kázání 13.7.2014 - Vojtěch Hrouda

Bohoslužby, 13. 7. 2014, V. Hrouda

Čtení: Mt 22, 34-40

Kázání: Lk 16, 19-31

Milé sestry, milí bratři.

Jako základ pro kázání jsem vybral Lukášovo podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16, 19-31):

Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.

I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara. Tu zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.‘ Abraham řekl: ‚Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš. A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast (příkop), takže nikdo – i kdyby chtěl – nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.‘

Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli jej do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají!‘ On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

I. Hlas z onoho světa a mytologie podobenství

V tomhle zvláštním podobenství vystupuje osm postav, tři zemřelí (Lazar, boháč a praotec Abraham) a pět živých, to jsou ti boháčovi bratři. Zemřelí zde něco sdělují živým… neboli, je to jakýsi hlas z ´onoho světa´, určený nám. Myslím, že to tak můžeme chápat.

Někoho záhrobí třeba zneklidňuje… Jaký je ten ´život po životě´? A až umřu, co bude?

Taková otázka je přirozená, nicméně o tomhle to podobenství není. Ono sděluje něco jiného, má pro nás důležitější zprávu. Ta zpráva je tu do mytologie podsvětí jaksi… ´zabalena´. Ježíš a jeho židovští posluchači jistě neměli s podsvětím problém – říše mrtvých, jinak Šeol nebo Gehena, byla součástí tehdy obvyklého názoru na svět.

My máme jiný obraz světa. Proto potřebujeme tu roušku mytologie poodhrnout. Odfiltrovat zvučné mytologické tóny, abychom slyšeli tichou zprávu. Musíme to však udělat s vědomím toho, co děláme… jaksi opatrně, abychom nepoškodili celek. Německý teolog Rudolf Bultmann tomu říkal ´demytologizovat´, čili vyložit danou mytologickou zprávu pro uši a rozum moderního člověka.

Nakonec, vždyť i Ježíš svá podobenství vykládal – známý je třeba jeho výklad podobenství o rozsévači. Výklady však mohou být různé, proto musíme připustit nejednoznačnost oné hledané výpovědi. Nejspíš nejde o to, najít tu jedinou správnou interpretaci. Důležitější je, aby se podobenství skutečně ´podobalo´, konkrétně mně nebo tobě! Aby právě k tobě promluvilo. Abys ty mu rozuměl. Aby směřovalo tvůj život. Podobenství je osobní oslovení, nikoliv univerzální pravda.

Zkoušejte to! Já to teď taky zkusím, po svém:

II. Dva tóny

Takové tiché tóny slyším v podobenství dva. Jak už jsem řekl. znějí z druhé strany, z onoho světa. Jako by věčnost volala do našeho života.

III. První tón – nezájem o člověka

Ten první tón vychází z úvodní scény. Text přečtu raději znovu: Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů, a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo ze stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy.

Zavřená vrata paláce. Za vraty boháč, před vraty chudák. Jsou pár metrů od sebe, přesto k sobě mají nekonečně daleko!

Není tu ani slovo o tom, jací to byli lidé – chudák mohl být zloděj a povaleč, boháč spravedlivý člověk. Ale mohlo to být klidně obráceně. Nic se tu neříká o tom, jaký vedli život, komu pomohli nebo ublížili, zda byli bohabojní nebo svévolníci. Není jasné, jak boháč přišel ke svému bohatství a chudák ke své nouzi. Žádné vysvětlení tu není – nu asi proto, že ho není třeba. Naopak, má nás zarazit, že v tomhle podobenství vůbec nezáleží na tom, jací jsou!

Přesto, něco je tu špatně. A špatně je to v tom paláci, ne na dlažbě. Jistě, jinak by boháč nepřišel do věčných muk. Co je tu špatně?

Myslím si, že špatně tu není majetek a z něho plynoucí blahobyt a luxus. Vždyť ten se tu jen suše konstatuje, bez odsudku. Špatně je to, že tenhle člověk nechal zemřít (doslova chcípnout) člověka, kterému mohl snadno pomoci… a měl ho na očích, pod svými okny. 

Bohatství tu má význam prostředků a možností, které zůstaly nevyužity. Jeden, který ´mohl´, nechal umřít druhého, který ´nemohl´. Nechal ho mezi psy a netišil jeho bolest – jak asi bolí mokvající kůže, zanícená nebo zahnívající tkáň?

Bylo mu to jedno, protože jinak by jednal. Byl lhostejný, prostě zabouchl vrata a… žebroto, postarej se. Jaký si to uděláš, takový to máš. Tenhle arogantní nezájem o člověka, ten je špatně. To je to první volání věčnosti, které z podobenství slyším…

IV. Druhý tón – nezájem o Boha

Druhé volání z Geheny je až na konci příběhu. I ono svědčí o nezájmu. Poslechněte si to znovu: Ten boháč řekl: ‚Prosím tě tedy, otče Abrahame, pošli Lazara do mého rodného domu, neboť mám pět bratrů, ať je varuje, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ Ale Abraham mu odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je poslouchají! On řekl: ‚Ne tak, otče Abrahame, ale přijde-li k nim někdo z mrtvých, budou činit pokání.‘ Řekl mu: ‚Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘“

Ani kdyby Ježíš vstal z mrtvých, chce se dodat, to se hned nabízí. To nechme stranou, směřuji jinam…

Jestliže živí neposlouchají Mojžíše a Proroky, nepomůže nic. Mojžíš a proroci, to jsou ti, ke kterým se stalo slovo Hospodinovo. To jsou hlásné Boží trouby. Jejich ústy Hospodin říká, co člověku zaslibuje a co po něm chce. Takže když neposloucháme, co nám říkají oni, tak neposloucháme, co nám říká Bůh. Nezájem, Božínku… nezájem!

Nezájem o člověka před vraty a nezájem o Tebe, Bože. Obráceno naruby… o člověka a o Boha se máme zajímat, člověka a Boha máme milovat. Respektive, nejdřív Boha a pak člověka.

Tenhle ´double´ přeci odněkud známe – dvojpřikázání lásky. Tohle dvojí ´Miluj!´ je přeci původně od Mojžíše a Proroků. První ´miluj´ je v Páté knize Mojžíšově (Dt 6,5): Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. Druhé ´miluj´ je ve Třetí knize Mojžíšově (Lv 19,18): … budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Ježíš pak tahle dvě, původně samostatná židovská přikázání spojil do jednoho (Mt 22,37).

Není pak nakonec podobenství o boháči a Lazarovi vlastně taková šifra? Zakódované dvojpřikázání lásky?

To rovněž nechme být. Chtěl bych se konečně dostat k jádru pudla. Totiž…

V. Motivace - zrcadlo, zdvižený prst a náruč

Co my s tím? S tím podobenstvím, s tím hlasem z onoho světa, s těmi tóny, s tím osobním oslovením na míru, pro mě nebo pro tebe. Přesněji, co si s tím mám počít… a proč bych měl něco měnit! O motivaci (Proč!), o tu mi jde!

Vidím tři možné motivace: (1) zrcadlo, (2) zdvižený prst a (3) náruč. Vezmu jednu po druhé:

Tak zrcadlo. Podívej se na sebe! Podívej se, co to děláš! Co to vyvádíš! Ve smyslu… podívej se, jak to děláš blbě, jak se dost nezajímáš, jaký jsi vlastně ignorant. Podobenství jako zrcadlo pravdy. Dívám se na sebe a vidím člověka, který by měl raději někam zalézt, protože chodí nevšímavě kolem bídy světa a nečte Bibli. Zrcadlo je vlastně výčitka.

Druhá motivace, zdvižený prst. Pozor! Dávej si majzla, ať neuděláš chybu. Laťka je nastavená vysoko, skok musí být velký (abys ji přeskočil) a ty musíš být silný (abys o dokázal). Proto se varuj slabosti. Slabí skončí ve tmě, kde je jen pláč a skřípění zubů (Mt 8,12). Vždy ve střehu, mládenče! Zdvižený prst je varování.

Řeknu rovnou, že takto se mi podobenství ´nepodobá´, takhle mi nesedí. Ani výčitka, ani varování mě nemotivují, nepomohou mi znovu nalézt zájem o Boha a o člověka. Výčitka a  varování ve mně neprobouzejí touhu něco u sebe měnit!    

Motivuje mě až ta třetí motivace – náruč. Vysvětlím to. Pomůžu si náručí Abrahamovou z podobenství. Doslovný překlad zní: V podsvětí pozvedl (myšleno zemřelý boháč) oči a z dálky uviděl Abrahama i Lazara v jeho náruči. (J. Mrázek). Upřesnění je o dva verše dál, nyní se (Lazar v náruči Abrahamově) raduje. Jiný překlad je (J. Mrázek) teď je tady utěšován… V té náruči je tedy radost a útěcha. Tohle je motivace, co říkáte?

Ovšemže to nemyslím tak, že by se člověk měl měnit kvůli posmrtné blaženosti. Myslím to tak, že oba zájmy (zájem o člověka před vraty a zájem o Boží oslovení) jsou jaksi ´napojeny´ na hluboký zdroj radosti a útěchy. Jsem-li bohatý a své bohatství poskytnu, tak se Bůh zaraduje a moje zoufalá duše se utiší v jeho objetí.

Ta věčnost, o které jsem mluvil na začátku, to není jenom onen svět, čas před narozením a po smrti, řekněme. Věčnost se nějak protíná s tímto současným, reálným časem. Ve chvíli, kdy ´máme zájem´, se věčnost vylívá do našeho života (můžu-li to tak říct)… a zaplavuje nás radostí a útěchou. To je jádro pudla!

VI. Závěr – vyústění (pointace)

Stručně bych to shrnul snad takto:

Mít zájem o Boha a o člověka. Ale proč bych ho měl najednou mít? Jaký mám důvod, jakou motivaci? Motivací (tedy proč to dělám) může být věčnost. Věčnost, jež nás nepohlcuje ´až někdy potom´, nýbrž objímá nás ´už teď´. Jako Boží náruč. A když něco změníme, když se začneme zajímat, když se obrátíme (jak praví Pán)… hle, tu máme radost a jsme utišeni!

Věčnost, která je teď!

Amen