebou. A co víc, můžu se v Duchu stát synem, přijmout Ducha synovství, vlastně přijmout své přijetí! Přijmout, že mě Otec přijímá za syna. Být synem znamená být svobodným člověkem. Kde je Duch Páně, tam je svoboda!
V tom stejném verši je to přesně řečeno takto: Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu? Ta nesvoboda je tam společně se strachem. Čili svoboda nějak souvisí s odvahou. To je to druhé důležité: Nebát se!
Tuhle jsem někomu v dopise napsal: člověk se alespoň občas nemá bát být za hlupáka? když o něco jde! Hned mě do uší cinklo: člověk se nemá bát-být?! Bát-být! Je to jenom slovní hříčka, taková legrácka? ale staří židé dobře věděli, že slovní hříčky nejsou jen takové legrácky. Že často ukazují na obsah. Na pravdu. Když přemýšlím, o co v životě jde, tak se to vlastně docela často točí právě kolem toho Nebát se být. Nebát se bytí! Nebát se života! Nebát se o sebe! Nebát se svobody! Nebát se vnitřní svobody!
Tím bych zakončil: Duchu svatý, děkujeme, že můžeme být vnitřně svobodní!
Amen