kázání 16.10.2011, rodinné bohoslužby - Lukáš 3,3 - 14

Čtení: Marek 10,17 ? 22
text: Lukáš 3,3 - 14
??nemyslete na to, že můžete na tom měkkém polštáři mylné naděje bezpečně odpočívati? není k spasení dosti v církvi předním oudem neb biskupem i v pravé posloupnosti býti??, komentují trefně Janovo kázání bratři kraličtí ve svých poznámkách.
Dovedu si ale živě představit ten poprask, kdybych vás místo ?bratři a sestry? oslovil na začátku kázání slovy ?Plemeno zmijí ? vy hadí zplozenci!? To by bylo pozdvižení. A jak byste asi reagovali? Kolik z vás by si asi řeklo: ?No, mám já tohle zapotřebí?! Jsem členem sboru, do kostela chodím odmalička, chovám se slušně a
teď se tady do mě bude navážet. nějaký chlupatec, co si hraje na proroka.? Přiznám se, že i mně by to přišlo přitažené za vlasy. Tohle nedovedu. Možná se bojím té vaší reakce, možná se víc počítám do toho zástupu, než že bych se cítil být prorokem.
Ale trochu se vám za to omlouvám. Ono to totiž asi zapotřebí je. Proč bychom to jinak v evangeliu četli? A s kým jiným, než s těmi zástupy, které tak Jan oslovuje, bychom se chtěli ztotožnit?
Evangelium je jistě dobrá zpráva. Ale to neznamená, že by šlo jen o dobrácké chlácholení. Stejně výrazně jako proroci připomíná evangelium, že bez radikální změny přístupu k životu, ho lze osudově prohrát a promarnit. A namlouvat si, že jsme díky příslušnosti ke sboru, k církvi za vodou, je podle něho nebezpečná iluze. Z ní je třeba jednoznačně vyvést. I za cenu skandálu. Členství ve sboru ještě nic neznamená. Jde o to, co konkrétně děláme, jak jednáme.
Zdá se to být jasné ? rozhodující pro naději lidského života není vnější zbožnost, ale reálná, skoro civilní, etika ? skromnost, štědrost, poctivost, vystříhání se křivd a násilí. To je přece tradiční prorocký důraz.
Myslím ale, bratři a sestry, že v tom Janově vystoupení jde o víc. Lukáš, na rozdíl od ostatních evangelistů, nezůstal jen u té obecné výzvy k pokání a důrazu na jeho konkrétnost. Rozvedl je v odpovědích na trojí otázku ?Co máme dělat?? A ty odpovědi vlastně žádné mimořádně etické výkony nepředstavují. Jan neříká: ?Rozdejte všechno, co máte?, říká spíš: ?Máte-li dost, všimněte si těch, kdo nemají, a rozdělte se s nimi.? Celníkům nevyčte, že se jejich život točí okolo mrzkého mamonu, dokonce ani o zlodějně ten, jinak radikální, Jan nemluví. Říká jen: ?Nevymáhejte víc než máte nařízeno?. Což mohli, a legálně. Jakoby je tedy spíš vybízel: ?Neberte svoje povolání jen jako prostředek k vlastnímu zajištění, myslete na druhé, berte ho jako službu.? A vojáky nevyzývá: ?Odložte zbraň!?, ale spíš: ?Nezneužívejte ji proti druhým, abyste se obohatili na jejich úkor. Máte přece svůj žold, svůj plat.?
Jestli se nemýlím, Jan v těch radách nepředkládá žádný etický ideál, který by měli dotyční splnit či dodržet, spíš je vybízí, aby nebyli soustředění jen na sebe, aby při tom, co mají a co dělají, mysleli na druhé. Je to snad tentýž směr, jakým vede Ježíš toho muže, který měl také starost o svoji spásu ? totiž od soustředění na sebe, a třeba i na vlastní dobrotu, bezúhonnost a mravní výkony, k zájmu o druhé. V tom je asi základ té změny, obratu, skutečného pokání. Jenomže, jak to udělat? Jak se nesoustředit na vlastní dobrotu, a přitom dobrým být?
Snad právě proto tu není řeč jen o pokání, o tom, co máme činit, co se týká naší aktivity, ale i o křtu, o tom, co máme přijmout, co je spíš věcí důvěry. Ne my svým úsilím, ale Bůh svou milostí, kterou křest potvrzuje, nás očišťuje. A kdo to v důvěře přijme, ten se už nemusí starat jenom o to, jak by unikl před nastávajícím hněvem, a točit se proto okolo své dobroty. Má díky Bohu pokoj a svobodu, aby v tom, co má i co dělá, mohl mít na mysli druhé. A v tom je naděje pro lidský život. Amen.