Kázání 17.2.2019 - Jiří Palán

Ježíš doma (Lk 4,16–30), Kázání v Novém Městě na Moravě, 17.2. 2019

  1. Septuagesimae

Milé sestry, milí bratři,

dnešní 1. předpostní neděle zaujímá v církevním kalendáři významné místo. Nazývá se také latinsky „Septuagesimae“, což znamená 70, sedmdesát dní do Velikonoc. Právě od dnešní neděle se už neohlížíme zpět k Vánocům, ale směřujeme opět vpřed, ke svátkům, jež jsou před námi, k Velikonocům.

Kde v Bibli najdeme ten zlom, ten klíčový moment, kdy evangelista opustí vánoční vyprávění, a od nějž kroky Páně už neodvratně směřují k velikonočnímu Jeruzalému?

Správná odpověď samozřejmě zní: žádné takové místo neexistuje. Ježíšův příběh od počátku míří k Velikonocům. To Slovo, které bylo na počátku, se stalo tělem. Tím tělem, které bylo vydáno za naše nemoci a hříchy. Dřevo stáje, v níž Marie porodila svého syna, se až příliš podobá dřevu, z nějž tesařovu synu sbili kříž. Herodes, předobraz Piláta Pontského, chtěl Spasitele zavraždit hned při jeho narození. Nepovedlo se. Dítko se zachránilo. Ale jak praví básník – zachránilo se pro ještě horší dny.

Ne, žádný takový předěl mezi Vánocemi a Velikonocemi není.  Vše jde podle vůle Páně od počátku až ke svému dokonání.

Ale přesto nám to nedá a takový moment hledáme. Kdy začalo být zřejmé, že jde do tuhého a že už není cesty zpátky? Kdy sám Ježíš na stůl poprvé vyložil své karty? Třeba již tam v poušti, když před ďábla na dřevo pokládá křížové a srdcové eso. 

Jenže na poušti, nepočítáme-li Satana, jenž ho pokoušel, byl Ježíš sám. Kde je tedy ten okamžik, kdy třeba i jeho učedníky mohlo napadnout, že to všechno s ním může dopadnout i jinak a – lidským zrakem viděno – ne právě dobře?

Mám za to, že ta chvíle nastává právě dnes, v tom dnešním textu, kdy se Ježíš zase po čase vrací domů, do Nazareta, kde vyrůstal, aby tam v místní synagoze kázal.

  1. Což to není syn Josefův?

Ježíš je zpátky doma. Což je ovšem samo o sobě dost provokativní. Na jiném místě evangelia totiž sám Ježíš říká, že žádné doma nemá. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ 

Ve skutečnosti ovšem samozřejmě své doma měl. Kde? No přece doma! U něj doma, v Nazaretu, kde žila jeho matka a jeho bratři a ostatní příbuzní, sousedé, známí, kamarádi ze starých, vlastně mladých časů. Tam v malém galilejském městečku byl od raného dětství jeho domov, jak ostatně napovídá i jeho příjmení Nazaretský.

Byla to tudíž velká věc, když měl zase po čase Ježíš promluvit v místní synagoze.  Už proto, že mezitím získal jistou proslulost okolí a jeho kázání byla všeobecně chválena. Není divu, že se sešli všichni příbuzní, z vedlejší vesnice přijela i sestřenice se svou rodinou a oči všech na něj byly upřeny. Všichni čekali, co jim poví.

No… právě… a on jim to teda řekl…

Řekl jim: Nesu vám dobrou zprávu. Evangelium.  Ale mnozí z vás tu radostnou zvěst vůbec nepochopí. Nepochopíte to proto, že jste příliš zahledění do sebe. Ale jestli si myslíte, že jste něco víc jenom proto, že máte větší číslo u počtu členů v Evangelickém kalendáři, tak to tedy vůbec nejste. A ti vaši otcové, na nichž si tolik zakládáte, že to tady vybudovali, taky nebyli o moc lepší, než jste vy…

Z toho, jak jsem to teď řek, je vám asi jasné, že své nazaretské Ježíš příliš nepotěšil. Naopak. Mnohé přímo rozzuřil. A říkali si navzájem: Cože? Přijede k nám jednou za čas a hned nás tady bude poučovat? Kdo si myslí, že je? Což neznáme jeho otce a jeho matku?

(Není to syn té pošťačky?)

Však si ještě dobře pamatujeme, jak tu chodil do mládeže a co všechno vyváděl za vylomeniny, i s Petrem, Ondřejem, Kryštofem…

  1. Evangelium neúspěchu

Zkrátka a dobře, Ježíš doma v Nazaretu se svým kázáním vůbec neuspěl… Jeho neúspěch byl tak pronikavý, že se dodnes traduje v přísloví: doma není nikdo prorokem…

Mohli bychom samozřejmě jeho neúspěch nějak omluvit. Svést ho na tvrdé srdce nazaretských. Teologicky zdůvodnit, že to byl vlastně úspěch… ale to by byly jenom takové řečičky. Už na teologické fakultě nám říkali, že jediným měřítkem kvality kázání je, jak ho slyší posluchači. Jestliže kázání lidé nechopí, nic si z něj neodnesou, jestliže je nepotěší – pak je to vždycky chyba kazatele a nikoliv těch pod kazatelnou…  A Ježíš své posluchače tedy rozhodně nepotěšil…

Doma v Nazaretu zkrátka neuspěl. A to je dobře. Ba co víc – to je evangelium.

Evangelium dnešní neděle je právě to: Ježíš v Nazaretu neuspěl…  Ani my nemusíme. Nemusíme vždycky a ve všem a za každou cenu mít úspěch.

Pravda, dnes obvykle slyšíme něco jiného. Úspěch se po nás vyžaduje. Musíme být úspěšní – v práci, doma, ba dokonce i v církvi. Chce se po nás, abychom byli úspěšní otcové, musíme pomáhat s dětmi, přebalovat, vařit…  Musíte být výborné matky, ne jenom dobré – to by bylo v dnešní době internetů málo. Výborné. Nejlepší! A také musíte být výbornými prarodiči. Aktivními, laskavými, moudrými, být svým vnoučatům blízko i daleko zároveň. A opovažte se být nemocní. To už není jak za paňmámy Boženy Němcové, abyste se mohli schoulit někde na vejminku. Vy musíte stále vypadat skvěle, abyste to všechno zvládli. A zítra v práci musíme být zase všichni fit.  A makat jako maká vláda, akorát že mnohem víc a líp.  „Sukces“ – úspěch se po nás dnes chce všude…

Ale dnes tady můžeme slyšet úplně jinou dobrou zprávu, radostnou zvěst evangelia: nebojte se, nemusíte být vždycky a za každou cenu úspěšní. Nemusíte být vždycky a ve všem perfektní. Máte právo i na špatný den…  Můžete pokazit dnešní oběd… můžete selhat v práci, může se vám nepovést manželství, můžete dokonce pokazit i celý svůj život, ba dokonce se může stát, že pokazíte i životy lidem kolem vás – a přece nebudete Bohem o nic míň milovaní, než jste byli doposud. Dokonce, i když jsou naše úkoly jakkoliv důležité, i když jsme otcové, matky, babičky, dědové, učitelé, faráři, lékaři – sestry a bratři – i tak máme právo na to leccos pokazit, protože jsme lidé a všechny slabosti i nemoci naše na sebe vzal Syn člověka…

  1. Milovaný Syn

Pán Ježíš tehdy v Nazaretu neuspěl se svým kázáním. A přece nepřestal být milovaným Božím Synem. Milovaným a vyvoleným pro ještě náročnější úkol. Ten, který se naplní o Velikonocích.

 Modleme se: Pane Ježíši, ty jsi ve svém kříži vzal na sebe i všechna naše selhání, všechny naše hříchy, naše nemoci, naše viny i naši smrt. A svým vzkříšením třetího dne jsi nám vrátil do života naději. Naději tvé milosti, že i přes svá selhání jsme stále Bohem milovaní a svým životem se tak můžeme brát dál, dál – k životu věčnému. Amen.

Píseň 442 – Pane dnešek je den chvály