Text: Mk 10,13-16 Čtení:1Kor 13,8-12 Písně: 8 145Sv 191 632 334

A pak si maminky ty děti zase odnesly a odvedly pryč a Mistr mohl nerušeně pokračovat ve svých pozoruhodných výkladech, perlit nečekanými příběhy a ohromovat pochybovače skvělými replikami. Asi jako když teď odešly děti do nedělky a my máme konečně klid k tomu, abychom se mohli soustředit na kázání, nebo si přemýšlet o svých věcech, nebo si na těch pár minut zdřímnout. To se pak dobře mluví o dětech, jak jim patří Boží království, když vám je na chvíli strčí do náruče, vy se s nimi pomuchláte, uděláte na ně brmi brm a vrátíte je majiteli. Roztomilá stvoření jsou to, bezelstně na vás hledí velkýma očima a vy chtě nechtě přikývnete: ano, takovým patří království Boží. Buďte však s nimi 24 hodin denně ? nevinný výraz se může změnit v pohled šelmy, která (když jí dáte příležitost) začne trhat, ničit, rdousit a nechá se zcela zaslepit svým sobeckým Já, které je jejím jediným pánem. A vy se, rovněž chtě nechtě, stáváte krotitelem. (Ne náhodou překládá bible výraz pro antického vychovatele dětí, výraz ?pedagog? slovem ?dozorce?.) Jestlipak by Ježíš mluvil o dětech stejně, kdyby trávil doma s dětmi mateřskou dovolenou? Dával by je i potom za vzor těch, kteří jsou Bohu blízko? Připadá mi, že snad jen ta miminka, nevědomá a ještě neutvořená, ta by do toho Božího prostoru, do té Boží blízkosti patřila bez výhrad.
Jenže začneme-li řešit otázku čistoty či zkaženosti dětí, neshodneme se. Je člověk na začátku své pouti nepopsaným listem papíru? Nebo je nezvratně poznamenán svými geny? A když vychováváme: kultivujeme člověka nebo v něm ubíjíme přirozené lidství? A kdybychom i přistoupili na tu čistotu nemluvněte: jak dlouho trvá, měsíc, půl roku, rok? Mám za to, že v hledání odpovědí na tyhle, jinak ovšem důležité otázky, by nám unikla pointa tohoto konkrétního Ježíšova přirovnání. Klíčová pro nás bude věta: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde. Jde tedy o to přijímání. O způsob, jakým člověk přijme skutečnost, že Bůh na tomto světě působí a vládne, že tohle vládnutí má takové a takové zákonitosti a tak a tak se projevuje. Ježíš říká: kdo tuto zprávu přijme určitým způsobem (jako dítě), stane se pro něj skutečností. Vejít do Božího království tady znamená: vstoupit do děje, stát se přímým účastníkem Božího dění. Můžeme si to představit jako sál, ve kterém probíhá divadelní představení. Na osvětleném jevišti se odehrává příběh. Vy sedíte v hledišti a sledujete jej. Příběh vás však strhne natolik, že vstanete z křesla a vstoupíte mezi herce. V tu chvíli se stáváte další postavou příběhu. Boží království je ovšem na rozdíl od divadla tou pravou a věčnou skutečností. Je příběhem, ve kterém hraje Bůh. Příběhem, který pokračuje za oponou, i když diváci odejdou. V tom příběhu bezbranní přemáhají ozbrojence, poslední dostávají přednost před prvními, sobectví je proměněno láskou. Ale nás teď zajímá, jak do toho příběhu člověk může vstoupit. Podle Ježíše jej musí přijmout jako dítě. Dítě tu stojí coby protiklad dospělého. Zůstaňme ještě u příkladu s divadlem. Děti se velmi snadno dovedou do příběhu na jevišti ponořit natolik, že se pro ně stává realitou. A ty menší vůbec nerozlišují, co se stalo doopravdy a co jenom jako. To, co vidí a slyší, je pro ně skutečnost. My dospělí už s tím máme značné potíže. Dítě klidně přijme jako fakt scénu, v níž se bezcharakterní podvodník rozhodne nahradit škodu, kdežto dospělý váhá ? zůstává sedět v křesle. Jsme vybaveni zkušenostmi a kritickým myšlením, které nám brání věřit kdejakému vyprávění. A řekněme si upřímně: zkušený a rozumný člověk těžko může uvěřit Ježíšovým zázračným činům, řečem o lásce k nepřátelům nebo vizi o pokoji mezi lidmi. Znamená to, že nás chce Ježíš přimět k tomu, abychom nepoužívali rozum, moc nepřemýšleli a prostě věřili? To rozhodně ne. Jeho příběh, činy a učení přece nejsou slabikářem pro děti v první třídě. Ostatně, sám nad svými učedníky vzdychá, jak jsou nechápaví a že by jim to mohlo myslet rychleji. Ale možná že právě pro tuto omezenost lidského myšlení, právě kvůli tomu, že nad mnoha věcmi z jeho učení zůstává rozum stát, právě proto dává nám dospělým za příklad děti, pro něž ještě zkušenost není překážkou. Tam, kde rozum nestačí, tam musí nastoupit důvěra, že Bůh prostě vidí dál než my. Že nepravděpodobné se stane skutečností a že je tady šance prožít to už teď. Boží království, Boží vláda je právě takovou nepravděpodobnou skutečností. Abyste ji mohli zakoušet, abyste do ní vstoupili, musíte ji přijmout jako děti. S takovou důvěrou, s jakou dítě věří, že to co se děje na jevišti, je skutečnost.
Nabízí se otázka: A kde tu důvěru vzít? Nabízím odpověď. Dívejte se na děti. Ne na to, zda jsou to šelmy nebo andílkové. Ale na jejich vztah důvěry k někomu blízkému, nejlépe na vztah k vám. Jak vám důvěřují, jak na vás spoléhají. A přitom, jak je ta jejich důvěra nepodložená. Někdy jim v duchu říkám: kdybyste chudáci věděli, s kým máte tu čest. Ale i nás, nespolehlivé a selhávající rodiče ta jejich důvěra zavazuje. Je tak ohromující, že se snažíme alespoň je moc nezklamat. Jestliže jsme toho schopni my lidé, což teprve Bůh? Ten dokonalý Otec lidských synů! Vztah otce a dítěte se vine celou biblí jako základní příklad vztahu Boha a člověka. A pro nás Boží děti je důležité, že Bůh člověka nejen vyzývá k důvěře, ale také se jí nechává vázat. Jako milující rodič svým dítětem. Konečně, právě na Ježíšovi je nejlépe vidět ta obrovská důvěra k Bohu, díky níž se nezastavil ani před potupnou smrtí. I v té nejhorší chvíli důvěřoval, že se nic nevymklo z Božích otcovských rukou. A Bůh jeho důvěru nezklamal. Vzkřísil jej z mrtvých. Ani smrt nedokázala to pouto důvěry rozbít.
Tohle prolomení bariéry smrti, má ovšem zásadní význam i pro naši důvěru k tomu, co Ježíš říkal a dělal během svého putování. Celý jeho život byl vzkříšením potvrzen jako příběh, který nebyl jen divadelním představením, ale pravou skutečností. Bůh tady řekl: k tomuto příběhu se přiznávám, ten beru za svůj, ten je věčný. Kdo do něj vstoupí, ten se vymyká pomíjivosti. Jestliže tedy už smrt není tou oponou, která definitivně uzavírá každý lidský příběh, pak se nám otevírá nová perspektiva i tehdy, když v životě stojíme přesně na opačném konci lidského věku než děti, totiž ve stáří. Když jsme ve věku, v němž se spíš než dopředu díváme dozadu. Kdy se víc ohlížíme a měříme svůj život prohrami, výhrami, ztrátami a zisky. S každým přibývajícím rokem přibývá toho, co se už nikdy neuskuteční. A v této situaci dostává Ježíšův odkaz na děti zajímavé zabarvení. Dítě má celou budoucnost před sebou, je před ním nekonečně mnoho možností, jak život prožije, jakou cestou se dá, čím a kým bude. A na všechno se těší. Přijměte Boží království jako děti ? to tady znamená: I vaše ohlížení ať je pohledem dopředu. Těšte se z toho, co bylo dobré, protože teprve budoucnost tomu dá tu pravou kvalitu. Teprve budoucnost ukáže, kdo jste a kým budete. A tu budoucnost má v ruce Bůh, který vás má rád jako své děti.
Amen.