čtení: Lk 15,1-2 + 11-24
vyprávění dětem podle Gn 42 - 45,9
+ pro dospělé:

Bratři a sestry,
Smíření, zvlášť v rodině rozdělené křivdou, to je skutečně obrovská a nádherná událost. Srdce nad ní zaplesá. Co nám k ní ale ten příběh o Josefovi a jeho bratrech vlastně říká? Většinou asi chápeme Josefa jako vzor. Odpustil, jak to bible káže. A dáváme mu za pravdu i v tom, že to neudělal jen tak, že bratry vedl k poznání viny, k lítosti a že nejdřív zkoušel, zda se už změnili. To je rozumné. Tak je to třeba. Odpuštění nemůže být naivita.
Je ale biblická víra opravdu takhle rozumná? Neprovokoval Ježíš svoje zbožné současníky právě odpuštěním bez všech podmínek? A neodpovídal na to jejich pohoršení právě podobenstvím o marnotratném synu, kde otec obejme provinilého syna ještě dřív, než vůbec stačí nějakou lítost projevit?
A nejen to ? je to opravdu tak, že by nám bible předkládala vzory a spoléhala prostě jen na to, že je svými silami naplníme? Stačilo by to? Máme na to?
A nakonec ? dává opravdu dobrý úmysl právo k tomu, aby si člověk s druhými hrál jako kočka s myší, byť v jejich prospěch? Může snad člověk používat falešných obvinění, falešných důkazů a vystavit druhé riziku, které nemusejí zvládnout, aby je přivedl k dobrému?
Bál bych se, bratři a sestry, téhle zbožné manipulace a věřím, že o ní ten příběh není. Natož, aby nám ji dával za vzor. Věřím dokonce, že nám ani Josefa nedává za vzor. Nevěřím, že by naše víra stavěla na vzorech a spoléhala na naše mravní kvality.
A o čem to vyprávění tedy je? Snad o tom, jak těžko se vyrovnáváme s křivdou, jak těžko dospíváme k odpuštění. Všichni ? jak ti provinilí, tak ten, kdo křivdu zažil. Ano, nejen bratři, ale i Josef se tu mění, zápasí. Copak je tak jasné, co zamýšlel, když na začátku bratry obvinil z vyzvědačství a nechal zavřít do vězení? V čem se zarazil, když po třech dnech říká: ?Bojím se Boha? a mění svoje rozhodnutí? A copak si mohl být předem jistý, že Jákob s bratry Benjamína pustí? Vždyť ten to nejdřív rezolutně odmítl. A bylo skutečně to zinscenované obvinění Benjamína projevem mravní síly, nebo spíš projevem slabosti, která se přece jen snaží zahnat bratry do úzkých? Nebyl i Josef k odpuštění přemožen vystoupením Judy, jeho proměnou? Vždyť tu v bibli čteme, že už se nemohl ovládnout. Když se sám sobě vymkl z režie, dospěje k odpuštění.
Tohle je opravdu příběh plný napětí a dopředu vůbec není tak jisté, jak dopadne. Mnohokrát se mohl krutě vymstít. Že se to všechno nezvrtne, to není vůbec dílo nějaké šikovné zbožné prozíravosti, ale té zvláštně cudné boží přítomnosti. On je v tom příběhu jen jakoby na okraji. Je tu o něm jen pár drobných zmínek. Ale právě ty jsou rozhodující, aby ten příběh neskončil úplně jinak:
Josefa bázeň před Bohem zarazí na začátku, kdo ví před čím. Jeho bratři díky Bohu nevidí za vším jen pikle záludného egyptského potentáta a jsou s to přemýšlet o své vině. Jákob v důvěře ve všemohoucího Boha najde možnost doufat i ve slitování správce Egypta, a tak Benjamína s bratry přece jen pustí. A nakonec Josef díky Bohu nemusí všechno vidět jen ze své perspektivy, a proto je schopen v tom, co se stalo, zahlédnou nejen proradnost bratří, ale i nečekané dílo záchrany, užitek pro všechny, milost boží.
Smíření opravdu není dílem vzorné mravní uvědomělosti. Smíření má šanci tam, kde je v našich příbězích a zápasech přítomen Bůh. Kdo s ním svůj život spojí, ten smí doufat, že ho i přes jeho nedostatky, pnutí a slabosti, k té nádheře dovede. To je naše štěstí. To je ta síla a pomoc, kterou s vírou přijímáme. Pokud si jí ovšem jen neposvětíme naši zbožnou manipulaci. Amen.