kázání - 14.12.2008, Lukáš 1,25-38

Čtení: Soudců 6,11-16 + Lukáš 10,29-37
text: Lukáš 1,25 ? 38
Sestry a bratři,
Slavíme advent. Jsme uprostřed času příchodu, uprostřed období, které klade důraz na to, že čas není jen kolovrátek, který mele věčně dokola to, co už tu dávno bylo, nýbrž že je těhotný novými událostmi, že je v naději dobrými věcmi.
Co to ale vlastně znamená? Co to obnáší ? žít tento čas, vyhlížet, připravit se, očekávat?
Zkusme se ve svém hledání inspirovat tím vyprávěním o navštívení dívky Marie.
Co se v něm vlastně děje? Maria je zasnoubena muži jménem Josef. Je tedy v jistém smyslu v očekávání. Čeká ji svatba ? bezpochyby pro ni událost významná. Takovými se žije, takové jsou inspirací pro snění, plánování, na takové se člověk připravuje, chystá a těší. Dají směr jeho dnům, plně ho zaměstnají. Podobně jako většinu z nás v těchto dnech zaměstnávají vánoce. Plánujeme, rozvrhujeme, co je třeba nakoupit, co ještě upéct, co komu dát, kde budeme na Štědrý den, koho pozveme, koho navštívíme. Se svatbou se to sice úplně srovnávat nedá ? ta je také v lepším případě jednou za život ? ale i tak je náš čas rozvržen, nasměrován, má jasný cíl a náplň.
A právě v takové chvíli přistoupí k Marii anděl. A všechno se zkomplikuje. Přichází s něčím, na čem můžou všechny ty přípravy krachnout, co pro ně může znamenat konec. Přichází s posláním, které je může totálně zhatit. Místo vysněných plánů a rozvržených kroků se najednou budoucnost stává otázkou a člověk si vůbec nedokáže představit, jak by to mohlo jít dohromady. To je ten boží příchod do života člověka, to je ten vstup ? čára přes rozpočet.
Chceme-li ho přijmout, pak asi půjde leccos stranou, pak je třeba vystavit se tomu riziku, že se naše plány zkříží a zkomplikují. Je třeba vzdát se svých představ o tom, jak by se měly naplnit, podstoupit i to nebezpečí, že je s nimi ámen.
Jsme tohle, bratři a sestry, vůbec schopni připustit? Jsme ochotni popřát sluchu něčemu, co nás z našich příprav vyruší, co je ohrozí? Jsme schopni dát v těchto dnech ve svém životě místo někomu, kdo bude představovat zásadní riziko pro naše plány?
Tak totiž vstupuje do života Bůh. Jsme-li pro něho vůbec někdy otevření, pak ani ne tak ve svých přípravách a ve své cílevědomosti, ale spíš díky skulinám a škvírám, které zbyly v pancíři našich plánů a rozvrhů, díky těm mezerám, ve kterých jsme s to nechat se vyvést z míry, nechat se zdržet a pohnout k tomu, co se do nich podle našich představ nevejde. Taková je výzva adventu ? výzva, ke které ? jak jsem říkal již v minulém kázání ? býváme v předvánočním čase dvakrát tak hluší.
Ten nečekaný vstup a čára přes rozpočty, ovšem není jenom otazníkem nad naší zaběhaností. Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazarét, k zasnoubené panně.
Galilea si tehdy vysloužila přízvisko ?Galilea pohanů?. V celém Izraeli nebylo tehdy podle obecného mínění kraje Bohu vzdálenějšího. Nazaret je tu sice označen jako město, ale byla to spíš díra, zapadákov s nevalnou pověstí. Však se v evangeliích také ozve pochybovačná otázka: ?Co dobrého může vzejít z Nazaréta?? A zasnoubená dívka? Ta se tehdy na ulici ani nezdravila. To byla prostě nula. Na rozdíl od Zachariáše, kněze v chrámě, v Jeruzalémě, muže spravedlivého a zbožného, o kterém vypráví předcházející příběh, tohle navštívení je opravdu nečekané. Tady chybí všechny předpoklady
Ano, Bůh přichází a jedná tam, kde by to nikdo nečekal. Do naší vzdálenosti od něho - k nám, kteří si často připadáme jako nuly, - k nám beze všech předpokladů ? nečekaně přichází, aby nás zahrnul milostí, aby naší nicotnosti vdechl důstojnost, aby nás svým posláním vyvedl z anonymity bezejmenných.
Ta skutečnost, že se Bůh nekryje s našimi představami, která nám dělá čáru přes rozpočet, je také naší nadějí. Bůh je právě tam, kde bychom to nečekali, s námi.
?Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou..,? tak zní ten andělský pozdrav. Tedy ani ?milosti plná? ani ?matka milosti?. Maria pro nás není nadějí jako ta, která milost rozdává, ale je pro nás obrovskou nadějí jako ta, které se milosti dostává, která je jí nečekaně zahrnutá. I my se jí proto můžeme nečekaně nadít. I my smíme slyšet v situacích, které tomu vůbec nenasvědčují: ?Pán s vámi!?
Jenomže právě tohle zarazí. ?Pán s tebou? ? Co to má znamenat? Copak je to tak jasné? Maria se velmi zarazila a uvažovala o tom. To přece nejsou jenom slova. To úplně mění situaci. To je přece obrovská síla a všechno, co jí neodpovídá, pak představuje kupu otázek.Vzpomeňte na Gedeona, jak reagoval když slyšel totéž: ?Hospodin s tebou, udatný bohatýre!? ? ?Dovol, je-li Hospodin s námi, proč nás tohle všechno potkává? Kde jsou všechny jeho podivuhodné činy, o nichž nám vyprávěli naši otcové?? ?Pán s vámi?, ?Pán se mnou? ? to by přece všechno muselo být jinak! To se pak nedá prostě smířit s nesvobodou, s lhostejností a s ubohostí s tím, že to tak prostě na světě chodí. To má přece život a svět úplně jiné možnosti!
A když při tomhle uvažování člověku dojde to, k čemu dospěl Gedeon, že přitom vlastně nestojí mimo, že ty obrovské možnosti jsou vlastně jeho možnosti, že jsou pro něho výzvou a posláním, to se teprve zarazí. Cože? Já že mám vysvobodit Izraele? Já, nejmenší z čeledi svého otce? Cože, ona nás naše malost neomlouvá? Ono to ?Co my zmůžem?, je-li Bůh s námi neplatí? Taky jste znejistěli, bratři a sestry? Taky vám zatrnulo? Není divu, Marii ten pozdrav přímo vystrašil.
A to je teprve ta chvíle, kdy se ozve: ?Neboj se, Maria??, - nebojme se, bratři a sestry ? ?vždyť jsi nalezla milost u Boha? ? vždyť jsme nalezli milost u Boha. ?Co my zmůžem??, opravdu neplatí. Ale ne proto, abychom byli zahanbeni a usvědčeni, nýbrž proto, abychom měli naději ? aby nezůstalo jenom u velikých slov, ale aby se Slovo stalo tělem, aby se zrodil ten, který má jméno Ježíš ? ?Bůh vykupuje?, ?Bůh zachraňuje? či ?Bůh vysvobozuje?. Aby se skrze Marii ? a protože to je základ každého povolání ? aby se i skrze nás vtělil do tohoto světa, do tohoto života, do tohoto času ten, jehož království nebude konce.
Ale tady se nás asi teprve, jako Marii, zmocní pochybnosti: Jak by se tohle mohlo stát? Jak by se cosi tak velikého mohlo zrodit z tak pochybných podmínek a předpokladů, jako je náš lidský život, jaké představujeme my sami? K tomu ta otázka míří ? k tajemství zrození svatého v nesvatém, božského v lidském. A nejde přitom o biologii ani o panenství. Jde právě o ten div, kdy se z života hned od počátku vydaného lidským řečem, stává život boží. Jak se to může stát? Jak se dějí takové zázraky?
Jak se stane, že je člověk schopen vyjít ze svých stereotypů a síly zvyku a stát se bližním tomu, od koho ho dělí kupy vršených křivd? Jak se to stane, že se jeden nebo jedna vydá všanc řečem a přijme riziko života ve prospěch druhých? Nebo jak je možné, že se třeba apoštol Pavel, původně nepřítel, pronásledovatel a mordýř křesťanů, stane tím, kdo je i pro nás orientací v životě víry?
Evangelista Lukáš skrze ten příběh odpovídá: to není dílo naší potence, to není dílo našich mravních kvalit, zbožnosti, uvědomělosti, tradice, rodu ? to je dílo boží, to má svůj počátek v Duchu svatém. On to v nás působí. Toho jsme schopni právě jen proto, že je Pán Bůh s námi.
A jak se to děje? Jak k tomu dojít? Přiznávám jako evangelický farář, a docela rád, že nevím. Nemáme ani metodu, jako bratři metodisté, ani svátosti působící sami sebou jako bratři katolíci, nemáme ani ducha svatého na provázku jako bratři letniční. Jsme chudí. Ale máme důvěru, že právě v té chudobě, která si nenárokuje být režisérkou božích věcí, ale přijme prostě svůj život jako prostor pro boží slovo a dovede říct ?staň se mi podle tvého slova?, je naděje, že náš život nebude jen dílem naší malosti, ale dílem Boha, jemuž není nic nemožné. A to stojí za to, bratři a sestry. Amen.