čtení: Matouš 6,1 - 8 + 16 - 18
text: Lukáš 17,33

Sestry a bratři,
takřka všechno naše dobré úsilí provází jedna veliká nesnáz, totiž zásadní nejistota o výsledku - zda všechno to, co děláme, má vůbec nějakou cenu? Zda to má vůbec nějaký smysl? Jestli to všechno vůbec k něčemu je?
Někdy ano, někdy člověk jasně cítí, že to smysl má, že to k něčemu je. Jeho jednání má viditelnou odezvu, vede ke změně situace, k proměně vztahů. Výsledky se dostavují, úsilí o láskyplný, pravdivý a poctivý život nese svoje ovoce. Aniž by se o to jeden nějak extra snažil, dostává se mu uznání a ocenění.
Stejně tak ovšem existují chvíle - a někdy pěkně dlouhé - kdy, ať člověk dělá, co chce, a snaží se sebevíc, nic se neděje, výsledek to žádný nemá. Marně hledáte něco, co by vás ujistilo, že má smysl být dobrý, laskavý, něco ctít a respektovat. Naopak to vypadá, že kdyby se s tím vším člověk vůbec netrápil, vyjde to nastejno. K ničemu to totiž nevede. Nikdo si toho ani nevšimne, natož aby to někoho inspirovalo nebo podnítilo. To, v čem až dosud jeden viděl smysl a odezvu svého jednání se najednou rozpadne. Ani ten dobrý pocit nebo čisté svědomí z toho člověk nemá. Jenom marnost na něj doléhá.
A to se střídá. Jednou tak, jindy naopak; jednou jsi dole, jednou nahoře. Definitivní jistota nikde. Nezbývá než doufat, potýkat se pochybností, znovu a znovu vzdorovat marnosti. Nic jiného se nedá dělat.
Totiž - samozřejmě dá. Není zase tak těžké přijít na to, co určitě funguje, co zabírá. Je možné dát na to, co je jisté, jednat tak, aby byl účinek zaručený. Sám si ho zajistit. Soustředit se na efekt a opravdu ho dosáhnout. Potvrdit si smysluplnost svého jednání viditelným výsledkem.
Právě o tom Ježíš v kázání na hoře mluví. Je možné získat svoji odměnu. Je možné se zcela viditelně ujistit o efektu dobrého jednání, postu a dokonce i modlitby. Můžeme díky nim dojít uznání, obliby, dobré pověsti, můžeme dosáhnout toho, že si našeho dobrého jednání někdo všimne, že nezapadne, že bude mít i pro nás naprosto evidentní efekt.
Ano, je to možné nebýt odkázán jenom na důvěru, ale je to opravdu výhra? Jistě lze dosáhnout zaručeného výsledku - mít svou odměnu, ale je to dosažené opravdu zisk anebo ztráta?
Ježíš nás nenechává na pochybách, říká jasně: Právě tehdy, kdy máš svoji odměnu jistou, když sis ji sám zajistil, o něco mnohem cennějšího přicházíš. Varujte se toho! Je to prohra, ztráta! Tím ziskem, tím vypočítaným efektem se jenom ochudíte!
Jak? Proč, bratři a sestry?
Napovědět nám mohou dvě slova, která tu Ježíš užije, když mluví o té spočítané zbožnosti. Jednak když potvrzuje její úspěšnost "pravím vám, už mají svou odměnu" sáhne k obchodnímu výrazu, který znamená kvitanci - tj. jsme si kvit. Vše je vyrovnáno. Jde o vyrovnané účty, o nic víc. Všechno je jenom obchod. To, co v sobě mělo svobodu dobrovolnosti, křehkost setkání, moc lásky, nádheru překvapení a bohatství vztahu se najednou scvrklo jen na obchod. Namísto vztahu, který hrál všemi barvami, který v sobě měl zázračnost nesamozřejmosti je tu vztah účelový, ve kterém je člověk zúžen na prostředek, na svoji funkci, na účel. Namísto setkání, obchod.
To je přece obrovská ztráta. Je to asi stejné, jako kdybychom byli omezeni jenom na svoje pracovně právní vztahy, na svoje funkční zařazení. Všechno ostatní - partnerství, rodina, přátelství, smutky a radosti, pocity, sny a naděje - to všechno jako bychom zahodili.
A pak je tu to slovo pokrytec, řecky "hypokrytés", což znamená vlastně herec. Někdo, kdo vlastně není tím čím je, kdo to jenom hraje.
Nás přitom, bratři a sestry, asi hned napadne: kdo to hraje na nás. Toho se bojíme, abychom nenaletěli. Proto pokrytce nemáme rádi. Ale Ježíš nám připomíná, že je třeba bát je něčeho jiného: totiž, abychom sami nehráli. To je osudové.
Ten, kdo nedělá věci pro ně samé, kdo jimi sleduje jiný účel, kdo je dělá jen kvůli druhým, ten ztrácí sebe sama. Stává se z něho herec. Jeho život už není životem, ale jenom hrou na život. Jeho roli určují druzí, jejichž očekávání chce naplnit. Ani v modlitbě není sám sebou a sám za sebe - nevysloví svoji radost, svoje obavy, svoji úzkost, pochybnosti nebo hněv. A proto také nemůže najít odpověď na svoje bytostné otázky, pomoc pro svoji nejvnitřnější nouzi, svobodu pro svoji radost.
Téhle ztráty nás chce Ježíš uchránit. A proto také říká: Když ty se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt... To není zákaz veřejné nebo společné modlitby, to je právě jenom vybídnutí k modlitbě, která - ať na veřejnosti nebo v soukromí - se děje ve svobodě od všech diváků, posluchačů a jejich očekávání, která má jediného adresáta - Otce v nebesích. To je pozvání k modlitbě, při které nejen nemůžeme, ale ani nemusíme na nikoho nic hrát a o žádný dojem se starat, při které dokonce nemusíme a ani nemůžeme nahrát něco na Pána Boha, protože i on nám zůstává skryt, i on je pro nás otázkou. Nemůžeme mu jenom vyhovět. Nevíme, co na něj platí. Můžeme být prostě sami sebou a sami za sebe - před Bohem. K této svobodě, opravdovosti a upřímnosti nás Bůh zve a k ní nám dává prostor svým mlčením, svou skrytostí.
Je dobré nechat smyslupnost a užitek své víry a spravedlnosti na Bohu. Je lepší doufat a prát se s pochybností a marností, než mít své jisté. Kdo se neupne jenom na to, co chce, ten získá mnohem víc. Amen.