čtení: Filipským 3,12-21
text: Židům 12,1 ? 2
Sestry a bratři,
včera začaly ve Vancouveru zimní olympijské hry. Noviny a televize jsou jich už plné. Možná jsem se tou masáží nechal strhnout, ale řekl jsem si, že je to příležitost. V kostele se o sportu moc často nemluví. Jedno sportovní kázání nemůže škodit. V bibli to oporu má. Tak tedy proč ne:
Sportovní hry, zápasy, zápolení a závody dovedou lidi nadchnout. Málokdo asi ví, jak se jmenuje ministryně spravedlnosti, zato hvězdu národního hokejového týmu, která v včera nesla naši vlajku, zná skoro každý. Tak spontánní přivítaní jako měli hokejisté, když na olympiádě vyhráli, nemá žádný politik ani umělec. Sportovní zpravodajství zaujímá v novinách pomalu víc místa než politické a rozhodně je čtenější.
Je jistě možné si nad tím spolu se starořeckým filosofem sarkasticky povzdechnout, že ?Atlety a koně miluje společnost?; je také možné to nadneseně okomentovat tím, že si lidé vlastní prázdnotu kompenzují zbožňováním svalnatých idolů.
Bylo by ale asi příznakem jisté zakomplexovanosti nevidět, že má ten obdiv také svoji kladnou stránku. Pro spoustu kluků a holek je to mocná inspirace. Nenakupují jenom fotografie svých idolů, ale začnou bruslit, běhat, kopat do mičudy, ohánět se raketou. A snad i dospělí najednou cítí sounáležitost se svojí zemí a může je to inspirovat, aby dobré reprezentaci vlastního národa sami dostáli. Dosažený výkon je výzvou a inspirací, motivuje.
Na to apeluje apoštol Pavel i ve víře. Také víra je běh, běh na dlouhou trať, ve kterém je třeba vytrvat, a příklad druhých v tom hraje důležitou roli.
Napadá mě ale, že my míváme tenhle sportovní obraz víry často trochu posunutý.Víru vnímáme spíš jako cíl, jako konečnou metu, jako cílovou stanici. Člověk jakoby byl na cestě, v pohybu, než k víře dospěje a křest jakoby byl cílovou páskou, která potvrzuje, že dotyčný splnil limit. V pohledu apoštola je to jinak: křest to jsou startovací bloky, to je začátek, nástup na dráhu ? okamžik, kdy se zvedneš od televize nebo ze sedadla stadiónu, kdy přestaneš spokojeně chroupat svoje slané tyčky, protože ti už nestačí být jenom divákem, jen sledovat, okukovat a zasvěceně komentovat, a sám nastoupíš na trať, abys ten běh opravdu prožil, aby ses sám do té štafety zapojil. Došlo ti, že nejsi v cíli, že ho máš daleko před sebou a dáš se do běhu.
Jsme-li věřící, jsme na trati, jsme v pohybu, nejsme u cíle, míříme k němu. Což znamená, že nestačí jenom přešlapovat na místě, ale také že život není jenom pobíháním sem a tam, uspěchanou honičkou od jednoho k druhému, podle toho, kde se právě co namane. Nejsme už štvanci vlastní chtivosti, která si žádnou příležitost nemůže nechat ujít. Jsme soustředěni a zaměřeni k cíli. A to má i další význam:
Jedna z ušlechtilých olympijských myšlenek říká, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Myslím ale, že ji Pavel trochu relativizuje. V tom běhu víry nejde jenom o účast. Vyběhnou mnozí, mnozí jsou pokřtěni, postaví se na trať. Ale to je právě jen začátek. Samozřejmě že nejde o to nad druhými zvítězit, porazit ostatní, nebo je předehnat, abych si na rozdíl od nich vydobyl účast na nějaké božské olympiádě. Ale jde o to nevzdat cíl. Je to běh na dlouhou trať. Je třeba vytrvat, zůstat v pohybu. Nezemdlít, nepodlehnou únavě a rezignaci nebo se předčasně nespokojit s tím, kam jsme doběhli, neusnout na vavřínech. Tím ten běh také končí. Vytrvalost neohrožuje jenom únava, ale také spokojenost, která už nic nehledá, nic nečeká, o nic neusiluje, protože si vystačí se svým přítomným štěstím bez ohledu na to, co je okolo a co bude následovat.
V předcházející kapitole charakterizuje apoštol Pavel podstatu víry takhle: ?Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme a pevně počítat s tím, co nevidíme.? Víra to je běh za tím, co tu ještě není. Naděje pro ni znamená vždycky víc, než čeho již dosáhla. Uvědomuje si vždycky předběžnost a nedostatečnost toho, k čemu dospěje. Proto pro ni běh nikdy nekončí.
A apoštol připomíná obrovskou motivaci, inspiraci, výzvu a posilu v té vytrvalosti: Neběžíme sami! Obklopuje nás zástup, či ? jak stojí v originále ? oblak svědků, který nás v tom běhu víry provází. Pavel je právě v předešlé kapitole vyjmenoval ? řadu postav, pro které byla naděje vůdčím motivem života, kteří se nenechali pohltit a určit přítomností ? ať už šťastnou nebo nešťastnou ? ale předjímali ve svém jednání zaslíbenou budoucnost, vytrvali na trati: Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš, Rachab? A v závěru toho výčtu se ptá: ?Mám ještě pokračovat??
Ten zástup totiž nekončí spolu s biblickou minulostí. Dějiny víry pokračují. A nepatří do nich jen ta notoricky známá jména jako Hus, Želivský, Augusta, Komenský, Masaryk nebo Palach. Bylo a je mnoho těch bezejmenných, o kterých by bylo možné spolu s Pavlem napsat, že se ?odmítli zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení?. Do toho oblaku jistě patří i ti, kdo se v naději a bez předem zajištěných prostředků rozhodli postavit tenhle kostel, kdo do něj chodili v letech, kdy státní propaganda dávala církvi pár let na dožití. A každému z nás se jistě vybaví jeho osobní oblak svědků ? lidí, kteří jsou pro jeho víru důležití, kteří ho posilují, inspirují a drží tím poutem odpovědnosti, které k nim cítí. I já bych mohl jmenovat, ale nebudu, protože by mi, jak píše Pavel nestačil čas a určitě bych na někoho zapomněl.
Jistě ale do toho oblaku patříte vy. My přece běžíme spolu, spolutvoříme sobě navzájem ten oblak svědků ? tu podpůrnou a inspirující skvadru na trati. To je smysl sboru, společenství, církve. Jeden druhého posilujeme a motivujeme, abychom pro víru dokázali být svobodní a vytrvali v ní. Třeba i tím, že bychom se před druhými neradi shodili. I když s tím bych byl opatrný.
Je totiž zajímavé, že to slovo ?přítěž?, které se máme podle apoštola zbavit, může v řečtině znamenat také pýchu, vážnost, váženost nebo důstojnost. Snažit se je na cestě víry, kterou Pavel na jiném místě charakterizuje jako boží bláznovství, vždycky zachovat, je značně na pováženou. Může to být právě ta zátěž, která nám svazuje nohy a brání rozběhnout se za Kristem.
Ono někdy není snadné rozpoznat tu správnou motivaci, poznat, co je nám opravdu uloženo. K tomu asi nestačí ani ten oblak svědků, ani sbor, ani církev. I ty mohou být vedle a mohou jednoho úplně splést. Celá bible už od Abrahama je plná příkladů toho, jak ten zástup božích následovníků odbočoval, jak byl úplně mimo, jak se jen posiloval v kdejakém úletu. Většina, ani ta zbožná, o pravdě nerozhoduje. Nedá se na ní spolehnout. Církev není směrodatná.
Pokud jde o směr, obrací apoštol náš pohled jinam: ?vytrvejte v běhu?s pohledem upřeným na Ježíše Krista, který vede naši víru od počátku až do konce?. Z něho při tom běhu nespouštějte zrak. Jinak se totiž snadno stane, že budeme sice vytrvale utíkat, ale úplně opačným směrem. Je přece naprosto běžné vidět smysl veškerého úsilí a námahy v dosažení radosti. On ale ?Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici božího trůnu.? Ten běh není prostředkem k radosti a není vůbec prostředkem k něčemu. To je běh důvěry ? důvěry, která právě svou radost, slávu a spravedlnost nechává na Bohu. Účelem toho běhu není, abychom si je vyběhali, ale abychom naplnili, co je nám uloženo, co Bůh žádá. O víc není třeba se starat. O to se už postará Bůh sám. Amen.