kázání 16. 3. 2008, rodinné bohoslužby

čtení Mk 1.1-8
Ahoj děti, do úvodu mám pro vás zas připravenou otázku: Víte jak vypadá poušť? ?je tam písek, někde kameny; horko, celý den tam praží sluníčko, sucho ? poušť je místo, kde skoro není voda. Tam přebýval jeden muž. Žil v poušti a vypadal docela podivně. Nosil na sobě velbloudí kůži staženou kolem boků koženým pásem a živil se kobylkami a medem divokých včel. Z toho je vidět, že se o oblečení a o jídlo moc nestaral. Zato se staral o to, co řekne lidem, kteří přicházeli na kraj pouště, kde tekla řeka Jordán. Ten muž se jmenoval Jan Křtitel a připravoval zástupy, které ho přicházely poslouchat, na jednu návštěvu. Přijde někdo, koho nesmíte propást. O Janovi se mluvilo po celé Palestině. Někteří si z něj asi dělali legraci kvůli tomu, jak vypadal. Někteří se divili, jak může takhle žít a možná ho i obdivovali. A někteří uvěřili tomu, říká. Jan kázal a pořád připomínal, že za ním, přijde někdo mocnější a důležitější než je on.
Teď mám pro vás ještě jednu otázku: co děláte, když má k vám domů někdo přijít na návštěvu ? a je to někdo, na kom vám záleží? ?
Asi se zamyslíte nad tím, co by se jí líbilo, těšíte se, možná i uklidíte, nebo připravíte, co jí chcete ukázat.
Jan Křtitel, o kterém nám četla Jitka, vybízel lidi, aby se připravili na jednu velice vzácnou návštěvu. Víte koho? ? Na Boží návštěvu. Od Boha měl přijít zachránce, říkalo se mu Mesiáš. A prý měl přijít každou chvíli, proto bylo potřeba, aby bylo všechno pro tuhle vzácnou návštěvu připravené.
Jan Křtitel nabádal každého, aby se na setkání připravil. Aby každý člověk dal stranou závory, které by v tom setkání mohly bránit. Bůh chystá pro lidi něco nového a dobrého a proto je nejvyšší čas otevřít mu srdce a vpustit ho do celého svého života. Jak jsme to zpívali v té písničce ? Otevřete brány hradeb srdcí svých, aby až tam mohl vejít ten zachránce.
Jan tu důležitou zprávu vyřizoval u řeky Jordán a křtil tam. Proto se mu říkalo Křtitel. Křest se stal znamením, že všechny závory a bariéry, které by mohly Bohu zabránit, aby k nám přišel, byly tytam. (podobně jako když si s někým podáte ruku na usmířenou) Člověk, který je pokřtěn, smí doufat, že každá chyba, každý průšvih ? v bibli se říká hřích ? jde umýt a odpustit. Že se v těch našich průšvizích a chybách a všem, co uděláme špatně, neudusíme, že nás to nepohltí.
Jan by rád pokřtil každého, ale protože kázal proti sobectví a zlobě a pýše a všemu, co nás od Boha vzdaluje, někteří se na něj zlobili. Právě ti, kteří měli moc, byli pyšní a svéhlaví, neměli Jana rádi.
Zatímco Jan kázal, na dvoře krále Heroda se děly věci. Představte si, že král Herodes měl bratra a tomu vzal manželku. Prostě se mu líbila a on se rozhodl, že si ji vezme za ženu. Herodův bratr (Filip se jmenoval) se nebránil, možná mu ji dal i rád ? ona totiž byla svárlivá, ráda se hádala a muselo být vždycky po jejím. A tak král žil se ženou svého bratra.
Když se o tom Jan Křtitel dověděl, kázal proti tomu, co Herodes udělal! Říkal: Copak si král Herodes myslí, že jeho moc je bez hranic? Že Bůh nevidí, co udělal? Copak neví, že Boží zákon platí pro každého ať je chudák nebo král? A že po manželství a lidské důstojnosti se nemá šlapat? Ten Jan byl hodně odvážný. Sice se možná krále bál, ale věřil, že důležitější je, co nám říká Bůh. A tak došel přímo ke králi a řekl mu pěkně z očí do očí: Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!
Co myslíte, že Herodes udělal? Zlobil se na Jana, protože říkal
pravdu, zároveň měl ale strach ho zabít. Tak to vyřešil tak, že Jana zavřel do vězení. Ale přece jenom v něm hlodal červíček. Vždyť má ten Jan pravdu. Ale nemusí to snad vytrubovat do světa. Nechám si ho pěkně pod zámkem, tady mi neublíží, ale bude žít.
Zatímco král Herodes byl nejistý a rozladěný, jeho družka Herodiada zuřila. Ale král je král, proti jeho slovu nic nezmůže. A tak začala spřádat zlé plány a její chvíle přišla docela brzy. Král slavil narozeniny. Sešli se tam dvořané, důstojníci a další významní lidé. A když byla hostina v plném proudu, vplula do sálu krásná tanečnice, králova nevlastní dcera. A tancovala tak krásně, že všechno ztichlo a bylo slyšet jen bubínky, které udávaly jejímu tělu rytmus. Královi se tak líbila, že zvolal: Přej si všechno, co chceš a dám ti to. Dám ti všecko až do půlky království. Dívka (Salome se jmenovala) odběhla, poradila se se svou matkou a když se vrátila, řekla králi: Chci jídelní podnos a na něm hlavu Jana Křtitele. Pro krále i pro hosty to byl šok. Něco takového nečekali. Ale král dal královské slovo a teď by vypadal hloupě, kdyby slib nedodržel. A tak zavolal kata, přikázal mu, aby Jana Křtitele popravil.
Když byl Jan uvězněn, začal už působit Ježíš. To byl ten, na jehož příchod Jan připravoval. A když byl Jan popraven, byl už Ježíš známý. Taky kázal, povolal si učedníky a pomáhal. Povzbuzoval slabé a zoufalé, mluvil pravdu, kritizoval pyšné a sobce. Zase se začaly dít veliké věci a někteří si dokonce mysleli ? ten Ježíš, to je Jan Křtitel. Sám Jan Křtitel kdyby žil, by ale určitě řekl: Na mě nemyslete, vždyť máte před sebou toho, o kterém jsem mluvil. Věřte v něho. V něm se Boží království přiblížilo k vám. On vás přišel osvobodit od všeho zla.
O Janovi si teď zazpíváme písničku, kterou máte taky namnoženou.

Z pouště zní volání - zpívej
vyzývá k pokání - zpívej dál
křtu na odpuštění - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Za mnou přijde větší - zpívej
o tom křtitel svědčí - zpívej dál
který Duchem léčí - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Jak Jan Křtitel káže - zpívej
Herodes ho sváže - zpívej dál
dá ho do žaláře - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

K poctě Herodovi - zpívej
Chystají se hody - zpívej dál
Mnozí s dary chodí - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

I nevlastní dcera - zpívej
tancem svého těla - zpívej dál
krále uchvátila - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

Dám ti, co si přeješ - zpívej
Pravil jí Herodes - zpívej dál
A Jan pod mečem kles´ - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

I když moc zla straší - zpívej
Nás však nevyplaší - zpívej dál
Bůh je soudcem naším - zpívej
A zástup stále přichází a zas jde dál

kázáníčko Mk 6.17-28
Sestry a bratři, dnes si do zástupu svědků řadíme Jana Křtitele. A je trochu paradoxem, že v jeho příbězích se dozvídáme víc o těch, kdo ho obklopovali. Kromě Ježíše, jemuž je předskokanem, se dočteme víc třeba o jeho rodičích (v Lk), o jeho učednících nebo o Herodovi a Herodiadě. Jan je ve stínu, ostatně jako proroci bývali a přece jeho burcující a přímé slovo útočí. Míří na ty, kdo jsou pokřtěni nebo se na křest připravují ? jak vlastně křtu rozumíme? Útočí i na ty, kteří by chtěli být mistry a nejsou dobrými učedníky ? ?Za mnou přichází někdo silnější než já, nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi.? Útočí také na Heroda a tím i na všechny, kdo se bojí víc lidí než Boha a zachování vlastní prestiže je pro ně důležitější než pravda.
Janovo slovo i další prorocká slova na nás cílí ve své ostrosti a naléhavosti. A my je stejně jako oprávněnou kritiku můžeme držet od sebe v bezpečné vzdálenosti, aby se nás nedotkly. Ale od Jana zní varování: to by byla prohra. Na chvíli by se vám sice ulevilo, kdybyste vyhradili kritikům a adresným slovům své místo jako měl Jan v Herodově vězení. Tam ho Herodes rád chodil poslouchat, tam ho klidně chránil. Ale časem se zapletete do sítí svých tajných plánů a výmluv, jako se zamotal Herodes do svého slibu. A pak usvědčíte sami sebe ze sobectví, z potřeby mít navrch, z touhy oddat se svým citům nebo vypadat dobře před lidmi. Každý máme nějakou oblast, na které nám záleží a proto nechceme pustit otěže z rukou. Ať to je milostný nebo rodinný život, práce nebo zacházení s majetkem.
Jan nás učí, že má vždycky cenu se Bohu poddat. Člověk z Boží blízkosti nečerpá jen to příjemné, ale i to, co ho bolí, obviňuje, postrkává. A stojí za to připustit si a hájit právo a dobro a pravdu, i když při tom nedopadneme nejlépe. O tom svědčí celá bible a naprosto zřetelně Ježíš Kristus. Sebeodevzdání Bohu právě i v těch problematických oblastech dovoluje Boží moci, aby proudila a udělala z člověka požehnání pro druhé i vítěze nad zlem. A také účastníka radosti, kterou nikdo nevezme, a pokoje, převyšujícího každé pomyšlení.
píseň společná 500